Martin Pánek: Česká politika prchá od idejí

Martin Pánek: Česká politika prchá od idejí

Nejsme jako politici, makáme. Podpoříme každou dobrou myšlenku. Nejsme vpravo ani vlevo, jsme vpředu. V komunální politice nejde o politiku, ale o řešení problémů.

Podobných bezobsažných frází slýcháme z úst politiků spoustu každý den. Zatímco 90. léta byla érou nevinnosti, kdy strany i jejich představitelé věřili tomu, že mají před voliče předstupovat s jasnou ideologií a jasným programem, v poslední době se k sobě strany přiblížily natolik, že se podobají jako vejce vejci. Některé strany pak zrušily programy docela:

největší blbost od vynalezení klínového písma, si spíš než úctu zaslouží opovržení.

Nejde jenom o groteskní obžalobu prezidenta republiky, Senát se ani slůvkem nepostavil vůči nehorázným nápadům Sněmovny, které omezují svobody a práva českých občanů, ani slůvkem se nepostavil proti vůči policejní okupaci Sněmovny, nedokázal se efektivně postavit ani odebrání jedné ze svých největší pravomocí (volby prezidenta) výměnou za nic.

Člověka, co sleduje politiku v Poslanecké sněmovně, to asi pramálo může překvapovat. Ale říkali nám, že díky volebnímu systému a věkovému limitu, budou v Senátu zasedat lidé, kteří budou sloužit jakožto korektiv Sněmovny poblázněné momentálními průzkumy veřejnosti.

Svobodní kandidují do Senátu ve dvanácti obvodech. Na ustavujícím sněmu vystoupil budoucí předseda Svobodných Mach s projevem, ve kterém říkal: “Věřím, že ze všeho nejdůležitější jsou myšlenky.” Pokud chcete, abychom v Senátu nahlas říkali myšlenky svobody jednotlivce a důrazně je prosazovali, dejte nám svůj hlas.

Naši senátoři nebudou hlasovat pro zadlužování státu (Senát sice nehlasuje o rozpočtu, ale hlasuje o šikovných věcičkách typu ESM, které nás budou stát stovky miliard Kč), pro dotace politickým kamarádíčkům, pro odevzdání i těch posledních pravomocí na Evropskou unii, pro zvyšování daní a nárůst policejního státu. Naši senátoři se zasadí o snižování daní, nárůst osobní svobody, výjimku z eura, referendum o vystoupení z EU a respektování právního státu.

V komunální politice je situace obdobná. Nízká politická odpovědnost obcí a vysoká centralizace moci v ČR způsobují, že o politiku v obci se málokdo zajímá. K tomu ještě připočtěme naprosto otřesný volební systém a z většiny zastupitelstev máme bramboračku z blábolivých a nepřipravených zastupitelů, kteří požadují vyčlenit pár peněz pro svůj oblíbený projekt, a za to odmávají starostovi úplně všechno.

Svobodní s takovým pojetím jednohlasné socialistické politiky nesouhlasí v obcích a ani v EU, kde je situace prakticky totožná. Věříme, že i v obecní politice jsou ze všeho nejdůležitější myšlenky. A přestože obce nemají v centralistické ČR mnoho pravomocí, pořád tu zůstává prostor pro politický souboj.

Chceme mít vyrovnaný rozpočet, nebo zadlužit další generace? Chceme, aby si lidé mohli žít, jak chtějí, nebo budeme vymýšlet jednu ztřeštěnou a nejspíš protiústavní vyhlášku za druhou? Chceme, aby náměstí bylo k životu (což vyžaduje např. automobilovou dopravu), nebo aby to byl mrtvý skanzen? Chceme, aby policie hlídala poctivé občany proti zločincům, nebo chceme, aby u cesty za keřem číhal kpt. Jánošík, loupil a pískal?

Ztráta idejí došla tak daleko, že v některých městech se ani vysocí hodnostáři ODS (10 let starosta, 10 let místostarosta, kandidát do Senátu) už nehlásí ke své politické straně, ale k jakémusi tajemnému Hnutí pro město Sokolov 2014.

Svobodní se za svůj program ani za svoji stranu nestydí. Naše zásady komunální politiky jsou jasné:

  1. Obce hospodaří zpravidla s vyrovnaným rozpočtem a dluhy tvoří jen v mimořádných situacích za souhlasu kvalifikované většiny zastupitelů. Svobodní toto pravidlo hospodaření obcí prosazují jako analogii návrhu ústavního zákona o vyrovnaném rozpočtu na úrovni státu.
  2. Obce vynakládají prostředky na prvním místě na veřejné statky, tj. na obecní silnice, chodníky a zajištění pořádku a čistoty v obcích.
  3. Obce zásadně nepodnikají. Obce svými aktivitami nesmí deformovat tržní prostředí.
  4. Obce ukládají přebytky běžného hospodaření zásadně konzervativně, tj. do aktiv s minimálním rizikem.
  5. V případě obecních zakázek se obce nesmějí odvolávat na obchodní tajemství a uzavřené smlouvy jsou veřejné.
  6. Svobodní podporují změny daňových zákonů tak, aby maximum peněz zůstalo v kapsách lidí, aby se omezilo přerozdělování jak na úrovni státu, tak na úrovni obcí. Přerozdělování výnosu daní občanů České republiky na úrovni Evropské unie je třeba odstranit.

Pokud se vám takový program líbí a komunálního socíku už máte dost, dejte nám svůj hlas. Odvděčíme se vám svobodnějším, férovějším a nezadluženým městem. (Kde kandidujeme.)

A na Praze 13 postavíme kosmodrom.

Martin Pánek,
člen Republikového výboru Strany svobodných občanů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31