Petr Mach: Omezení držení zbraní není řešením

Petr Mach: Omezení držení zbraní není řešením

Tak Česká republika už také zažila útok šílence, jak to vídáme občas v zahraničním zpravodajství v televizi. Píše se o nás po celém světě a je to bohužel zrovna při takto tragické a nešťastné události. Čím se však vyznačují debaty po spáchání takovéhoto činu? Obvykle se neřeší skutečné příčiny, ale nastupuje emotivní debata o držení zbraní. Ministr vnitra Milan Chovanec již přemýšlí, jak počet legálních držitelů zbraní omezit. Měli bychom ale uvažovat s chladnou hlavou. Omezování zbraní by spíš nahrálo zločincům.

Politici jsou těmi, kteří debatu o právu mít zbraň, začínají. Celý rok si obvykle mnoho z nich nevzpomene, že nějaké zbraně existují, ale jakmile přijde masivní mediální pokrytí případu jako ten v Uherském Brodě, silná vyjádření rychle přicházejí. Zkusme se podívat na celou věc střízlivě a bez emocí.

Zákazy neplatí pro zločince

V diskuzi o zbraních je potřeba hned ze začátku zdůraznit jednu věc. A to, že člověk, který má špatné úmysly, si zbraň opatří vždy. Bez ohledu na zákazy a zákony. Jakákoliv regulace a omezování práva se bránit se tedy týká jen těch poctivých, kteří mají svou zbraň získanou legálně a zaregistrovanou. Proto se také v ČR počet zločinů spáchaných legálně drženou zbraní pohybuje na hranici statistické chyby. A je to naprosto logické – kolik zločinců půjde spáchat trestný čin s pistolí, kterou má v evidenci policie? Pokud to nebude ojedinělý případ duševně nemocného člověka, jako v Uh. Brodě, tak mnoho asi ne. Znovu tedy zdůrazňuji, zákazy zbraní se týkají jen lidí bezúhonných.

Více zákazů – více bezpečí?

Je mi jasné, že pro člověka, který se zbraněmi nikdy nezabýval, toto může znít logicky. Ale zeptejme se sami sebe – kde nás spíše někdo napadne? Tam, kde si je zločinec jistý, že slušný člověk zbraň mít nesmí nebo v situaci, kdy neví, kdo se mu může postavit? Abych nemluvil naprázdno, podívejme se na statistiky zločinnosti ze Spojených států, kde právo držet zbraň je zakotveno přímo v ústavě, avšak politici se k tomuto také staví různě. Ve státech, kde jsou zbraně omezovány a regulovány rozhodně nepozorujeme větší bezpečnost, méně vražd a násilných trestných činů než v těch, kde je svoboda zbraně držet. Jako nejméně přívětivé ke zbraním označují jejich zastánci Washington, D.C., New York nebo Kalifornii. Naproti nim stojí Kentucky, Aljaška, Arizona, Utah a o několik příček níže, známý Texas (G&A, 2014, Simpson, 2015).

Porovnáme-li dva velké jižní státy, Kalifornii a Texas, nemůžeme dojít k závěru, že Kalifornie je díky omezování zbraní bezpečnější. Podle statistiky FBI se v Kalifornii stane ročně okolo 150 000 násilných trestných činů a 1750 vražd. V Texasu však tato čísla nejsou nijak vyšší – 105 000 násilných tr. činů a 1140 vražd. Musíme samozřejmě použít čísla zohledňující počet obyvatel a zjistíme, že v přepočtu na 100 tis. obyvatel náleží pro Kalifornii 396 násilných činů a 4.6 vražd. Pro Texas jsou tyto údaje 399 a 4.3. Procento držitelů zbraní je v Kalifornii okolo 21 % a v Texasu 36% (US Liberals, 2014, údaje z r. 2013).

V ozbrojené společnosti je bezpečněji

Podle argumentů odpůrců zbraní by v Texasu mělo být mnohem více nebezpečno, avšak oficiální údaje to rozhodně nepotvrzují. Ještě lepší příklad ukazují striktní hlavní město Washington a Kentucky, které je více liberální než Texas. Za rok 2013 vychází v přepočtu na Kentucky 198 násilných trestných činů a 3.8 vražd, zatímco v přeregulovaném D.C. je to 1281 a 15.9! Tedy šestinásobně více násilí a vražd (FBI Crime Report, 2014). Jen pro zajímavost dodám, že v Kentucky vlastní zbraně okolo 45 % obyvatel a ve Washingtonu je to pod 5 % (US Liberals, 2014).

Co doporučit závěrem? – Hlavně chladnou hlavu

Emotivní a lidově uchopitelné otázky jako zbraně jsou a budou vždycky kontroverzní záležitost. Politici musí vykázat činnost, lidé jsou nervózní a to je ideální prostředí pro zakazovače všeho druhu. Nejdůležitější je však hledět na fakta. Osobně rozumím všem rozhořčeným argumentům, že zbraně jsou zlé a musíme něco dělat. Jenže zbraň sama o sobě nikomu neublíží. Zlí jsou jen lidé, kteří je zneužijí, a proto ti hodní musí mít možnost se proti nim bránit. V České republice máme pořád jeden z nejlepších systémů pro udělování zbraní, tak si to nenechejme několika populisty zkazit.

Petr Mach,
předseda Svobodných a poslanec EP

Článek vyšel na blog.iDnes.cz

Zdroje:

FBI Crime Reports (2014), odkaz http://www.fbi.gov/about-us/cjis/ucr/crime-in-the-u.s/2013/crime-in-the-u.s.-2013/tables/4tabledatadecoverviewpdf/table_4_crime_in_the_united_states_by_region_geographic_division_and_state_2012-2013.xls

Simpson, M.J. (2014), odkaz http://weapons.about.com/od/gunlaws/tp/top-gun-friendly-states.htm

G&A (2014), odkaz http://www.gunsandammo.com/network-topics/culture-politics-network/best-states-for-gun-owners-2014/

US Liberals (2014), odkaz http://usliberals.about.com/od/Election2012Factors/a/Gun-Owners-As-Percentage-Of-Each-States-Population.htm

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31