Nebyl bych překvapen, kdyby kdokoli namítnul, že otázka uvedená v nadpise je logickou pitomostí. Je známo, že žádný občan se dobrovolně své suverenity nevzdává a vzdát nemůže. Pokud by to udělal, vzdal by se sám sebe, své osobnosti a přestal by být morální bytostí a stal by se neživou věcí. Pokud by se vzdal svého práva rozhodovat v konečném důsledku o tom, jak se svým majetkem naloží a ochranu sebe samého a svého majetku trvale svěřil někomu jinému, prodal by se ve skutečnosti do trvalého otroctví. Z toho logicky vyplývá, že jestliže nikdo nemůže svou suverenitu prodat, nikdo jí na svobodném trhu nenabízí a nemůže tedy vzniknout ani její cena.

Nicméně to vše neznamená, že občané o svou suverenitu nepřichází. Jde totiž o vysoce poptávanou „komoditu“ ze strany „agentur“ mající monopol na jurisdikci a daně. Tohoto prostředku velmi čile využívají k olupování občanů o jejich suverenitu. Děje se tak postupně po malých krůčcích, prostřednictvím legislativy, nebo najednou, velkým skokem. Taková zásadní skoková loupež suverenity, dalo by se říci loupež historického významu, se naposledy udála podepsáním Lisabonské smlouvy. Samozřejmě prosadit, aby občané tak obrovskou loupež přijali, nebyla a není jednoduchou záležitostí. Proto také monopolistické „agentury“ nasadily do kampaně za prosazení loupeže velké množství svých ideologických bodyguardů z řad intelektuálů a novinářů. Každý si bezpochyby vzpomene, že jedním z argumentů ideologických bodyguardů k prosazení loupeže byl i argument, že budeme dostávat od EU dotace. Tento argument by mohl u někoho vyvolat pochybnosti a námitky, že nám naše suverenita nebyla uloupena, ale že ji občané prodali právě za dotace obdržené z EU, a že tedy obdržené dotace jsou právě tou cenou suverenity občanů. Pokud bychom čistě teoreticky připustili, že naši občané jsou dementní a zcela svobodně se prodali do otroctví, a že dotace obdržené z EU jsou svobodně dohodnutou cenou, za kterou se prodali, pak lze celkem jednoduše spočítat cenu suverenity každého občana včetně kojenců.

V lednu letošního roku zveřejnilo Ministerstvo financí finanční vztahy České republiky k EU za období roku 2004 až 2010. Z nich vyplývá, že Česká republika zůstává čistým příjemcem prostředků z rozpočtu EU, přičemž rozdíl mezi příjmy z rozpočtu EU a odvody do rozpočtu EU v roce 2010 činil 47,3 mld. Kč, tj. cca 1, 3% HDP České republiky. Z toho lze jednoduše spočítat, že každý občan vč. kojenců obdržel od EU v roce 2010 za ztrátu své suverenity 4 730,- Kč., což není ani úředně stanovená minimální mzda, kterou pobírají nevzdělaní manuálně pracující občané. Jen tak pro zajímavost, v roce 2004 byla prodejní cena suverenity 730,- Kč, v dalším roce 200,- Kč a následně 690,- Kč, 1 520,- Kč, 2 380,- Kč a 4 230,- Kč v roce 2009. Za dobu našeho členství v EU, tedy za 7 let „obdržel každý občan „ za ztrátu své suverenity 14 480 Kč.

K tomu je nutné ještě dodat, že mimo odvodů do rozpočtu EU zapracovaných v uvedené bilanci odvedla Česká republika finanční prostředky, které by se daly označit jako odvody vyvolané našim členstvím v EU. Například v roce 2010 odvedla Česká republika 25 mld. Kč do MMF na podporu Řecka. Do finanční bilance by se měly bezpochyby zapracovat i výdaje vyvolané naším půlročním předsednictvím EU, které nás v roce 2009 stálo celkem 3,43 mld. Kč. Pominout by se neměla ani záruka ve výši 6,7 mld. Kč poskytnutá v roce 2010 na tříletou půjčku, kterou Evropská komise poskytla Irsku a pokud ji Irové nezaplatí, tak ČR odvede do evropského rozpočtu o 6,7 mld. Kč více, než by odvedla dnes.

