Masaryk, Havlíček Borovský a před nimi i jiní formulovali zásadu, podle které mám-li se v diskusi vyrovnat s nějakými názory, musím napřed uchopit a pojmenovat to nejlepší, co můj protivník říká. Když pak dokážu prostřednictvím argumentů ukázat, že to nejlepší co říká, neobstojí vedle uvedených argumentů, pak mohu říci, že jsem se s jeho argumenty vyrovnal.

Proto prosím, abychom zachovali jistou míru korektnosti i při presidentské volbě. To, že někoho označíme nějakým adjektivem či že ho zařadíme do nějaké kategorie, to není argument. Popsat nějaký povrchní hodnotící, zesměšňující nebo odsuzující aspekt je zbytečné, vyjadřuje to jen pocity, ale v diskusi to nic nepřináší. Musíme si položit otázku, co nejlepšího který kandidát nabízí.

První poznámku musím uvést k sousloví ‚pravicově smýšlející‘. Často si v kruzích Svobodných říkáme, že slovo pravice‘ nebo ‚pravicový‘ nebudeme pokud možno nikdy používat. Ne, že by nám politické členění vadilo, ale slovo pravice je příliš zatížené tím, co se u nás dělo v zejména posledních deseti letech a proto se téměř nedá použít, aby nedošlo k nedorozumění. Prostě se musíme vyjadřovat přesněji.

Pokusím-li se zachytit obsah článku pana Polaneckého, formuluje spíš otázku, než myšlenku, že než volit zlo, je lépe nevolit. Neuvádí žádné argumenty, žádné důvody. Jen to, že se pro svůj postoj rozhodl již přede dvěma lety.

Za prvé se domnívám, že v politice se musíme rozhodovat stále znovu a znovu vážit argumenty a posuzovat situaci. Extrapolovat nějaké stanovisko na novou situaci nemusí znamenat, že kdysi správné stanovisko bude fungovat i za jiných okolností. To neznamená, že máme názory měnit, ale pokaždé znovu se musíme přesvědčit, že vedou ke správným výsledkům i za jiných okolností.

Za druhé je problém s pojmem zlo v politice. Co jedna politická filosofie považuje za dobro, jiná považuje za zlo. S velkou odvahou bychom snad mohli někdy mluvit o horší a lepší variantě, ale velmi bych se pokud možno v politice vyhýbal etickému a náboženskému pojmu ‚zlo‘.

Nicméně ta otázka je závažná. Patrně může za určitých historických okolností v politice fungovat strategie dát přednost méně špatné variantě. Za určitých okolností je nutné z morálních důvodů odmítnout jakýkoli kompromis a nepodílet se z principiálních důvodů na žádné špatné alternativě. Určitě bylo správné za komunistického režimu vždy proškrtat kandidátku Národní fronty. Napoprvé v nějakých dvaceti jsem to nedokázal, jen jsem k volbám nešel. Pak jsem už vždycky škrtal. Ale zdá se mi, že presidentské volby nejsou situací tohoto druhu. Nevolit nebo škrtat je prostě postoj pro jinou situaci.

Myslím, že potřebujeme mnohem hlubší debatu, o kterou by se mohl opřít postoj Svobodných. Tím, že jsme věnovali spoustu energie našemu kandidátovi, jsme možná na toto novoroční dilema poměrně nepřipravení. Máme na to ještě několik dnů.

Kdyby platilo, že jediným kritériem je postoj k Unii, možná bychom dokázali nějak kandidáty seřadit. Tuším, že jediný kandidát, který projevil alespoň náznaky hlubšího vnímání toho, co se děje v Evropské unii, byl Miloš Zeman. Ale nedělám si iluze, že by to mohlo vyústit do nějakého systematického postoje.

Pro Svobodné je to sice zásadní otázka, ale zatím jsme dosáhli jen toho, že euroskeptické politické postoje už nejsou něčím extremistickým, ale patří k legitimním politickým směrům.

