Regulace podnikání a trhu práce zhoršuje zaměstnancům jejich podmínky a snižuje mzdu. Jak je to možné, vždyť tato státní agrese proti lidem na trhu má údajně zaměstnancům pomáhat?
Ve Francii se objevil tragický případ, který někteří označují jako šikanu zaměstnanců. Nebyl však způsoben tím, že by zlou korporaci ovládali zlouni, kteří prostě chtěli zaměstnancům ubližovat, ale byl to důsledek socialistické legislativy. (více zde)
A proč vůbec mluvím o agresi proti lidem na trhu? Vždy, když je politicky schválena nějaká regulace, následně stát toto nařízení prosazuje a vymáhá pomocí velkého biče. Toho největšího. Násilím si prosazuje politické rozhodnutí proti lidem, kteří mírumilovně spolupracují a obchodují na trhu s ostatními a na nikoho neútočí. Ze strany státu se proto v tom případě jedná o nelegitimní agresi.
Když nějakým způsobem politicky zregulujete firmy rádoby pro dobro zaměstnanců, znamená to nové povinnosti, nové komplikace, nové náklady, nové klacky pod nohy firmám, podnikatelům. Je zase o něco těžší podnikat, vést firmu. Také je zase o něco těžší vůbec s podnikáním začínat. Co to znamená? Více lidí se rozhodne nepodnikat, ale radši zůstat jako zaměstnanec. Na trhu pak bude méně zaměstnavatelů a více zaměstnanců.
Jaké jsou důsledky? Větší nabídka zaměstnanců na trhu práce, kteří si vzájemně konkurují o pracovní místa v méně firmách, způsobuje tlak na pokles mezd (menší růst mezd). Zaměstnanci jsou pro zaměstnavatele méně vzácní a to také znamená obecně horší podmínky zaměstnanců. A obráceně: Sledujte, když je hospodářský růst a nízká nezaměstnanost, jak si firmy zaměstnance předcházejí a vymýšlejí pro ně nejrůznější benefity, aby nějak přetrumfly konkurenci a zaměstnance získaly.
Nejlepší pro zaměstnance tedy je, když jsou pro zaměstnavatele vzácnější. Kdy budou zaměstnanci vzácnější? Když mají jednoduchou možnost začít podnikat buď sami jako živnostník, nebo když mohou začít podnikat jako firma a další lidi zaměstnat a tím vytvořit další pracovní místa. Zvýšení počtu pracovních míst znamená zvýšení poptávky po zaměstnancích, což opět znamená tlak na růst mezd a zlepšování podmínek zaměstnanců.
Veškeré politické regulace trhu práce a podnikání, které mají údajně pomáhat, ve skutečnosti zaměstnancům škodí.
Jindřich Pilc
člen strany Svobodní
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.
Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.
Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.
Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.
Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.
Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.
Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.
K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.
Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví
