MACHAČ: Ovládnutí Evropy, to je oč tu běží

MACHAČ: Ovládnutí Evropy, to je oč tu běží

V EU jak známo v současné době vzniká 85 % legislativních předpisů, jak spočítalo samotné ministerstvo spravedlnosti Německa. Tato legislativa vzniká převážně právě z iniciativy a po dohodě Německa s Francií. Stejně zbytečné je zdůrazňovat, že legislativa je prostředek, kterým vlády kontrolují a řídí životy každého jednotlivého občana na území svého státu. Z logiky věci je tedy zřejmé, že dnes řídí a kontrolují život každého občana žijícího v EU především vlády Německa a Francie. Reálně se tak naplňuje dávný sen mnohých vlád obou těchto zemí, vládnout nad životy všech občanů Evropy a nad územím jejich států.

Občas je slyšet námitku, že je zcela jedno, zda legislativa vzniká v Bruselu nebo ji tvoří naše vláda. Stejně se prý svým množstvím a racionalitou od sebe příliš neliší. Nic proti tomu. Zcela jinou otázkou ovšem je, zda legislativu iniciuje, tvoří a schvaluje orgán, jehož složení je závislé na výsledcích hlasování občanů ve volbách, nebo ji iniciuje, tvoří a schvaluje orgán, který volbami ohrožován není. Není žádnou novinkou, že v komisi EU, která legislativu tvoří, tedy ve vládě EU, nesedí nikdo, komu by občané dali mandát k svému zastupování. Jednoduše řečeno, naše životy řídí a kontroluje cizinec nezávislý na naší vůli, tedy z naší vůle neodvolatelný. Z toho je zřejmé, že každý občan EU přišel o své suverénní postavení ve společnosti a neměli bychom si již namlouvat, že žijeme ve svobodném státě.

Častým argumentem příznivců federalizace Evropy je také to, že každý z nás bude v tomto zřízení ve větším bezpečí, že nás prý Evropská federace lépe ochrání před válkami, které prý již nikdy nebudou. Je zřejmé, že tito federalisté mají na mysli lepší ochranu před vojenskou agresí, coby prostředkem k ovládnutí cizích území a získání nadvlády nad životy občanů okupovaných zemí.

K věcné stránce argumentu lze jen uvést, že má bezpochyby svou logiku. Když totiž kdokoli dobrovolně předá cizím vládcům to, o co usiluje, není ani důvod k vyvolání války. Nesmí mu pak ovšem vadit, že ztratil svou svrchovanost a stal se vazalem cizí mocnosti a ze svých předků, kteří v minulých válkách pokládali své životy za svoji zem, učinil málem škůdce národa.

Budeme v izolaci, nebo náš stát se dostane do izolace, pokud nebudeme součástí EU a eurozóny, nebo odmítat opatření Německa a Francie k „záchraně“ eura. To je další, snad nejčastěji používaný strašák.

Pokud by izolací státu měla být izolace obchodní, tak to se jeví jako logický nesmysl. Všeobecné znalosti říkají, že jednotlivé státy, resp. vlády jednotlivých států nic nevyrábějí a proto mezi sebou nemohou ani obchodovat a také neobchodují. Nevlastní nic, co by mohly ke směně nabídnout.

Mezi sebou obchodují výhradně jednotlivé firmy a jediným důvodem ke směně je, že z toho mají obě strany směny užitek. Bylo by úsměvné tvrdit, že si jednotlivé firmy vybírají obchodní partnery podle toho, zda jsou či nejsou členy EU a eurozóny. Firmy směňovaly před vznikem EU a eurozóny a budou bezpochyby směňovat i po jejich zániku. Pokud by chtěly Německo a Francie dostat naše firmy do obchodní izolace, musely by vlastním firmám a firmám v celé EU zakázat od našich firem nakupovat a našim firmám prodávat. Tím by ovšem poškodily i vlastní firmy a vlastní občany. Obchodní embargo bylo dosud uplatněno pouze proti totalitním státům, které ohrožovaly a ohrožují životy vlastních občanů nebo občanů okolních států, a to ještě pouze v případě, že toto násilí nešlo světovou veřejností přehlédnout. Takovým totalitním státem ovšem nejsme.

