MACHAČ: MF DNES opět klame občany

MACHAČ: MF DNES opět klame občany

 

Deník MF DNES nedávno ukončil  seriál  článků nazvaných „KAPITALISMUS“ s podtitulkem „Dvacet let na našem trhu“. V úvodu každého článku sděluje deník občanům, že v roce 1991 se v Česku  obnovil kapitalismus, což  vyvozuje z toho, že v tomto roce byly přijaty všechny klíčové zákony, podle kterých český byznys funguje dodnes a proběhla takzvaná malá privatizace. Deník tímto seriálem zjišťuje, resp. zjišťoval, kam od té doby kapitalismus v České republice došel.

V článku na půl stránky si  každý občan  mohl přečíst, jak různí lidé, různých profesí a zkušeností hodnotí současnou společnost a kritizují nešvary, tak jak se s nimi setkávají ve svém běžném životě. Již zcela záměrně neříkám kapitalistickou společnost, jelikož to je ten kámen úrazu, u kterého jsem se zarazil. Za uplynulých 20 let jsem si totiž nevšiml,  že by u nás nějaký kapitalismus  vznikl, či se obnovil.

Kapitalismus se rozhodně neobnovil tím, že byl přijat obchodní zákoník a další příslušná legislativa a proběhla malá privatizace, jak píše MF DNES. Přesvědčit se o tom může každý, pokud si vedle sebe položí základní znaky charakteristické pro socialismus a pro kapitalismus a odpoví si na několik jednoduchých otázek.

Socialismus se dá popsat mnoha způsoby. Nicméně použijeme tento : Socialismus je typ vedení státu, ve kterém vláda usiluje o prosazení  úplného ovládnutí všech oblastí společenského života prostřednictvím byrokratického aparátu a policejní moci vedoucí k deformování individua až k jeho úplnému podrobení. Pokud si kdokoli položí otázku, která oblast společenského života, není dosud  podřízena nějaké vládní legislativě, pochybuji, že   takovou oblast najde. Mě se to zatím nepovedlo. Pokud tedy v roce 1991 byl u nás obnoven kapitalismus, jak tvrdí MF DNES, pak to vypadá, že jsme se po dvaceti letech dostali opět do socialismu.

           Výstižná je rovněž tato formulace: Socialismus je typ vedení státu, ve kterém vláda, jako jediný ekonomický agent,  kontroluje všechny produkční prostředky a rozhoduje o použití všech zdrojů. Pokud kdokoli začne hledat, které produkční prostředky vláda kontroluje, zjistí, že všechny, a to buď přímo tím, že vydává občanům povolení na  kde co, počínaje barvou fasády na vlastním baráku  a oplocení jeho vlastního pozemku a konče povolením k činnosti na cokoli. Následně pak nepřímo, prostřednictvím účetních výkazů, daňových přiznání a pro občany a podniky povinného statistického výkaznictví.  K podobnému výsledku dojde každý občan pokud si položí otázku o jakých zdrojích rozhoduje sám a o jakých   vláda. Celkem snadno zjistí, že vláda rozhoduje o použití všech přírodních zdrojů a minimálně o 45% finančních zdrojů občanů. Minimálně o 45% z toho důvodu, že občan o použití  svých 55%, které mu zbudou po zdanění,  rozhoduje pouze v případě, že je všechny použije k nákupu  zboží osobní potřeby. Pokud je  použije k nákupu produkčních prostředků, dostane se  s nimi okamžitě pod kuratelu vlády.

            Rovněž nelze vyvozovat, tak jak to dělá MF DNES, že   malá privatizace nastolila u nás kapitalismus, resp. že produkční prostředky ve „vlastnictví“ občanů jsou známkou kapitalistické společnosti. Z tohoto omylu nás vyvede odpověď na otázku; jaký je věcný rozdíl mezi tím, když komunisté, spolu se sociální demokracií, všem lidem vzali všechny produkční prostředky, které do té doby vlastnili  a žádný občan neměl za socialismu dovoleno produkční prostředky vlastnit, a tím, když sice občan má možnost produkční prostředky „vlastnit“, ale současná vláda prostřednictvím legislativy rozhoduje, co s nimi může nebo musí dělat, a za jakých podmínek? Připomeneme – li si, že vlastníkem je ten, kdo v konečném důsledku o majetku rozhoduje, je zřejmé, že občan vlastní produkční prostředky pouze nominálně, že skutečným vlastníkem je vláda.  Opět to tedy vypadá, že jsme se od socialismu nijak zásadně neodtrhli.