Z uvedené finanční bilance a s přihlédnutím k dalším vynuceným výdajům je zřejmé, že v roce 2009 obdržel každý občan včetně kojenců za ztrátu své suverenity 3 900,- Kč a v roce následujícím 2 230,- Kč.

Bylo by ovšem hrubou chybou domnívat se , že uvedené finanční částky se dostaly ke každému občanovi a kojenci, že by z toho měli občané a kojenci nějaký užitek. Jde totiž pouze o nedílnou součást celkových příjmů České republiky z rozpočtu EU, které představují v roce 2010 částku 84,4 mld. Kč. Deset procent z této částky je vždy určeno na mzdy vládních a krajských úředníků, kteří rozdělují zbylých 90% příjmů mezi organizační složky státu a jejich příspěvkové organizace, mezi obce, spřátelená občanská sdružení, spřátelené firmy a spřátelené jedince realizující programy schválené EU.

Těchto 84,4 mld. Kč však nejsou veškeré peníze, které „monopolní agentury“ násilím přesouvají od všech občanů k vybraným spřáteleným subjektům. Vzhledem k tomu, že finanční prostředky z EU zajišťují profinancování rozpočtů schválených programů zhruba z 50%, musí „monopolní agentury“ dodat z rozpočtu České republiky a rozdělit druhou polovinu finančních prostředků.

Uvedené skutečnosti ukazují nejen finanční výhodnost našeho vstupu do EU pro všechny občany, ale ukazují především skutečné morální a etické hodnoty systému řízení společnosti, který nám tu zavedly „agentury“ mající monopol na jurisdikci a daně. Na jedné straně se všichni občané, tedy i ti sociálně potřební, oloupí o jejich majetek, a na druhé straně se tento majetek přidělí vybraným subjektům. „Monopolní agentury“ tak přímo rozhodují, kdo ve společnosti bude bohatý a kdo chudý. Konkrétně v tomto případu rozhodly, že několika stovkám spřátelených subjektů zvýší v roce 2010 jejich majetek o 168,8 mld. Kč, a to k újmě všech ostatních občanů. Sami tak aktivně vytváří to, co sami kritizují na svobodné společnosti, tedy zvětšující se majetkové rozdíly mezi občany. Zatímco ve svobodné společnosti vznikají majetkové rozdíly mezi občany tím, že občané dávají své peníze zcela dobrovolně tomu, kdo nejlépe uspokojuje jejich potřeby, mají užitek z jeho výrobků a služeb, tak v současně zavedeném systému o tom komu mají občané dát své peníze rozhodují monopolní agentury. Vůbec je přitom nezajímá, že všem ostatním občanům způsobují újmu. Říkají tomu sociální stát. Zcela záměrně občanům lžou. Bezpochyby to ukazuje velmi nízké, ne-li žádné etické a morální hodnoty lidí, kteří v těchto „agenturách“ sedí. Současně je zřejmé, že o použití 168,8 mld. Kč, což je více jak 10% celkových výdajů rozpočtu České republiky rozhodují cizinci.

Dosud jsme odkryli pouze stranu příjmů, význam těchto příjmů pro Českou republiku a její občany a důsledky rozdělování těchto příjmů „monopolními agenturami“. Bohužel odkrýt podobným způsobem konkrétní důsledky ztráty občanské suverenity, což je druhá strana mince, je poněkud složitější a není zde proto ani dostatek prostoru. Jistě by stálo za to, kdyby některá vysoká škola nebo výzkumný ústav zjistil, kolik činí náklady vyvolané plněním povinností uložených občanům a firmám evropskou legislativou, nebo o kolik HDP byli občané ochuzeni tím, že své peníze nemohou vložit tam, kam by si přáli. Určitě by bylo užitečné, kdyby vysoká škola ekonomická pokračovala v tom, co na objednávku Ministerstva financí začala v roce 2009, kdy zjistila, že náklady vyvolané z plnění povinností vyplývajících z daňových zákonů představují částku cca 40 mld. Kč.