„Tak zvaní čeští vlastenci“, se obávají, že náš odmítavý postoj k opatřením Německa a Francie přijímaných k „záchraně“ Řecka a eura nás odsouvá na periférii EU, že naše postoje jsou nečitelné, že nám představitelé EU nerozumí a podobně. Podle nich je prý naším zájmem, být v hlavním proudu evropské integrace. Vyjdeme-li však ze skutečnosti, že veškeré úsilí Německa a Francie nesměřuje k ničemu jinému, než k ovládnutí jednotlivých členských států EU a k dosažení tohoto cíle formují veškerou legislativu EU a každé své opatření, vyznívají tyto výkřiky poněkud absurdně. Požadují totiž na každém z nás, aby se aktivně podílel na zániku svého státu, aby byl sám sobě hrobařem a ještě financoval svého hrobníka.

Pokud se chceme nadvládě ubránit, musí být jiná než v minulosti i naše obrana proti ní. Přitom s ohledem na formu agrese (nyní legislativní, nikoliv vojenská), nevyžaduje již od každého z nás nasazení života a hrdinské činy. Stačí volit politickou stranu, která má ve svém programu vystoupení z EU a při vypsání referenda dát pro vystoupení svůj hlas. Není se čeho bát, jde o akt méně konfliktní, než rozpad Rakousko – Uherské monarchie a Československé republiky.

PS: Přátelé usilující o morální a spravedlivou společnost posílají SMS ve tvaru SVOB na číslo 90230.

Miloslav Machač je členem Republikového výboru Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Předseda Svobodných Libor Vondráček byl 3. června 2026 hostem pořadu 360° s Michalem Půrem, kde obhajoval SPD v kauze předvolebních plakátů a obhajoval vládní návrh referenda a přenos kompetencí v rámci vlády. V debatě s Karlem Haasem z ODS se opakovaně dostával do střetu nad hranicemi svobody slova, nad rolí soudů v politickém sporu i nad tím, zda se vláda v citlivých otázkách řídí ideologií, nebo praktickými výsledky.

Spor o plakáty

První část debaty se točila kolem odsouzení SPD v kauze předvolebních plakátů a kolem otázky, zda je kritika soudkyně na místě. Vondráček hned na začátku odmítl, že by šlo o exces, a naopak tvrdil, že nejde přehlížet politický rozměr celé kauzy. Podle něj je samotný proces zatížen politikou už od počátku, protože podnět k věci podal politik a trestní oznámení podal poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň upozornil, že předmětem trestního stíhání je politický projev, a proto považuje za legitimní zkoumat i samotnou formulaci trestného činu.

Vondráček řekl, že každý stíhaný člověk má právo nesouhlasit s verdiktem a odvolat se. Postup SPD i Tomia Okamury označil za kultivovaný a podložený a odmítl představu, že by kritika soudního rozhodnutí byla apriori nepřijatelná. V jeho pojetí nejde o útok na justici, ale o obranu svobody politického projevu. Současně dal najevo, že pokud politické výroky vedou k trestní sankci, je namístě debatovat o tom, kde přesně má být hranice mezi svobodou slova a trestným činem.

Karel Haas z ODS naopak celý spor viděl jako součást dlouhodobé strategie SPD udržovat mediální pozornost. Tvrdil, že Okamura hraje roli novodobého bojovníka za svobodu slova, přičemž spor využívá k posílení vlastního politického příběhu. Podle Haase byla kampaň SPD odporná, rasistická a xenofobní, a to bez ohledu na to, zda už existuje pravomocný verdikt. Vondráček proti tomu namítal, že plakát sám o sobě nenávist nevyvolává, a připomněl, že skutečné společenské napětí vzniká spíš ze systémového rasismu a z konkrétních příkladů násilí a selhání státu v západní Evropě.

Svoboda slova

Vondráček v debatě opakovaně rozšiřoval téma od konkrétního plakátu k širší obraně svobody slova. Když Michal Půr otevřel otázku, zda se SPD a její předseda kvůli plakátu nepouštějí na tenký led, Vondráček trval na tom, že každý má právo se proti rozsudku ohradit. Zároveň upozornil, že pokud se podobné případy začnou kriminalizovat, může to být precedent s dalekosáhlými důsledky pro veřejnou debatu.

V jedné z nejostřejších pasáží Vondráček varoval, že se nechce dostat do situace, kdy budou lidé trestáni za verbální výroky podobně jako v některých zemích západní Evropy. Připomněl, že česká justice už v minulosti řešila podobné spory a že Ústavní soud podle něj dokáže svobodu projevu chránit lépe než běžné soudy. V této souvislosti zmínil případ Ladislava Vrábela a vyslovil naději, že pokud by se kauza dostala k evropským soudům, česká ústavní ochrana projevu by SPD mohla nakonec pomoci.

