Když komisařka Redingová přišla s nápadem, že by EU měla nařídit minimální podíl 40 % žen ve vedení akciových společností (viz návrh směrnice), přivítal to předseda Barroso slovy, že „nyní, když nám k tomu členské státy daly pravomoci, přišel čas, aby se do toho vložila Evropská unie.“ (zdroj).
Podle návrhu komise má být do roku 2020 v dozorčích radách a představenstvech společností s více než 250 zaměstnanci minimálně 40 % žen. Členské státy musí přijmout systém sankcí pro firmy, které kvóty nebudou plnit.
Daly ale členské státy opravdu Evropské unii právo stanovovat členským státům kvóty pro zastoupení žen ve vedení akciových společností?
Návrh je v rozporu se zdravým rozumem
Než se pustíme do debaty o tom, jestli je návrh směrnice opravdu v souladu se smlouvami, řekněme si rovnou, že návrh rozhodně není v souladu se zdravým rozumem. To pochopitelně nevylučuje, že je v souladu s evropským primárním právem, spíše naopak.
Návrh omezuje vlastnická práva, když akcionářům, tedy vlastníkům firmy, kteří do ní investovali svůj kapitál, nedovoluje zvolit si své zástupce dle svého nejlepšího výběru. Pokud akcionáři budou muset brát v úvahu jiné kritérium než schopnost nejlépe zastupovat akcionáře při kontrole managementu, tedy když budou muset vybírat např. podle oblíbené barvy svetru, místa bydliště, nebo podle pohlaví, pak bude skladba dozorčích rad a představenstev na úkor efektivní kontroly a řízení firmy, tedy v konečném důsledku na úkor zisku.
Chtít kvóty pro ženy, je stejně hloupé, jako chtít kvóty pro muže, pro mladé, pro staré, pro bílé, pro černé, pro zdravé, nemocné, koktavé, modrooké a jednoruké. Neexistuje žádná diskriminace proti ženám. Kdyby si paní Redingová chtěla dnes založit firmu a mít v dozorčí radě třeba 100 % žen, nic jí v tom nebrání.
Je návrh v souladu s evropským primárním právem?
Evropská unie má právo přijímat jen takové právní akty, které jsou v mezích toho, co jí svěřily členské státy prostřednictvím smluv.
Premiér, který prosadil Lisabonskou smlouvu, která ke kvótám otevřela dveře, Mirek Topolánek (ještě než byl premiérem a ještě před vstupem do EU) pravil: „Nechci žádné Spojené státy evropské, …Nechci tedy umělý, bruselskými byrokraty nadekretovaný, evropský superstát. Nechci evropskou ústavu…Nechci další prohlubování evropské politické, měnové či bezpečnostní integrace. Nechci ani jednoho evropského prezidenta, natož tak dva. …Nemám zájem, aby někdo ve Štrasburku rozhodoval o tom, kolik procent českých žen, příslušníků národnostních menšin, gayů nebo lesbiček má být zaměstnáno v té nebo oné instituci.“ (zdroj)
Jenže nakonec smlouvu, která zvýšila pravomoci Evropské unie na poli regulace trhu práce, prosadil a podepsal včetně tzv. Listiny základních práv EU.
Komise nyní tvrdí, že EU má právo směrnici stanovující kvóty přijmout, a odvolává se jednak na Smlouvu o fungování EU a jednak na Listinu základních práv EU.
Již jsme si zvykli na to, že evropské směrnice zakazují diskriminaci, a když někoho nechcete přijmout do zaměstnání, nesmíte to odůvodnit pohlavím, rasou, nebo sexuální orientací žadatele, jinak dostanete pokutu (tzv. antidiskriminační zákon). Tzv. pozitivní diskriminace je ale v evropském právu něco docela nového. Copak diskriminace, ať ji nazveme pozitivní či negativní, nenízapovězena?
Evropská komise se v návrhu směrnice odvolává na článek 157, odst. 4 Smlouvy o fungování EU, který říká: „S ohledem na zajištění úplné rovnosti mezi muži a ženami v profesním životě nebrání zásada rovného zacházení členskému státu zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře.“ (zdroj, zvýraznění autor). Zvýraznil jsem záměrně slova „členskému státu“, aby čtenář viděl, komu se v článku 157, odst. 4 Smlouvy o fungování EU něco dovoluje.
