Martin Pánek: Schengen 2016: Nejhorší z obou světů

Martin Pánek: Schengen 2016: Nejhorší z obou světů

Schengen byl prodán veřejnosti jako úžasná věc: Nebudete muset na hranicích ukazovat pasy.

Bezpochyby dobrá věc. Urychlilo to průjezd hranicemi, což je třeba pro lidi, kteří přes hranici jezdí denně do práce, významná úspora. Navíc odpadnul opruz s tím, když si někdo doma zapomněl pas (nebo ho chytře ztratil).

Nikdy jsem neviděl, že by policisté zneužívali tuto svoji moc a někoho jenom tak z dlouho chvíle posílali domů, tak jako to s oblibou dělají imigrační úředníci v USA. Nicméně nepochybuji, že i takové případy se vyskytly. I toto se tedy Schengenem odstranilo.

Toto bylo všechno, co nám k tomu řekli. A lid jásal, veselil se a tančil na náměstích.

Obecně je jistě třeba ocenit každou změnu, kdy ctihodné občany přestanou otravovat policisté s pistolemi jenom proto, že si dovolili nasednout do auta a někam odjeli.

Nicméně Schengen má také svoje nevýhody. Jak už jsem psal v jiném svém článku:

Schengen nejsou otevřené hranice. Schengenská imigrační politika šikanuje občany cizích států např. bytovými prohlídkami, občany států mimo EU ponižující vízovou povinností atd. Ztotožňovat Schengen s otevřenými hranicemi je totéž jako ztotožňovat evropský jednotný trh s volným obchodem. Obojí je vnitřně přeregulovaný a navenek uzavřený systém, na hony vzdálený otevřeným hranicím nebo volnému obchodu.

Ale co je možná ještě důležitější:

Schengen je institucionalizovaný policejní superstát. Informace o občanech států Evropské unie sbírá jedno čmuchací centrum (v tzv. Schengenském informačním systému je už přes 46 miliónů záznamů (pdf) a nutnou podmínkou členství v schengenském prostoru je evropský zatykač, který je přímo antidefinicí vlády práva.

Hraniční kontroly byly obnoveny na hranicích Německa s Francií, na hranicích Německa s Dánskem a na několika dalších hranicích.

Takže výhoda Schengenu (volný průjezd hranic) je pryč, ale všechny nevýhody pořád fungují. Takže jako je to v politice obvyklé, ze dvou možností s výhodami a nevýhodami, jsme si vybrali samé nevýhody. Pořád můžeme být vydáváni do zemí s justicí ještě horší, než je ta česká, za věci, které jsme nikdy nespáchali a v ČR ani nejsou trestným činem. Pořád nás sleduje SIS II a pořád nemůže Česká republika vést autonomní vízovou politiku (např. zrušit vízum pro nějakou zemi). Ale výměnou za to můžeme stát na hranicích jako ocasové.

A tak to, milé děti, dopadá vždycky, když se státu dají nové pravomoce. Na výhody se zapomene nebo se v nějaké příhodné krizové situaci zruší, ale nevýhody tu s námi jsou navždy. Říká se tomu efekt západky a příkladů existuje bezpočet.

Když ministr Langer, který hlasoval proti vstupu ČR do EU, na semináři CEPu představoval, jak je Schengen úžasný, a Lukáš Petřík mu oponoval, doslechli jsme se z publika, že odpůrci Schengenu jsou jako komunisti. Zásadní nedůvěra k nárůstu státu (i když kompenzovaného něčím pozitivním) však pramení ze znalosti ekonomické teorie veřejné volby (již zmiňovaný efekt západky) a z ryze pravicové nedůvěry k velké vládě.

Ať už totiž zavedete jakkoliv výborná opatření v protikladu k nárůstu vlády v jiné oblasti, nakonec se k moci vždy dostanou vaši odpůrci, a tuto vládní moc použijí k účelům, jež se vám líbit nebudou.

Proto nikdy nevěřte žádnému nárůstu vlády za žádným účelem.

Martin Pánek,
člen Republikového výboru Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31