Petr Mach: Váženým senátorům ke změně Smlouvy o fungování EU

Petr Mach: Váženým senátorům ke změně Smlouvy o fungování EU

Vážený pane senátore, Vážená paní senátorko,

píšu Vám ve věci návrhu vlády na vyslovení souhlasu se změnou Smlouvy o fungování EU, který byste měli opět projednávat na nadcházející schůzi zahajované 6. října. Připomínám, že na vašem posledním jednání jste projednávání odložili na přání ministra zahraničí, který si nebyl jist dostatečnou podporou ke schválení.

Změna smlouvy má umožnit vytvoření nového záchranného fondu eurozóny, do něhož budou členové eurozóny povinni vložit finanční vklady a záruky.  České republiky se tato záležitost dotýká, protože naše země nemá na rozdíl od Velké Británie a Dánska ve smlouvě výjimku ze zavedení eura. Jak je uvedeno v Závěrech Evropské rady přiložených k vládnímu návrhu, „Stát, který se stane členem eurozóny se v důsledku stane členem Evropského mechanismu se všemi právy a povinnostmi.“ (pozn. pod čarou č. 4 na str. 24 Přílohy II Závěrů Rady). Na Českou republiku by pak vyšel podíl 250 miliard korun. Podrobněji o tom píšu zde.

Měl jsem tu čest přednést své stanovisko 3. srpna tohoto roku Ústavně právnímu výboru a Stálé komisi Senátu pro Ústavu. Členové těchto výborů dostali k dispozici od představitelů Senátu dokument, který měl vyvracet naše varování před odsouhlasením změny Smlouvy.

Tento dokument ovšem naše obavy nevyvrací, nýbrž potvrzuje.

Říká se v něm např.:

Skutečnost, že „nějaká příští vláda bude vyzvána k proplacení záruk v objemu čtvrt bilionu korun“ [jak tvrdí Mach] je nepravděpodobná (byť ji nelze zcela vyloučit).

…byť by k plnění z poskytnutého závazku dodat další hotovost dojít mohlo, je velmi nepravděpodobné, že by se tak stalo v plné výši, jak uvádí pan Mach.

Na námitku, že EU má právo rozhodnout o zavedení eura o nás bez nás na návrh Evropské komise, se píše:

Návrh na přijetí eura by …Komise pravděpodobně nikdy nepředložila.

Pokud jde o konečnou sumu, mí oponenti dokonce odhadují účet pro Českou republiku až na 350 miliard:

Konečný závazek České republiky pak bude činit cca 40 miliard korun splaceného kapitálu (1,33 % reálného hrubého domácího produktu) a povinnost v případě potřeby dodat dalších cca 310 miliard korun (10,34 % reálného hrubého domácího produktu).

Výše citované věty napsali zastánci změny Smlouvy, kteří měli za úkol vyvrátit mé obavy, že schválení změny Smlouvy o fungování EU bude znamenat vytvoření závazku pro Českou republiku v objemu čtvrt bilionu korun!

Prosím Vás proto, vážené senátorky a vážení senátoři, abyste hlasovali proti návrhu. Jinak bude muset příští vláda plnit závazky prosazované nyní panem premiérem Nečasem a panem ministrem Schwarzenbergem.

S úctou,

Ing. Petr Mach, Ph.D.
ekonom, předseda Strany svobodných občanů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31