V souvislosti s volbou prezidenta republiky mohl každý zaznamenat mediální diskuse nad otázkou, kdo by byl větší sjednotitel národa: Miloš Zeman nebo Karel Schwarzenberg? Opomenout nelze ani výtky politických protivníků prezidenta pana Klause, který prý národ rozděloval. Jde ale pouze o médii účelově vykonstruovanou otázku. Požadavek na sjednotitelskou úlohu prezidenta je ze své podstaty nesmyslný.
Historické skutečnosti ukazují, že po celou dobu trvání civilizace byla společnost vždy rozdělena na dvě základní skupiny lidí. Na jedné straně stáli ti, kteří svůj život podřizovali principům neagrese, tedy křesťanským hodnotám, na kterých civilizace vyrostla, a pro které respekt k vlastnickému právu druhých byl svatý. Proti nim pak stáli ti, kteří svůj život opírali o hodnoty zcela opačné. Princip nedotknutelnosti majetku druhých pro ně byl hodnotou zcela pomíjivou a úsilí o ovládnutí života jiných lidí a jejich území bylo pro ně hlavním smyslem života. Mezi těmito skupinami probíhal vždy nesmiřitelný boj. Bylo by velice naivní se domnívat, že tento boj někdy ustal. Naopak, žijeme v jeho středu každý den. Pouze se změnila forma boje. V minulosti byly prostředkem k násilnému přesouvání majetku od jedněch k druhým a k omezování osobní svobody války, revoluce a fyzické násilí. Dnes je tím prostředkem legislativa. Pokud tomu někdo nevěří, může si zalistovat vládní legislativou. Ti aktivnější si k tomu mohou přibrat ještě legislativu bruselskou.
Mediální požadavek na sjednotitelskou funkci prezidenta vyvolává několik otázek. Je z podstaty věci vůbec možné nalézt kompromis mezi agresorem a obráncem? Historie ukazuje, že nikoliv, všechny společenské konflikty končily vždy absolutní výhrou jedné strany. Pokud však ano, tak k jakému bodu mezi těmito dvěma póly by měl prezident obě strany dovést, ve kterém bodě dojde k jejich sjednocení? Bude v tomto bodě stále legální násilně přesouvat majetek od jedněch k druhým a nikdo z okradených nebude mít možnost se proti tomuto násilí bránit? Budou se vláda a parlament i nadále, po sjednocení obou stran, řídit principem, že kdykoli je dovoleno okrást kohokoli o cokoli? Budou i po sjednocení stále existovat pravá a levá strana politické scény?
Při nástupu do funkce skládá každý prezident ústavní slib: „Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Vyjdeme-li z tohoto slibu, pak zůstane ze všech vyvolaných otázek pouze jedna. Touto jedinou otázkou je, zda je v zájmu všeho lidu společnost respektující princip neagrese. Pokud ano, tak pak je povinností prezidenta, tento princip hájit. V tom případě, nemůže být sjednotitelem národa. Agresoři nikdy nevyhynou. Měli by se tedy neagresivní občané smířit s tím, že budou okrádáni kdykoli o cokoli, a to zcela legálně?
Miloslav Machač je členem Republikového výboru Svobodných
