PAYNE: Změňme Českou republiku v přívětivý stát

PAYNE: Změňme Českou republiku v přívětivý stát

Také se vám zdá, že Český stát nefunguje, že nezvládá základní funkce? Že zavede nepřiměřené daně a hloupé regulace na prodej lihu a pak neumí zvládnout kriminalitu, kterou tím vyvolá? Že Policie vzdala boj proti vykradačům aut a bytů, takže nám neposkytuje bezpečnost, kterou jsme si zaplatili v daních, a my musíme investovat do alarmů a bezpečnostních dveří? Že místo postihu nebezpečných pirátů silnic číhá policista na víceméně slušné řidiče, kteří překročí rychlost o pár kilometrů, aniž by někoho ohrozili? Že se stala korupce systémovou součástí státní správy, takže navzdory obrovskému úsilí je prokázán jen její nepatrný zlomek? Že nefunguje výplata sociálních dávek? Že registr vozidel je dlouhodobě v havarijním stavu? Že musíme stát zbytečně ve frontách na výměnu pasů, občanských průkazů či řidičáků? Že máme dálnice nejhorší z Evropy a přitom za ně platíme dvakrát vyšší cenu? Že nefungují soudy, přitom máme dvakrát více vězňů, než třeba Rakousko, a přesto nevidíme ani spravedlnost, ani bezpečnost? …

Kde se stala chyba? Nemáme jasno v tom, jaký stát si přejeme. Jaké má mít pravomoci, jaké jsou jeho úkoly, co má dělat. Za co odpovídá a kde si naopak přejeme omezit zásahy státu a vykázat jej do patřičných mezí. Protože nám chybí koncept státu, děláme někdy opak toho, co bychom dělat měli. Když někde selže špatně vymyšlená regulace, místo abychom ji zrušili, jenom se zvýší tresty a regulace se ještě utuží.

O pojetí státu neprobíhá veřejná diskuse. Možná proto, že není, kdo by s kým diskutoval. Politické strany nejsou schopny nebo ochotny svou představu státu popsat a předložit. Nekompetentní politikové bez zkušeností a politického vzdělání se zaměřují na důsledky, místo aby řešili příčiny. Volič se nemá podle čeho zorientovat a podle čeho volit, takže se rozhoduje podle druhořadých akcentů.

Kdybychom udělali anketu a ptali se našich politiků, ministrů, zákonodárců ale i obyčejných lidí na ulici co je to stát, s největší pravděpodobností bychom dostali zjednodušenou marxistickou odpověď, že stát je organizované násilí*. U žurnalistů bychom nedopadli lépe. Protože nic jiného neznáme, aniž bychom si to přáli, možná nevědomky, budujeme to jediné, co známe: organizované násilí.

Existuje jiný model státu? Například Georg W. F. Hegel popisuje jiný stát: „Stát je skutečnost mravní ideje – mravní duch, jakožto zjevná, sobě samé jasná, substanciální vůle, která se myslí a ví, a to, co ví a pokud to ví, vykonává.“ Pojetí státu, jako mravní ideje, která dokonce vykonává svou vůli, se blíží myšlence T. G. Masaryka, že „Státy vznikají a zanikají těmi ideály, na nichž byly postaveny.“

Svobodní předkládají koncept přívětivého státu – stát, který má přesně vymezené povinnosti, které pak ale musí bezezbytku a dokonale plnit. Je jich méně, než má stávající stát. Zároveň má přívětivý stát zakázáno zasahovat do soukromí člověka, dělat rozhodnutí za něj bez jeho vědomí, zadlužovat jej, omezovat zbytečně jeho svobodu. O pojetí státu vedeme dlouhodobý dialog s partnery ve Švýcarsku, kde oproti západoevropskému pojetí málo fungující demokracie je budován model konkordanční demokracie. Konkordanční demokracie či přívětivý stát mají za cíl společnost, ve které je co nejméně násilí. Znamená to více vnímat názory občanů, než se přijme nějaké rozhodnutí, Znamená to více vysvětlovat, proč se má nějaké rozhodnutí přijmout. Znamená to důsledně usilovat o politický konsensus. Znamená to, že ve společnosti není ‚nesmiřitelný‘ politický či třídní boj. Znamená to více diskutovat o průsečíku společných zájmů. Protože jsou podstatně vyšší morálně-politické nároky na jakékoliv rozhodnutí, ukáže se, že regulace nemohou přibývat rychlostí, kterou nedokáže sledovat ani specialista působící v oboru. Cílem je, aby regulací a omezení bylo méně, aby panoval všeobecný konsensus o tom, že mají platit a také aby bylo jasno, že platné regulace platí také ve skutečnosti.

