Tak nám opět zvýší minimální mzdu. Na první pohled to vypadá jako velice chvályhodný čin, sociální úmysl z toho přímo dýchá. Starostlivost o chudé poddané se nedá přehlédnout. Není divu, že ČSSD získala ve volbách tolik hlasů. Potvrzuje to jen, že někteří občané si stále myslí, že volí starostlivou matku všech matek. Bohužel druhý pohled na stejnou věc ukáže, že důsledky tohoto, rádoby sociálního zákona, jsou zcela asociální a navíc odkryje jeho rasistický nádech.
Ze samotné podstaty tohoto politického nástroje by mělo být každému zřejmé, že všichni ti, co nedokáží svou prací vytvořit vyšší hodnotu, než činí hodnota minimální mzdy stanovená parlamentem, jsou bez práce. Pokud se tedy hodnota minimální mzdy stále zvyšuje, rozšiřuje se současně i skupina lidí, které nikdo nezaměstná. Politické rozhodnutí tak občany, převážně s nejnižším vzděláním, vyřazuje z aktivní pracovní činnosti a vytlačuje je na okraj společnosti, se všemi důsledky pro ně a jejich rodiny, které sebou nezaměstnanost přináší. Tento oblíbený nástroj „sociálně spravedlivých politiků“ tak významně přispívá k vysoké nezaměstnanosti (rok 2010 – 9%, 2011 – 8,6%, 2012 – 8,6%). Nepřímo zakázat vybrané skupině lidí pracovat, lze jen těžko označit za sociálně prospěšný počin. Trvalou a nezodpovězenou záhadou zůstává důvod, který vede „sociálně spravedlivé politiky“ k přesvědčení, že pro rozvoj celé společnosti je prospěšnější, když vyřadí vybranou skupinu občanů z pracovní činnosti a jejich životní náklady donutí zaplatit všechny ostatní výdělečně činné občany, než aby si svou prací vydělali méně, než je jejich subjektivní představa o nejnižším možném výdělku.
Zákonem stanovená minimální mzda není politickým nástrojem, který by používali výhradně jen naši „sociálně spravedliví politici“. Je používán v mnoha zemích, a nejen v Evropě. Je například všeobecně známé, že tento politický nástroj byl velice příznivě přijímán a hodnocen rasově orientovanými odbory v Jihoafrické republice, kde nejméně vzdělanými občany jsou občané černé pleti a jeho důsledky tedy nesli právě oni. Nezdá se, že by pozice našich romských spoluobčanů ve společnosti byla jiná.
Zákon o minimální mzdě však není jediným zákonem, který přispívá k růstu nezaměstnaných občanů. Nezaměstnanost způsobují všechny zákony, které jsou zdrojem tzv. veřejného práva. Ty pod hrozbou vysokých sankcí, ukládají občanům všechny možné povinnosti a omezují jejich svobodnou volbu při hledání racionálních cest k řešení svých pracovních a občanských záležitostí. Obecně řečeno, kladou překážky racionálnímu jednání. Plnění těchto povinností a hledání náhradních cest k řešení těchto záležitostí a překonávání politiky uměle vytvořených překážek pak logicky vyvolává vícenáklady, které nelze žádným způsobem omezit. Musí je však každý občan zaplatit. Politickým rozhodnutím vyvolané vícenáklady pak zvyšují ceny výrobků a služeb, snižují tedy jejich konkurenční schopnost na trhu, dochází k omezení jejich spotřeby a následně k omezování jejich výroby. Finanční prostředky použité k úhradě vícenákladů pak nemohou občané použít k úhradě svých jiných, pro ně prioritních potřeb, a majitelé firem k úhradě potřeb nutných pro udržení výrobku či služby na trhu. Ve svém důsledku tedy vedou k propouštění zaměstnanců a společnost jako celek chudne.
Vysoká míra nezaměstnanosti je vodou na mlýn „sociálně spravedlivých politiků“. Sama o sobě otevírá prostor k veřejné prezentaci jejich „sociálního cítění.“ Ti co nezaměstnanost způsobují a udržují, mohou ve svých politických projevech s větší intenzitou celé společnosti ukazovat, jak jim nezaměstnaní a jejich rodiny nejsou lhostejní, jak jim leží na srdci. Svojí starostlivost pak prokazují vymýšlením různých finančních podpor, kterými prý pomáhají nezaměstnaným a jejich rodinám přežít a různých dotací podnikatelům na vytváření nových pracovních míst. Jak rozporuplné počínání, řekl by někdo.
Není žádným tajemstvím, že politici žádné hodnoty, za které by obdrželi peníze na výplatu těchto podpor a dotací nevytváří. Zaplatit je tedy musí všichni výdělečně činní občané prostřednictvím daní. Nejde přitom o malé peníze. Jen v roce 2010 zaplatili výdělečně činní občané občanům, jenž se v důsledku politických rozhodnutí „sociálně spravedlivých politiků“ dostali do sociální nouze 79,4 mld. Kč, v roce 2011 71,3 mld. Kč a v roce 2012 71,8 mld. Kč. Ve stejných letech zaplatili podnikatelům na vytvoření nových pracovních míst každý rok 5 mld. Kč. K těmto miliardám by se měly přičíst ještě miliardy, kterými občané zaplatili náklady administrace tohoto přerozdělovacího systému a náklady vyvolané plněním povinností vyplývajících pro ně ze „sociálních“ zákonů. Bohužel tyto náklady dosud nikdy nikdo nespočítal. Jestliže však náklady občanů vyvolané plněním povinností vyplývajících pro ně z daňových zákonů činí každý rok cca 40 mld. Kč, jak zveřejnilo Ministerstvo financí ČR v roce 2010 na svých webových stránkách, nebudou se náklady zaplacené občany vyvolané sociálními zákony příliš odlišovat.
A kdo je největším plátcem těchto „sociálních miliard“? Bohužel tento údaj rovněž není znám. Lze ho pouze odhadovat. Z veřejně dostupných zdrojů Ministerstva financí je zřejmé, že cca 23 procent z veškerých vybraných daní platí právnické osoby, živnostníci a osoby samostatně výdělečně činné. Zbytek, tedy cca 77 procent všech daní zaplatí zaměstnanci. Sama logika pak přikazuje, že v jakém poměru plátců byl pytel peněz naplněn, v takovém poměru je i vyprazdňován. Znamená to, že zhruba 3/4 „sociálních miliard“ leží na bedrech zaměstnanců. Znamená to, že pracující jsou nuceni vzdát se části zboží a služeb, které vytvořili a předat je lidem, kteří je nevytvořili.
A která to skupina zaměstnaných občanů nese největší břemeno „sociálních miliard“? Pokud si někdo myslí, že je to skupina podnikatelů a vysoce postavených manažerů bank a obchodních společností s relativně vysokými platy, tak je mimo realitu. Těch je ve srovnání s ostatními zaměstnanými relativně malý počet, a i kdyby jim stát sebral celou jejich mzdu, bude to stále představovat jen jednotky procent z daní vybraných od ostatních zaměstnaných občanů. Největší břemeno nesou všude na světě vždy ti nejchudší občané a občané tzv. střední třídy.
Záhadou pro mne zůstává, co vede většinu občanů k tomu, že stále hlasují proti sociálnímu státu, že svůj volební hlas stále dávají stranám, které zde v posledních dvaceti letech asociální společnost zavedly a za silné podpory EU asociálnost čím dál víc prohlubují. Stále se mi nechce věřit, že své postoje změní až v okamžiku, kdy budou rýt pusou v zemi?
Miloslav Machač,
člen Republikového výboru Svobodných
