V EU jak známo v současné době vzniká 85 % legislativních předpisů, jak spočítalo samotné ministerstvo spravedlnosti Německa. Tato legislativa vzniká převážně právě z iniciativy a po dohodě Německa s Francií. Stejně zbytečné je zdůrazňovat, že legislativa je prostředek, kterým vlády kontrolují a řídí životy každého jednotlivého občana na území svého státu. Z logiky věci je tedy zřejmé, že dnes řídí a kontrolují život každého občana žijícího v EU především vlády Německa a Francie. Reálně se tak naplňuje dávný sen mnohých vlád obou těchto zemí, vládnout nad životy všech občanů Evropy a nad územím jejich států.
Občas je slyšet námitku, že je zcela jedno, zda legislativa vzniká v Bruselu nebo ji tvoří naše vláda. Stejně se prý svým množstvím a racionalitou od sebe příliš neliší. Nic proti tomu. Zcela jinou otázkou ovšem je, zda legislativu iniciuje, tvoří a schvaluje orgán, jehož složení je závislé na výsledcích hlasování občanů ve volbách, nebo ji iniciuje, tvoří a schvaluje orgán, který volbami ohrožován není. Není žádnou novinkou, že v komisi EU, která legislativu tvoří, tedy ve vládě EU, nesedí nikdo, komu by občané dali mandát k svému zastupování. Jednoduše řečeno, naše životy řídí a kontroluje cizinec nezávislý na naší vůli, tedy z naší vůle neodvolatelný. Z toho je zřejmé, že každý občan EU přišel o své suverénní postavení ve společnosti a neměli bychom si již namlouvat, že žijeme ve svobodném státě.
Častým argumentem příznivců federalizace Evropy je také to, že každý z nás bude v tomto zřízení ve větším bezpečí, že nás prý Evropská federace lépe ochrání před válkami, které prý již nikdy nebudou. Je zřejmé, že tito federalisté mají na mysli lepší ochranu před vojenskou agresí, coby prostředkem k ovládnutí cizích území a získání nadvlády nad životy občanů okupovaných zemí.
K věcné stránce argumentu lze jen uvést, že má bezpochyby svou logiku. Když totiž kdokoli dobrovolně předá cizím vládcům to, o co usiluje, není ani důvod k vyvolání války. Nesmí mu pak ovšem vadit, že ztratil svou svrchovanost a stal se vazalem cizí mocnosti a ze svých předků, kteří v minulých válkách pokládali své životy za svoji zem, učinil málem škůdce národa.
Budeme v izolaci, nebo náš stát se dostane do izolace, pokud nebudeme součástí EU a eurozóny, nebo odmítat opatření Německa a Francie k „záchraně“ eura. To je další, snad nejčastěji používaný strašák.
Pokud by izolací státu měla být izolace obchodní, tak to se jeví jako logický nesmysl. Všeobecné znalosti říkají, že jednotlivé státy, resp. vlády jednotlivých států nic nevyrábějí a proto mezi sebou nemohou ani obchodovat a také neobchodují. Nevlastní nic, co by mohly ke směně nabídnout.
Mezi sebou obchodují výhradně jednotlivé firmy a jediným důvodem ke směně je, že z toho mají obě strany směny užitek. Bylo by úsměvné tvrdit, že si jednotlivé firmy vybírají obchodní partnery podle toho, zda jsou či nejsou členy EU a eurozóny. Firmy směňovaly před vznikem EU a eurozóny a budou bezpochyby směňovat i po jejich zániku. Pokud by chtěly Německo a Francie dostat naše firmy do obchodní izolace, musely by vlastním firmám a firmám v celé EU zakázat od našich firem nakupovat a našim firmám prodávat. Tím by ovšem poškodily i vlastní firmy a vlastní občany. Obchodní embargo bylo dosud uplatněno pouze proti totalitním státům, které ohrožovaly a ohrožují životy vlastních občanů nebo občanů okolních států, a to ještě pouze v případě, že toto násilí nešlo světovou veřejností přehlédnout. Takovým totalitním státem ovšem nejsme.
„Tak zvaní čeští vlastenci“, se obávají, že náš odmítavý postoj k opatřením Německa a Francie přijímaných k „záchraně“ Řecka a eura nás odsouvá na periférii EU, že naše postoje jsou nečitelné, že nám představitelé EU nerozumí a podobně. Podle nich je prý naším zájmem, být v hlavním proudu evropské integrace. Vyjdeme-li však ze skutečnosti, že veškeré úsilí Německa a Francie nesměřuje k ničemu jinému, než k ovládnutí jednotlivých členských států EU a k dosažení tohoto cíle formují veškerou legislativu EU a každé své opatření, vyznívají tyto výkřiky poněkud absurdně. Požadují totiž na každém z nás, aby se aktivně podílel na zániku svého státu, aby byl sám sobě hrobařem a ještě financoval svého hrobníka.
Pokud se chceme nadvládě ubránit, musí být jiná než v minulosti i naše obrana proti ní. Přitom s ohledem na formu agrese (nyní legislativní, nikoliv vojenská), nevyžaduje již od každého z nás nasazení života a hrdinské činy. Stačí volit politickou stranu, která má ve svém programu vystoupení z EU a při vypsání referenda dát pro vystoupení svůj hlas. Není se čeho bát, jde o akt méně konfliktní, než rozpad Rakousko – Uherské monarchie a Československé republiky.
PS: Přátelé usilující o morální a spravedlivou společnost posílají SMS ve tvaru SVOB na číslo 90230.
Miloslav Machač je členem Republikového výboru Svobodných