            A jak lze stručně popsat kapitalistickou společnost?  Doufám, že by mohlo dojít ke shodě, že jde o společnost, kde vládne právo a spravedlnost, kde existuje rovnost práv občanů chránit svou osobu a majetek a kde nerušeně probíhá svobodná směna statků dle svobodné vůle občanů. Hned na první pohled je zřejmé, že ani jedno z vyjmenovaných atributů kapitalistické společnosti v naší současné společnosti nenajdeme. Nicméně až do roku 1997 mohl mít každý občan pocit, že ke kapitalistické společnosti směřujeme. Bohužel v roce 1998 došlo ke zvratu. Od té doby  až do současnosti všechny vlády vytlačují ze společnosti, prostřednictvím své legislativy morální hodnoty, jako je úcta ke každému občanovi a jeho majetku, tedy přirozené vlastnické právo. Rozdělují společnost do skupin, přičemž jedné skupině daly právo žít na úkor jiné skupiny, jedné skupině uložily povinnost platit užitky jiné skupině občanů. Zlegalizovaly tedy loupež. Zcela vědomě omezily a omezují otevřené a soutěživé prostředí ve společnosti, pro které neexistuje náhražka. V parlamentu probíhají boje všech proti všem, přičemž se bojuje o to, která skupina občanů se oloupí více či méně, a které skupině občanů se výtěžek lupu rozdělí.  Trh  ovládly zvláštní zájmy a vlády vždy intervenovaly a intervenují ve prospěch některé zájmové skupiny. Na první pohled je zřejmé, že zakotvit ve společnosti principy morálky není tím, o co vlády od roku 1998 usilovaly a usilují.  Současná legislativa nechrání přirozená práva občanů, tedy svobodně si užívat svého svědomí, myšlenky, vůli,vzdělání, názory, práci, obchod, talent a požitky. Legislativa se naopak  stala  nástrojem  vlády k násilnému omezování těchto práv, k násilné manipulaci soukromým majetkem občanů a ke kladení překážek  svobodné směně statků, případně k jejímu úplnému zamezení. Nebránil bych se názoru, že žijeme v socialismu s lidskou tváří, ve kterém jsme žili půl roku již v roce 1968.

            V jednom  článku ze seriálu, uveřejněném dne 11. června letošního roku, píše o dvaceti kapitalistických letech socioložka, pani Jiřina Šiklová. Uvádí v něm, kromě jiného, že denně dostává  desítky e-mailů od „obyčejných lidí“, jak sami sebe nazývají, kteří píší, „že tohle jsme nechtěli. Proto, aby tu byl kapitalismus, jsme nezvonili klíči. Nikdy nebylo tak zle jako nyní! Dočkáme se někdy něčeho lepšího?“  Nevím, zda pani Šiklová těmto lidem na jejich kritiku odepisuje, a co jim píše. Nicméně   mám silné pochybnosti o tom, že by jim zcela otevřeně napsala, že jejich kritika se v žádném případě netýká kapitalismu, že jejich životní problémy jsou právě bezprostředním důsledkem toho, že se zde žádný kapitalismus v uplynulých dvaceti letech neobnovil, a že se tedy zcela naplnil důvod, pro který zvonili klíči.  Pochybuji, že by jim pani Šiklová psala, že to byl právě  kapitalismus, který odstranil ze společnosti chudobu. Rovněž si nejsem jist, zda tito občané a s nimi i pani Šiklová vůbec něco o kapitalismu vědí.

            Bez povšimnutí by neměla zůstat ani otázka, co vede MF DNES k tomu, že socialistickou společnost vydává za společnost kapitalistickou. Že by to byla rovněž neznalost se mi nechce věřit. Spíše se přikláním k tomu, že MF DNES plní funkci ideologického bodyguarda vlády a účelem seriálu je diskreditace kapitalismu, tedy svobodné společnosti.

PS.: Přátelé usilující o morální a spravedlivou společnost posílají SMS ve tvaru SVOB na číslo

       90230.

Miloslav Machač je členem republikového výboru Svobodných.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31