MACH: Rozhoduje se o transferu našich 250 miliard korun na záchranu eurozóny

Štítky: EU, Evropská unie

Vláda předložila Senátu ke schválení Rozhodnutí Evropské Rady z 25.3.2011, kterým se mění Smlouva o fungování EU. Ani ne rok po složitém dojednání tzv. Lisabonské smlouvy se mají pravidla fungování EU opět měnit, konkrétně v souvislosti s dluhovou krizí v eurozóně.

(Senát jednal o změně smlouvy 20.7.2011, jednání odročil a bude o změně jednat znovu pravděpodobně 4.8.2011.)

Změna smlouvy má Evropské unii umožnit zřídit mechanismus pro dotování a úvěrování států eurozóny neschopných hradit samostatně své závazky (tzv. ESM, Evropský mechanismus stability). Účast v tomto mechanismu má být povinná pro všechny budoucí členy eurozóny včetně ČR. Dosud Evropská unie pravomoc iniciovat takovýto mechanismus nemá a členské státy eurozóny se proto loni rozhodly vytvořit záchranný fond (EFSF) dobrovolně, mimo rámec EU (založily jej jako s.r.o. se sídlem v Lucembursku, přičemž podílníky jsou jednotlivé členské státy eurozóny.)

Přesun pravomocí

České republiky se předkládaná změna dotýká v tom ohledu, že jsme státem, který má ze Smlouvy o přistoupení k EU povinnost přijmout euro. Vstupem do eurozóny se pak – bude-li nyní předkládaná změna smlouvy schválena – staneme automaticky účastníky záchranného mechanismu s povinností přispět formou přímého kapitálového vkladu a formou záruk částkou v celkové hodnotě 250 miliard korun.

Jak se uvádí v Závěrech Evropské rady z 25.3.2011, „Stát, který se stane členem eurozóny se v důsledku stane členem Evropského mechanismu se všemi právy a povinnostmi.“ (pozn. pod čarou č. 4 na str. 24 Přílohy II Závěrů Rady). „ESM bude mít celkový upsaný kapitál 700 miliard eur. Z této částky 80 miliard eur bude splaceno členskými státy eurozóny počínaje červencem 2013 v pěti ročních splátkách. Kromě toho bude ESM disponovat kapitálem splatným na požádání a zárukami ze strany členských států eurozóny v celkové výši 620 miliard eur … Splacení upsaného kapitálu [ESM] se bude u členských států, které se stanou členy eurozóny počínaje červencem 2013 řídit stejnými podmínkami jako u původních podílů.“ (str. 24 Přílohy II Závěrů Rady)

V čem se premiér mýlil

Na tomto místě je potřeba konstatovat, že premiér Petr Nečas, který 25. března 2011 v Bruselu jednak podpořil Rozhodnutí Rady o změně Smlouvy (jež však vstoupí vlastnost jen bude-li schválena členskými státy v souladu s jejich ústavními postupy) a jednak souhlasil s podobou budoucího záchranného mechanismu, jednal na základě mylných informací.

Petr Nečas se domníval (jak píše ve svém sdělení), že bez souhlasu České republiky se nemůžeme stát členy eurozóny, a tedy se nemůžeme stát členy chystaného mechanismu: „Je nezbytný aktivní projev vůle daného státu euro přijmout“, píše premiér Nečas na obhajobu toho, proč podpořil v Evropské radě změnu Smlouvy. Premiér Nečas jednal na základě jasně mylné informace. Jak plyne ze znění Smlouvy o EU, Česká republika nemá na rozdíl od Velké Británie a Dánska výjimku. O našem členství v eurozóně bude rozhodovat podle článku 140, odst. 2 Smlouvy o fungování EU Evropská rada kvalifikovanou většinou na návrh Komise, tedy i bez našeho souhlasu či žádosti.

Je proto nyní na Senátu, aby jakožto suverénní komora Parlamentu ČR, nedal ke změně smlouvy souhlas a předešel tak závažným rozpočtovým dopadům na Českou republiku.

Přesun pravomocí

Ze Smlouvy o přistoupení České republiky k EU již nyní plyne, že je Česká republika vázána přijmout euro a že se členstvím v eurozóně je spjata řada práv a povinností (např. splatit kapitál Evropské centrální banky, převést na ECB devizové rezervy, podílet se na hospodářském výsledku ECB apod.). Povinnost účastnit se záchranného fondu eurozóny má však být novou povinností. Z hlediska České republiky je tedy změna Smlouvy o fungování EU, která má umožnit zřízení mechanismu sanování států eurozóny, jehož se mají budoucí členové eurozóny účastnit automaticky, přesunem pravomocí na nadnárodní organizaci.

Právě z toho důvodu se vláda pro jistotu rozhodla žádat parlament o souhlas dle procedury popsané v Článku 10a Ústavy (tedy kvalifikovanou, třípětinovou většinou).

Rozpor v jednání premiéra Nečase

Dochází zde k rozporu mezi jednáním premiéra jakožto člena Evropské rady a jakožto předsedy vlády, která předkládá Parlamentu změnu Smlouvy ke schválení.

Jako člen Evropské rady totiž premiér jednal tak, že změna smlouvy neznamená přesun pravomocí na EU. Jakožto předseda vlády předkládá parlamentu souhlas podle článku 10a ústavy, jako by šlo o přesun pravomocí.

Evropská Rada totiž využila ke schválení změny smlouvy tzv. zjednodušenou proceduru podle čl. 48, odst. 6 Smlouvy o EU, která je vyhrazena jen pro takové změny Smlouvy, které nejsou předáním pravomocí. V případě změn měnících pravomoci EU totiž Smlouva o EU vyžaduje řádný postup, tedy svolání konventu, a sjednání nové mezinárodní smlouvy (jež by v případě ČR byla schvalována podle Článku 10a Ústavy).

Vláda se žádostí o schválení změny ústavní většinou chce jistit pro případ, že se ukáže, že o předání pravomocí vskutku jde. Jak uvedl ve svém odůvodnění premiér Petr Nečas: „I v případě, že by instituce EU chtěly porušit podmínky procedury podle článku 48 odst. 6 Smlouvy o EU a přenést zjednodušenou změnou Smluv na Unii další kompetence, neznamenalo by to automaticky z hlediska národního ústavního práva problém, pakliže na národní úrovni v ČR by byla taková změna schválena v souladu s ústavními procedurami.“

Tedy samotný fakt, že vláda žádá Parlament o projevení souhlasu třípětinovou většinou, tj. analogicky jako by šlo o smlouvu podle článku 10a Ústavy, svědčí o tom, že o přesun pravomocí jde.

Vláda sama ve svém Programovém prohlášení tvrdí: „V případě zásadních institucionálních změn EU vyžadujících úpravu primárního práva bude přesun dalších pravomocí z České republiky na EU potvrzován referendem.“ Vláda jedná zmatečně. V Bruselu se chová tak, jako by nešlo o přesun pravomocí. Doma se chová jako by o přesun pravomocí šlo (předkládá Parlamentu souhlas se změnou Smlouvy podle článku 10a Ústavy, jako by šlo o mezinárodní smlouvu), pak ale porušuje vlastní slib o referendu.

Důsledky

Evropská rada 25.3.2011 rozhodla, že bude-li změna Smlouvy schválena, bude zřízen ESM s kapitálem 700 miliard eur, z nichž 80 miliard eur má být splaceno v hotovosti a 620 miliard eur má být splaceno formou záruk. Členské státy se mají na splacení kapitálu podílet podle klíče pro upisování kapitálu Evropské centrální banky (ECB). Protože podíl České republiky na kapitálu ECB je v současnosti stanoven na 1,4472 procenta, byla by Česká republika vázána uhradit kapitál ESM ve výši 10 miliard eur (250 miliard korun), z toho 1 miliardu eur bezprostředně a 9 miliard eur formou záruk splatných na požádání.

Na tomto místě je třeba upozornit, že to nebude vláda Petra Nečase, jež změnu smlouvy schválila a prosazuje v Parlamentu, ale budou to příští vlády, které budou muset plnit záruky z mechanismu vyplývající. Bude to tedy nějaká příští vláda, která bude vyzvána k proplacení záruk v objemu čtvrt bilionu korun.

