Není to tak dávno, co ČSSD vyzvala vládu, aby upustila od požadavku výjimky vyjednané panem prezidentem, znamenající vypuštění Listiny základních práv EU z našeho právního řádu. Výjimka prý podle ČSSD ohrožuje současnou úroveň sociální ochrany občanů. Samotné slovo „ochrana“ u mne vždy vyvolá řadu otázek. Před kým vláda občany chrání, kdo je podle vlády tím agresorem, jehož jediným smyslem života je neustále a zcela záměrně způsobovat ostatním občanům újmu na jejich osobní svobodě, zdraví či majetku? Které občany vláda považuje za agresory a které občany za cíl agrese?
Odpověď na tyto otázky nelze najít jinde než ve vládní legislativě. Pokusme se tedy o to, a začněme třeba zákoníkem práce, který upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, tedy podnikateli, právní vztahy kolektivní povahy a některé právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů. Pokud si někdo pozorně přečte všech 396 paragrafů zákona, nemůže dojít k jinému závěru než, že pracovní smlouvu uzavírají obě smluvní strany dobrovolně, že nejde o běžnou smlouvu dvou stran, jelikož podnikateli uzavřením smlouvy vznikají povinnosti nejen k zaměstnanci, ale ze zákona, tedy proti jeho svobodné vůli, i k odborovému hnutí a ke státu. Porovnáme-li pak „práva“ zaměstnanců a „práva“ podnikatelů, vyplývající ze zákona, je zřejmé, že smluvní vztah není vztahem dvou subjektů se stejnými právy, tedy vztahem rovnoprávným. Tzv. „práva zaměstnanců“ významně převyšují práva zaměstnavatelů a jejich uplatnění znamená vždy omezení či porušení přirozených práv podnikatelů. Povinnosti podnikatelů vynucené zákonem a uplatnění „práv“ zaměstnanců vyplývající ze zákona jdou vždy na vrub majetku podnikatelů a jejich svobodné vůle. Ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnance ponechává zákon na jeho svobodném rozhodnutí, ale u podnikatele je tento princip silně potlačen. To vše tedy ukazuje, že cílem agrese je podnikatel a agresorem jsou zaměstnanci, resp. vláda, která tuto agresi zákonem legalizuje, resp. přímo vynucuje. Zdá se tedy, že ve slovníku ČSSD došlo k sémantickému pletení pojmů. Ve skutečnosti nemá ČSSD obavu ze snížení sociální ochrany občanů, ale z omezení míry agrese vůči podnikatelům uplatňovanou vládní legislativou a legislativou EU.
Podívejme se na postavení podnikatelů a zaměstnanců ještě trochu i z jiné stránky. Být podnikatelem není určitě běžná a samozřejmá věc. Kdyby to běžná a samozřejmá věc byla, byl by podnikatelem každý, a to jak všichni víme není. Zpochybnit nelze ani skutečnost, že bez podnikatelů by si nikdo z nás nemohl dát ani pivo a zadek by si zřejmě utíral lopuchovým listem. Podnikatelé tedy nabízejí ostatním občanům své výrobky a služby. Pokud se jim přitom nepodaří odhadnout budoucí požadavky spotřebitelů, přestanou být podnikateli a jejich předchozí investice vložené do výroby ztratí hodnotu. Existuje tedy přímá a velmi silná závislost podnikatelů na ostatních občanech a podnikatelé jsou v této své činnosti přímo otroky ostatních občanů. Své nesvobodné postavení přitom přijali zcela dobrovolně. Podnikatelé jsou také jediní, kdo nabízí ostatním občanům smysluplnou práci a jediní, kdo zajišťuje růst jejich mezd. Zvyšování mezd zaměstnanců přitom není subjektivním rozhodnutím podnikatelů, ale vyplývá opět z jejich objektivního a jedinečného postavení osob, zajišťujících technický pokrok. Každá nově zavedená výrobní technologie je technologií „vyššího řádu“ a její zprovoznění vždy vyžaduje i obsluhu s vyšší technickou odborností a zručností. Je zřejmé, že takovou odbornost a zručnost na trhu práce nemůže podnikatel nalézt. Nikdo se do té doby s novou technologií nesetkal a tedy neseznámil. Z toho je objektivně zřejmé, že podnikatel musí najímat práci k obsluze nové technologie za vyšší cenu než činil doposud a přitom hledat zaměstnance ochotné se vzdělávat. Práce nově přijatých nebo převedených zaměstnanců v rámci podniku se tak přesouvá z nižší cenové hladiny do vyšší cenové hladiny, přičemž tuto vyšší cenu práce určují všichni zaměstnanci přijatí do nových pozic. K takovémuto přesunu pak následně dochází v celé vertikální linii výrobního procesu.
Připomenout je nutné ještě jednu roli podnikatelů, jejíž význam roste s délkou výrobního procesu, tedy s délkou období od počátku výroby určité komodity do doby, než je finální výrobek nakoupen spotřebiteli. V tomto období podnikatelé platí za odvedenou práci zaměstnancům okamžitě a sami berou na sebe značnou část všudypřítomného rizika, jenž je objektivní a neoddělitelnou součástí trhu, tedy přebírají břímě spojené s čekáním a předvídáním budoucích potřeb spotřebitelů. Tím zbavují ostatní pracující velké části tohoto rizika. Je těžko představitelné, že by se někdo pustil do výroby náročné na čas, kdyby byl nucen celou dobu výroby čekat, aby za svou práci získal odměnu. Podnikatelé tak riskují ztrátu svého kapitálu, naproti tomu zaměstnanci riskují pouze ztrátu měsíční mzdy.
Je zřejmé, že v uvedeném popisu nelze nalézt jediný akt v činnosti podnikatelů, který by je řadil mezi agresory. Zůstává tedy záhadou před kým vlastně vláda a ČSSD zaměstnance chrání.
Miloslav Machač je členem Republikového výboru Svobodných.