Kvůli přívětivému státu se nemusí okamžitě měnit Ústava nebo zákony. Změna spočívá v politické filosofii. Mnoho let u nás nevzdělaní kavárenští pseudointelektuálové opakují hloupou větu o tom, že rozlišování politických filosofií je přežitkem, že už je jedno, co je napravo a nalevo, nahoře či dole. Přidává se k tomu zkušenost s Evropským parlamentem, kde se tvrdí, že vznikl nový politický model, ve kterém již není potřeba opozice, protože všichni přece radostně budují společnou evropskou integraci. Do EP můžeme volit jakkoliv, ale výsledek bude vždy stejný. U nás máme svou zkušenost s tím, jak vypadala komunistická politika, kde po desetiletí nebyla opozice. Víme, že kde není opozice, tam vzniká zákonitě totalita.

Opozice – to neznamená být automaticky za všech okolností proti. Opozice znamená, že existuje politický směr, který má jinou politickou filosofii, který předkládá alternativu, který předkládá jiné pojetí. Opozice je filosofická polemika s tím co se děje, je to alternativní interpretace politické reality.

Abych ozřejmil rozdíl na praktickém příkladu, podívejme se, jak odlišně se bude rozhodovat politik, který vyznává blahobyt za jediný politický cíl, kterému vše podřizuje, oproti politikovi, který usiluje o přívětivý stát, který minimalizuje násilí a zachovává svobodu. Kdo pamatuje husákovskou normalizaci z počátku sedmdesátých let, která se pokoušela relativním blahobytem i za cenu násilí umlčet ty, kdo si přáli svobodu, ví o čem je řeč.

Dokonce platí, že politik, který nemá žádnou politickou filosofii, který nesleduje ideje, je mnohem náchylnější ke korupci. Navenek se tváří, že ‚podporuje každý dobrý nápad‘, ve skutečnosti nemá podle čeho rozlišit dobrý a špatný nápad a proto se na něj zaměří úsilí těch, kdo se snaží narušit férové podmínky a obrátit je ve svůj prospěch. Zásadovým a vyhraněným politikům nikdo úplatky ani nenabízí.

Americká spisovatelka a filosofkaAyn Rand napsala: „Bitvu musíme svést na poli filozofie, nikoliv politiky. Politika je jen posledním důsledkem, praktickým vyústěním fundamentálních myšlenek, které v dané kultuře převládají. Nelze ji změnit nebo bojovat proti následkům, aniž bychom napřed bojovali a změnili příčiny.“

Změňme společně Českou republiku v přívětivý stát.

Jiří Payne je místopředsedou Svobodných a kandidátem do Senátu v obvody Prahy 2 a 3

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Spor mezi vládou a Pražským hradem o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře se dostal do středu debaty v Událostech, komentářích ČT24 ze dne 8. dubna. Libor Vondráček, předseda Svobodných a poslanec zvolený za SPD, přišel s jasnou ústavní argumentací: zahraniční politika je v kompetenci vlády, a výkon prezidentových pravomocí v této oblasti podléhá kontrasignaci předsedy vlády. Vondráček se zároveň distancoval od rétorického sklouzávání debaty k osobním sporům a trvale vracel diskusi k věcné otázce: kdo dokáže Českou republiku na summitu Aliance hájit nejlépe?

Ústava hovoří jasně: kontrasignace je podmínkou

Vondráček hned v úvodu debaty odmítl zjednodušující interpretaci, že by ministr zahraničí mohl sám a jednostranně bránit prezidentovi v cestě na summit. Zároveň ale přesně identifikoval, kde leží skutečná ústavní páka vlády: „Kompetence prezidenta podle odstavce 1 a 2 článku 63 – včetně zastupování státu navenek – vyžadují kontrasignaci předsedy vlády. Za rozhodnutí nese odpovědnost vláda.“ Prezident tedy nemůže autonomně rozhodovat o tom, kde a jak Českou republiku zastupuje, pokud k tomu nemá souhlas premiéra.

