Paní poslankyně Černochová (ODS) říká, že mluvím jako komunisté, když kritizuji koncepci zahraničních misí české armády. Kdo nemá argumenty, uchyluje se k tomu přirovnat oponenta ke komunistům. Pojďme raději používat argumenty.
Česká armáda má vojáky v Mali, v Kosovu, v Somálsku, v Afghánistánu. Myslím, že většina lidí by měla potíže byť jen určit na mapě, kde tyto vzdálené země jsou. Jak tato naše účast pomáhá ochraně České republiky? Jako člen NATO se Česká republika, minimálně svým souhlasem, podílela na útocích NATO na Libyi, na Srbsko. Jak to prospělo ochraně České republiky?
V zahraničních misích už padlo 24 našich vojáků. Je mi líto těchto zmařených životů a rodin, které přišly o své muže. Proč ale museli zemřít?
Jsme členy NATO a máme ctít alianční závazky. To je jasné. Ale NATO bylo založeno jako obranná aliance. Podle Smlouvy o NATO berou alianční spojenci vojenský útok na kteréhokoliv člena jako útok na svoji zemi. Afghánistán ale nikoho nenapadl a Usáma se nakonec skrýval v Pákistánu. Proč jsme tedy ještě v Afghánistánu? A co Srbsko? Napadlo snad nějakého člena NATO? Napadla Libye nějakého člena NATO? Odpověď prostě a jednoduše zní NE. NATO je zneužíváno i k jiným cílům.
Základem mých úvah o armádě je myšlenka, že naše země musí mít armádu, která bude sama, případně v alianci s partnery, schopná bránit naše území před nepřátelským útokem i pomoci bránit před nepřátelským útokem území našich aliančních partnerů.
Říkám, že se nemáme ukolébat naším členství v NATO, že máme budovat armádu připravenou k obraně našeho území a že je dobré budovat i jiná vojenská spojenectví. Takovým spojenectvím mohla být smlouva o účasti o na protiraketové obraně, kdyby nebyla Topolánkovou vládou chystána za zády veřejnosti a kdyby bylo jasné, že smlouva pomůže ochránit Českou republiku před nepřátelským raketovým útokem.
Říkám, že máme v NATO dbát na to, aby aliance nebyla zneužívána k něčemu, co jí nepřísluší. Třeba ke svrhávání režimů. Svobodní považují – vedle závazku pomoci napadenému členu aliance – za oprávněné podílet se pouze na misích, které bezprostředně snižují rizika pro Českou republiku.
Veďme diskusi o konceptu naší obrany bez toho, že lacině označíme své oponenty za komunisty, paní Černochová.
Petr Mach, předseda Svobodných a poslanec Evropského parlamentu
Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.
Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.
Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.
Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.
Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky
