PAYNE: Potřebujeme skutečné strany

PAYNE: Potřebujeme skutečné strany

Čím se od sebe liší politické strany? Prvním kritériem je politická filozofie a programové cíle, druhým pak postup, taktika či strategie, jak cílů dosáhnout. Některé strany mají krásné cíle, ale nevadí jim korupce při jejich realizaci, jiné strany mohou mít stejné cíle, ale liší se revolučním či evolučním přístupem. Některé strany svou filozofii i cíle mění, některé jsou věrné svému vyznání, jiné ani filozofii nemají a sledují jen „pětiletý plán“ na čtyři roky. Od toho se odvozuje důvěryhodnost stran pro voliče.

 

Zejména při poměrném volebním systému jsou běžné povolební koalice. Někdy je to nutnost, někdy pragmatický kompromis. Povolební jednání o koalici jsou pro každou politickou stranu maturitou. Teorie koalic říká, že stabilní jsou ty vlády, které se opírají o nejmenší možnou většinu sestavenou ze souvislé části politického spektra. Nedodržení této zásady vede ke štěpení koalice i stran, které ji uzavřely. Koalice s nadbytečnou podporou jsou nestabilní – jako současná vláda. Nejstabilnější je většina jednoho hlasu. Maturitu složí ta strana, která vstoupí do koalice a po dobu volebního období se nerozpadne (čímž zůstane zachována i koalice). Povolební koalice zkrátka mají za určitých okolností smysl.

V české politice se ovšem uhnízdila praxe předvolebních koalic. Odůvodnění měla snad v době po politickém převratu, dnes už ale smysl nedává. Pokud mají strany stejnou politickou filozofii a chtějí dosahovat cílů stejným způsobem, proč se nesloučí? Svou existencí zbytečně tříští politické spektrum. Když se zeptáte předvolební koalice, proč se strany nesloučily, budou se vymlouvat, že mají na některé věci různý názor. Předvolební koalice jsou ale jednou z příčin nevěrohodnosti české politiky. Co říkají voličům?

Zaprvé, asi někdo netrpělivě potřebuje mandát, aniž by si to odpracoval. V zastupitelské demokracii musí mít politik napřed podporu voličů a až pak je může reprezentovat v parlamentu. Předvolební koalici jde o křesla, nebo o program? Jde jí o moc, nebo o zastupování voličů? Když nikoho nezastupuje, jak může vykonávat mandát? Založit skutečnou stranu trvá obvykle deset let. Za tu dobu si vybere a připraví své politiky. Předvolební koalice vycházejí z opačné představy: napřed získat mandát, až pak se začne vymýšlet politika. A když se zviditelní, tak se snad nakonec najdou i voliči.

Zadruhé, předvolební koalice deklaruje, že na programu nezáleží; stejně má v úmyslu dělat si, co chce, bez ohledu na voliče. Politický program není seznam úkolů, mezi nimiž by se dal najít průnik nebo společný jmenovatel, je to způsob uvažování o politice. Politika se nedá matematicky modelovat, ale kdyby platilo, že věrohodnost strany se dá vyjádřit koeficientem pravděpodobnosti, pak u koalice dvou stran se pravděpodobnost násobí, takže věrohodnost koalice je vždy menší než věrohodnost každého člena. Jinak řečeno: pro voliče je jedinou zárukou filozofické zakotvení strany. Předvolební koalice žádné zakotvení mít nemůže.

Zatřetí, volební zákon stanoví pro koalice zvýšené kvorum. Některé strany se ho pokoušejí obejít tím, že vytvoří fiktivní volební seskupení, takže pro ně navenek platí běžná hranice jako pro jednu stranu, ale jedna strana to není. Když takoví politikové chtějí voliče napálit už před volbami, bylo by naivní předpokládat, že po volbách se (v případě úspěchu) budou chovat mravněji. Předvolební koalice je podvod na voličích.

Máte, řekněme, číslo na dva kamarády. Napadlo by vás, že když vytočíte průměr z obou telefonních čísel, že se lépe dovoláte oběma? Když dá volič hlas předvolební koalici, dosáhne stejného výsledku. Udělal by lépe, kdyby k volbám nešel.

Česká politika potřebuje věrohodnost a stabilitu. Předvolební koalice k nim ale nevedou. Jsou selháním politických stran, přiznáním, že zúčastněné strany jsou zbytečné, že nemají důvod dál existovat.

Strana, která roste a vyvíjí se, má jasný ideový půdorys, koalice nepotřebuje. Potřebuje čas na studium, na přípravu svých politiků. Politika je běh na dlouhou trať – musí uvažovat v perspektivě desetiletí. Příprava politiků je jedním z klíčových úkolů strany. Vybavit své kandidáty znalostmi a zkušenostmi, upevnit vnitřní zásady, které ani v politice nelze překročit, a ověřit si smysl pro férovou hru trvá pět až šest let. Co se kandidát nenaučí před vstupem do politiky, na to už pak nebude mít čas. A nejspíš ani vůli a pokoru.

Skutečné strany, které přemýšlejí na desítky let dopředu, neuzavírají předvolební koalice. 

Jiří Payne je místopředsedou Strany svobodných občanů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.

Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.

Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.

Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.

Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31