Haas proti tomu argumentoval evropskou judikaturou. Upozornil, že existuje hranice mezi politickou soutěží a trestněprávní odpovědností za rasistické nebo xenofobní výroky, a že soudy mají postupovat restriktivně, ale zároveň nemohou ignorovat hrubé excesy. Vondráček sice připustil, že hranice existuje, ale trval na tom, že v tomto případě byla jeho strana kriminalizována za politický názor, nikoliv za nenávistný čin.

Migrace a Ukrajina

Velkou část rozhovoru zabral také spor o migraci a postoj SPD k ukrajinským běžencům. Vondráček uvedl, že SPD nechce pokračovat v tom, co označil za „ukrajinskou kartu“ předchozí vlády. Tvrdil, že současná vláda už v programovém prohlášení Ukrajinu téměř nezmiňuje, zatímco bývalý kabinet ji používal jako zástupné vysvětlení vlastních chyb.

Předseda Svobodných řekl, že SPD chce změnit pravidla ochrany Ukrajinců v Česku, zejména podmínky pro přístup k humanitární dávce. Podle něj není férové, aby lidé měli různá práva a aby část ukrajinských běženců dávky pobírala a část ne. Z jeho pohledu je zpřísnění podmínek na místě, protože stát musí být vůči vlastním občanům i příchozím spravedlivý a transparentní.

Současně ale zdůraznil, že problémem není samotná přítomnost Ukrajinců v Česku, ale to, že předchozí vlády vysvětlovaly všechna selhání válkou na Ukrajině. Podle Vondráčka to Ukrajincům ve výsledku škodí, protože stát si nepřiznává vlastní chyby. Haas tuto argumentaci odmítl a tvrdil, že SPD jen využívá jedno téma za druhým, ať už jde o migranty, Ukrajinu nebo kdysi sudetoněmecký sjezd, k šíření negativních emocí.

Referendum

Po kontroverzi kolem plakátů se debata přesunula k návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Vondráček připomněl, že SPD mělo referendum ve volebním programu dlouhodobě a že navržené parametry odpovídají jen výchozímu kompromisu, nikoli ideálu strany. Jako model označil Švýcarsko a řekl, že v ideálním případě by referendum mělo co nejnižší práh účasti a co největší důvěru v občany.

Vondráček vysvětloval, že referenda by se nemohla týkat členství v EU ani NATO, protože to je podle koaliční dohody předem vyloučeno. Naopak zdůraznil, že občané nejsou nesvéprávní a nemají být k důležitým otázkám přistupováni jinak než ve volbách. Připomněl i referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2003, které také nemělo žádný práh povinné účasti.

Když Michal Půr otevřel hypotézu, že by opozice mohla využít referendum k hlasování o přijetí eura, Vondráček se k tomu postavil jednoznačně odmítavě. Tvrdil, že euro je už fakticky zavedeno a kdo chce, může s ním podnikat, ale Česku by neměla být brána koruna. Podle něj prezident svými výroky o euru otevírá diskusi, která posiluje myšlenky na ztrátu práva veta a suverenity, a navíc podporuje politické směry, které jdou proti českému zájmu.

Euro a suverenita

V části o euru se Vondráček stal jedním z nejzřetelnějších kritiků integračního směřování EU. Prohlásil, že prezident svými postoji dává váhu myšlenkám, které vedou k „ztrátě suverenity“ a k modelu „Spojených států evropských“. Zmínil také, že podle průzkumů euro stále nemá podporu ani u podnikatelů, ani v dalších sociálních skupinách.

Haas reagoval střízlivěji. Připomněl, že v ODS se debata o euru vede a že otázka přijetí eura není zda, ale kdy. Uvedl, že osobně je nyní zhruba v poměru 60 ku 40 proti přijetí eura, ale připustil, že v ODS už není názor tak jednoznačně odmítavý jako dříve. Vondráček naopak neviděl důvod, proč by se Česko mělo zavedením eura vzdávat vlastní měny, když s eurem lze i tak účtovat a platit, a navrhl jednoduše: „neberte nám korunu“.

Úřad vlády a reorganizace

Závěrečná část debaty se věnovala reorganizaci Úřadu vlády a stávkové pohotovosti jeho odborů. Haas tvrdil, že protest je důsledkem špatně připraveného a necitlivě komunikovaného přesunu agend, zejména v oblasti protidrogové politiky. Podle něj byla přenosná agenda dlouhodobě funkční a byla chválena mezinárodními partnery, zatímco nová vláda zvolila spíš represivní přístup než prevenci.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31