Evropská unie si ospravedlňuje právo stanovovat kvóty na základě článku, který toto právo nedovoluje jí, tedy Evropské unii, ale členským státům. Můžeme tedy konstatovat, že Evropská unie překračuje své pravomoci, že se nám chystá nařídit něco, co jsme jí nedovolili nám nařizovat. Kdyby se kupř. Francie rozhodla, že stanoví kvóty pro ženy a Evropská unie jí za to žalovala na základě zákazu diskriminace, mohla by se Francie odvolat na tento článek 157, odst. 4 Smlouvy o fungování EU, který jí, jakožto členskému státu umožňuje takové opatření zavést. A České republice by to nijak nemělo vadit.
Evropská komise si však vyložila větu o tom, že „zásada rovného zacházení [nebrání] členskému státu… zavést opatření poskytující zvláštní výhody…[ve prospěch] méně zastoupeného pohlaví”, jako že tuto pravomoc má Evropská unie.
Spory o výklad primárního práva bohužel rozhoduje Evropský soudní dvůr. A ten bude nově po přijetí Lisabonské smlouvy brát v úvahu i tzv. Listinu základních práv EU. Prezident Klaus sice žádal výjimku z Listiny při podpisu Lisabonské smlouvy, ta mu byla slíbena Evropskou radou, ale dosud nebyla České republice členskými státy přiznána.
Listina už podle názvu nestanoví základní práva lidí, ale základní práva unie. Drobná sémantická odlišnost od naší české ústavní Listiny základních práv a svobod…
Článek 23 Listiny základních práv EUříká, že „Rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci),“ čímž dává Evropské unii právo potírat jakoukoliv diskriminaci. Stanovování kvót je pochopitelně jasnou („pozitivní“) diskriminací. Věta druhá ale říká: „Zásada rovnosti nebrání zachování nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody ve prospěch nedostatečně zastoupeného pohlaví.“ (zdroj).
Právě na této poslední větě Evropská komise svůj návrh staví. Když odpůrci Lisabonské smlouvy a Listiny základních práv EU varovali před jejím přijetím, varovali právě před tímto: Listina základních práv EU – vykládaná v případě sporů Evropským soudním dvorem – bude znamenat postupný přesun dalších a dalších pravomocí na Evropskou unii.
Co nyní dělat?
Čeští zástupci v Evropském parlamentu by měli proti návrhu vystupovat a hlasovat proti. Kdoví, jestli se tam ale vůbec někdo takový mezi českými europoslanci najde. Potom by český ministr na zasedání Rady ministrů měl vystoupit a hlasovat proti. Díky Lisabonské smlouvě se ale bude bohužel pro nás v této věci hlasovat většinovým hlasováním, už neplatí pravidlo jednomyslnosti, můžeme tedy být přehlasováni. Kvůli Mirkovi Topolánkovi, který Lisabonskou smlouvu sjednal a prosadil, se navíc hlas českého ministra smrsknul na polovinu, zatímco hlas německého se zdvojnásobil. Návrh tedy asi projde, i kdyby proti němu ministr(yně) práce a sociálních věcí příští vlády hlasoval(a).
Naše vláda se ani nijak nesnaží naplnit slib Evropské rady daný prezidentu Klausovi, aby se na nás Listina základních práv EU nevztahovala (viz Protokol o uplatňování Listiny základních práv EU na Českou republiku). Původně se slibovalo, že se naše výjimka z Listiny práv EU přidá do smlouvy o přistoupení Chorvatska k EU, ale nastalo se. Kdyby se přeci jen podařilo naši výjimku předložit k ratifikaci a ratifikovat ve všech členských státech, pak bychom mohli s úspěchem u Evropského soudního dvora obhájit, že směrnice o kvótách pro zastoupení mužů a žen se na Českou republiku nevztahuje. (Pane premiére, pane Schwarzenbergu, co bude s tou výjimkou?)
Když se to nepodaří, počítejme s tím, že se regulace zastoupení pohlaví nezastaví u dozorčích rad velkých akciových společností, čekejme zkrátka do pár let kvóty úplně všude.
Petr Mach je předsedou Strany svobodných občanů