Tato argumentace je tím přesvědčivější, že Vondráček ji podpořil důslednou logikou: pokud prezident trvá na tom, že sloveso „zastupuje“ v článku 63 zakládá jeho právo jet na summit, musí stejně pečlivě číst i odstavec 3 téhož článku. „On si nemůže libovolně jezdit někam a něco vyprávět – viděli jsme, jak se to nepovedlo, když mluvil o letadlech,“ připomněl Vondráček případ, kdy prezidentovo vyjadřování k dodávkám vojenské techniky Ukrajině způsobilo diplomatické komplikace. Výkon zastupitelské role bez vědomí vlády prostě neodpovídá duchu parlamentní republiky.

Summit NATO: profesionalita nad prestiží

Klíčovým Vondráčkovým argumentem nebyla touha prezidenta potrestat, ale věcný zájem na co nejsilnější české pozici v Ankaře. Summit bude primárně o plnění závazků přijatých v Haagu – a o obhajobě výdajů na obranu. „Jsem přesvědčen, že nejlépe to dokáží v tandemu premiér a ministr zahraničí,“ řekl Vondráček. Nová vláda má navíc lepší vztahy s americkou administrativou Donalda Trumpa než předchozí kabinet – a právě tento kapitál je podle Vondráčka třeba využít při vyjednávání v rámci Aliance.

Odkaz na summit NATO v roce 2022, kdy Miloš Zeman také necestoval do Madridu, Vondráček nezavrhl, ale upřesnil jeho smysl: tehdy šlo o zdravotní stav prezidenta a o jeho soulad s vládní linií. Dnešní situace je jiná – jde o nastolení jasného principu do budoucna, kdo a v jakém postavení hájí českou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Osobní spory? Problém je na straně prezidenta

Na opakované otázky moderátora, zda celý spor není jen vendetou za nejmenování Filipa Turka, Vondráček reagoval věcně a bez uhýbání: „Není to trest, je to úplně logická věc a je to v zájmu České republiky.“ Zároveň ale pojmenoval, kde kolotoč sporů podle něj skutečně začal: u prezidentovy volby konfrontačního tónu vůči Filipu Turkovi. „Pokud Petr Pavel používá silná slova na úkor Turka, nemůže očekávat, že okolo něj budou všichni chodit po špičkách. Buďto si měl vybrat jiný tón – nebo nemůže útočit a přitom chtít, aby ostatní neřekli ani ne.“

Vondráček se přitom sám vyhnul jakémukoli osobnímu útoku na prezidenta. Zatímco opoziční host Marek Výborný z KDU-ČSL opakovaně kritizoval „frackovité“ chování vicepremiéra Macinky a mluvil o „politice na úrovni mateřské školky“, Vondráček zůstával v argumentační rovině. Poukázal na to, že inflace je v lednu a únoru nejnižší za posledních zhruba deset let – a tím nenápadně vrátil část debaty k výsledkům vládní práce.

Návrh zákona: pojistka pro budoucnost, ne msta

Závěr debaty otevřel téma Vondráčkova návrhu, který by prezidentovi odebral pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Vondráček svůj záměr obhájil s přehledem a klidem: „Tato věc se netýká Petra Pavla – týká se prezidenta jako instituce.“ Přiznal, že kdyby se podobně choval Miloš Zeman – tedy pokud by nejmenoval ministra za použití dehonestacích výrazů a dotáhl věc do ústavně sporné fáze – „kontrolka by mu zablikala stejně.“

Klíčovým důvodem pro návrh je podle Vondráčka strukturální problém demokratické odpovědnosti: prezident ve druhém mandátu nepodléhá tlaku voličů a parlament na něj nemá prakticky použitelnou páku v podobě ústavní žaloby. „Abych předcházel té situaci, kdy tady jednou bude prezident ve druhém volebním období s velmi malou odpovědností vůči voličům – tak je správné tuto pojistku zavést teď.“ Vondráček tak opět ukázal, že jeho legislativní aktivity vycházejí z principiálního a dopředu orientovaného myšlení, nikoliv z taktického boje dne.

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31