Pravděpodobně musíme uplatnit i další kriteria. Je-li hlavním posláním presidenta být symbolem navenek, pak s ohledem na nesamostatnost myšlení českých politiků je docela důležité, aby nebyl přisluhovačem jiných autorit, aby měl schopnost nezávisle identifikovat priority a pak je statečně a důrazně hájit. Určitě bychom si také přáli, aby byl president jakýmsi morálním symbolem, takže integrita postojů v minulosti je jistě důležitá. Zkušenosti z politiky jsou naprosto nezbytné, do presidentské funkce by se nikdy neměl dostat začátečník.

Nedělám si v této chvíli naděje, že postihnu všechny parametry, které bychom měli zohlednit. Ani si nejsem jistý, zda známe jména všech kandidátů, takže se už vůbec nechci v této chvíli pouštět do jejich hodnocení. Rád bych však otevřel vážnou debatu o tom, podle jakých kriterií bychom se měli rozhodovat. Nevylučuji, že nakonec zjistíme, že nikoho podpořit nechceme, a nevylučuji, že někoho podpoříme, ale musíme k tomu dojít po zvážení kritérií, na kterých se shodneme.

Jiří Payne je místopředsedou Svobodných

K presidentské volbě podruhé
Jiří Payne
4.1.2013

Pro každý volební systém existuje taktika  protitaktika. Dvoukolový většinový systém patří k těm nejméně transparentním a nedává příliš dobré výsledky. Před lety, když se ustavoval Senát, navrhovala ODS zcela jednoznačně jednokolový systém někdy zvaný první na pásce. Prostě nejúspěšnější vítězí. Kdo má v den voleb největší podporu, vyhrává. Podmínky jsou pro všechny stejné. Konkurenční prostředí je srozumitelné a volič se v něm snadno orientuje.

Dvoukolový systém zejména v českém závistivém prostředí funguje často tak, že zatímco první kolo ještě mívá podobu jakési konkurence, ale druhé kolo se často mění v soutěž, ve kterém vyhrává ten, kdo má v den konání druhého kola méně nepřátel. Poměrně často se stane, že ten, kdo měl v den konání prvního kola největší podporu a měl by být vítězem, je následně odstraněn ve druhém kole, ve kterém se sjednotí všichni podporovatelé neúspěšných kandidátů a ‚sejmou‘ toho nejúspěšnějšího. Nenávist a závist, jak známo, sjednocuje více, než pozitivní hodnoty, a pro mnohé je postačující motivací, aby šli k volbám a aby hlasovali proti nepopulárnějšímu kandidátovi.

Jak se v takovém systému má volič vyznat? Kdyby někteří voliči měli tušení, že se do druhého kola dostanou dotyční dva kandidáti, mezi kterými pak budou muset vybírat, docela pravděpodobně by v prvním kole hlasovali úplně jinak. Do jisté míry to vede voliče k nezodpovědnosti. Přemýšlivý volič si řekne, že na prvním kole stejně moc nezáleží, protože je hodně pravděpodobné, že ve druhém kole bude ‚zaříznut‘ nejpopulárnější, takže hledají takovou možnost, aby se jejich nejoblíbenější kandidát dostal na druhé místo. To se ale těžko odhaduje.

Pro mne bylo překvapením, když vláda vedená ODS zapomněla na svou politickou minulost a bez jakékoli diskuse navrhla pro presidentskou volbu parafrázi špatného volebního systému ze Senátu. Alespoň jsem z ODS nezaznamenal žádný hlas, který by něco takového navrhoval. Nicméně volební zákon je schválen a tak stojíme před rozhodnutím, jak jej využít.

Poučení z volebního zákona může být, že nejít k prvnímu kolu voleb, pokud nemám jasného kandidáta, stojí za podrobnější diskusi někdy příště, ale účast v druhém kole se může za jistých okolností stát dokonce neomluvitelnou povinností.

Z hlediska Svobodných je možné, že do druhého kola postoupí dva podobně silní soupeři a lze si představit variantu, že jeden z nich bude velmi stát o explicitní podporu Svobodných. Kdybychom rovnou řekli, že k volbám vůbec nepůjdeme, promarnili bychom tuto příležitost. Proto si zcela určitě musíme nechat otevřenou možnost rozhodnout se během oněch dvou týdnů mezi prvním a druhým kolem a zatím žádnou variantu ani nevylučovat, ani nikomu neslibovat podporu, pokud to není kandidát zcela podle našich představ.