Payne: Sedm důvodů proč podporovat Svobodné

Payne: Sedm důvodů proč podporovat Svobodné

1. Strana svobodných občanů je jako jediná strana u nás založena plně na elektronické komunikaci. Přitom jsou zachovány všechny demokratické principy. To je novinka, která zatím nemá obdobu. Časově jsou jednání velmi úsporná, protože se na sněmech odehrávají diskuse, zatímco rozhodování probíhá v prodloužené lhůtě na internetu, takže se jej může zúčastnit každý, nezávisle na tom, odkud se připojí k internetu. Internetová strana šetří čas a umožňuje rychlé rozhodování. Jedinečný systém elektronického hlasování respektuje tajnost hlasování a zároveň i ověřitelnost započtení hlasu. Svobodní nabízejí účast na politickém dění i těm, kdo mají málo času a chtějí s ním účelně hospodařit. Svobodní jsou ve srovnání s ostatními stranami o krok napřed.

2. Svobodní mají otevřené primárky. Zkušenosti ukazují, že největší nešvary se v politických stranách odehrávají při sestavování kandidátek. Když jde o to, dostat se na kandidátku, a tím i o možnost získat moc, používají se kmotrovské metody, zákulisní dohody, uplácení podporou na jiné funkce, nabírání mrtvých duší a pravděpodobně i skutečná korupce a vydírání. Ve snaze zmírnit tyto nešvary hledaly v druhé polovině dvacátého století některé strany různé metody, jak vybírat budoucí politiky. Psychologické testy, výběrové komise, personalisté, bodové systémy, … nic se neosvědčilo. Nakonec se na přelomu století k velkému překvapení ukázalo, že nejlepší metodou jsou otevřené primárky. Strana pouze připraví kandidáty. Na kandidátku si z nich vyberou nestraníci. Svobodní jsou u nás první stranou, která důsledně zavedla otevřené primárky.

3. Svobodní považují svobodu za ohroženou nesamozřejmou hodnotu. Největším uzurpátorem svobody je stát. O svobodu je třeba se starat, hlídat si jí, rozšiřovat jí, podporovat jí, chránit jí. Nikdy v dějinách nepřišla sama od sebe, často se pro ni prolévala krev. Nebudeme-li si svobodu hlídat, rozplyne se. Chceme-li udržet svobodu pro příští generace, musíme pro to něco dělat. Zatímco někteří politikové chtějí usilovat o trvale udržitelný život (jinak řečeno nesmrtelnost) a zatímco někteří politikové chtějí prosazovat trvale udržitelný rozvoj (v konečném světě s konečnými zásobami a smrtelnými lidmi), Svobodní usilují o udržení svobody. Konečnost zakódovaná v přírodě a fyzikálních zákonech sama o sobě naši svobodu omezuje. Je nesmyslné, abychom se svobody vzdávali v míře větší, než je nezbytně nutné. Od úcty ke svobodě se odvíjí polemika se stávajícím pojetím evropské integrace, kterou Svobodní považují za slepou uličku v evropských dějinách. Svobodní navrhují alternativní model spolupráce evropských států.

4. Svobodní předkládají ucelený koncept přívětivého státu. Stát nemá být ‚organizované násilí‘. Přejeme si, aby stát nepronásledoval své občany, aby byl uspořádán na základě důvěry. Svobodní předkládají ucelenou politickou filosofii, odmítají politické programy, které sestávají jen z jednotlivostí, z nepromyšlených výkřiků, z výčtu nesourodých izolovaných a často protichůdných cílů. Filosofický půdorys, na kterém stavějí, popsali s bezkonkurenční precizností.

5. Čest či důvěryhodnost je základní hodnotou, ze které se odvíjejí všechny další vztahy ve společnosti. Každý má právo, aby byla respektována úcta k jeho čistotě úmyslů, aby nebyl podezírán, aby nebyla ponižována jeho osobnost. Pokud se však vědomě dopustí věrolomného jednání, pokud se prokáže, že nemluví pravdu, pokud nerespektuje pravidla férové hry, pak ztrácí důvěru a to téměř nevratně. Totéž platí pro firmy. Jaká je úcta k respektování pravidel si můžeme každý den ověřit na silnici – mezi námi žijí lidé, kteří řídí zcela bezohledně a svým jednáním ohrožují ostatní.

6. Svobodní vytvářejí opravdovou politickou stranu a počítají s perspektivou na desetiletí. Nejsou tedy dočasným účelovým seskupením zájmových skupin za účelem co nejrychlejšího dosažení přístupu k moci. Svobodní trpělivě vytvářejí územní strukturu a připravují desítky a stovky svých členů pro budoucí působení v politice. Svobodní nejsou intelektuálním klubem, ale reálnou politickou silou. Z velké části sdružují mladé lidi, což se může zatím jevit jako nedostatek zkušeností. Vědomě nezakládají své struktury na recyklovaných bývalých členech jiných stran. Svobodní věří, že se během několika let ukáže, jak velká je to komparativní výhoda. Podpora Svobodných stále roste a blíží se pěti procentům.

7. Mnozí v poslední době mluví o boji proti korupci. Skutečné výsledky jsou však neuspokojivé. Boj ‚proti‘ totiž nenabízí žádné pozitivní hodnoty, na kterých by se mělo stavět. Časté změny zákonů a neustálé zpřísňování sankcí k výsledku nevede. Je známo, že ani drakonické tresty jako například usekávání rukou v minulosti k nápravě lidí nevedly. Svobodní sdružují lidi, kteří prosazují férovou hru podle pravidel, kteří proti korupci staví všeobecné odhodlání bránit si fair play a svobodnou soutěž. Aby zvítězil ten nejlepší, to je naše společná odpovědnost. Svobodní považují za korupci (zkaženost) každý pokus zmanipulovat svobodnou soutěž tak, aby nevyhrál ten nejlepší. Úctu ke svobodné férové soutěži si nemůže vynutit stát prostřednictvím zákonů, pramení z výchovy v rodině, ve škole, v zájmových sdruženích, ze vzájemné motivace v osobním životě. Úcta ke svobodné spravedlivé soutěži je vědomým racionálním omezením při rozhodování. Mnohé věci se nesluší dělat, i když to nezakazuje zákon. Respekt ke svobodné soutěži se nakonec v delší perspektivě vyplatí všem. Spravedlivá svobodná soutěž je základním principem, od kterého se odvíjí politika Svobodných.

 

Jiří Payne je místopředsedou Svobodných.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31