Řešení: Výjimka z eura

Není v zájmu České republiky bránit stávajícím členům eurozóny ve zřízení záchranného mechanismu. Není ale akceptovatelné, aby Česká republika přislíbila svým souhlasem se změnou smlouvy příspěvky na záchranu eurozóny v objemu 10 miliard eur.

Řešením je sjednání výjimky pro Českou republiku ze zavedení eura, podobné jako mají Velká Británie a Dánsko. Protože vynětí České republiky z povinnosti zavést euro nepředstavuje rozšíření pravomocí EU (naopak znamená omezení pravomocí EU v měnové oblasti vůči členskému státu), lze takovou výjimku zavést zjednodušenou proceduru změny Smlouvy, tedy podle čl. 48, odst. 6 Smlouvy o EU.

Parlament tedy může vyzvat premiéra, aby na některém z příštích zasedání Evropské rady prosadil změnu smlouvy ve smyslu stanovení trvalé výjimky na zavedení eura v ČR. Jakmile by taková změna vstoupila v platnost, může Česká republika podpořit změnu smlouvy, která má umožnit zřízení záchranného mechanismu eurozóny, pakliže členové eurozóny takovou změnu Smlouvy o fungování EU potřebují.

Petr Mach je ekonom, bývalý poradce prezidenta Klause a předseda Strany svobodných občanů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Další články autora >

Novinky

Libor Vondráček vs. Karel Haas: Pokuta za billboard SPD: spravedlnost, nebo cenzura?

7. 6. 2026

Vondráček v Kulatém stole ČRO: Rada vlády pro rovnost žen nad muži je zbytečná

3. 6. 2026

Vondráček v Napřímo: mír na Blízkém východě, energie i střet o stát

1. 6. 2026

Libor Vondráček vs. Pirát ve střetu o Ukrajince: dávky, auta, kontrola a tvrdá pravidla

29. 5. 2026

Vondráček vs. Munzar: obstrukce ve Sněmovně, dotace pro Babiše a spor o živnostníky

27. 5. 2026

Čas na obranu obcí se krátí. Lhůta pro připomínky k „akceleračním zónám“končí už 1. června, varuje poslanec Libor Vondráček

26. 5. 2026

Libor Vondráček v ostré debatě na CNN Prima NEWS: ebola, očkování, Ústava i sudetoněmecký sjezd

23. 5. 2026

Nejnovější video

Předseda Svobodných Libor Vondráček byl 3. června 2026 hostem pořadu 360° s Michalem Půrem, kde obhajoval SPD v kauze předvolebních plakátů a obhajoval vládní návrh referenda a přenos kompetencí v rámci vlády. V debatě s Karlem Haasem z ODS se opakovaně dostával do střetu nad hranicemi svobody slova, nad rolí soudů v politickém sporu i nad tím, zda se vláda v citlivých otázkách řídí ideologií, nebo praktickými výsledky.

Spor o plakáty

První část debaty se točila kolem odsouzení SPD v kauze předvolebních plakátů a kolem otázky, zda je kritika soudkyně na místě. Vondráček hned na začátku odmítl, že by šlo o exces, a naopak tvrdil, že nejde přehlížet politický rozměr celé kauzy. Podle něj je samotný proces zatížen politikou už od počátku, protože podnět k věci podal politik a trestní oznámení podal poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň upozornil, že předmětem trestního stíhání je politický projev, a proto považuje za legitimní zkoumat i samotnou formulaci trestného činu.

Vondráček řekl, že každý stíhaný člověk má právo nesouhlasit s verdiktem a odvolat se. Postup SPD i Tomia Okamury označil za kultivovaný a podložený a odmítl představu, že by kritika soudního rozhodnutí byla apriori nepřijatelná. V jeho pojetí nejde o útok na justici, ale o obranu svobody politického projevu. Současně dal najevo, že pokud politické výroky vedou k trestní sankci, je namístě debatovat o tom, kde přesně má být hranice mezi svobodou slova a trestným činem.

Karel Haas z ODS naopak celý spor viděl jako součást dlouhodobé strategie SPD udržovat mediální pozornost. Tvrdil, že Okamura hraje roli novodobého bojovníka za svobodu slova, přičemž spor využívá k posílení vlastního politického příběhu. Podle Haase byla kampaň SPD odporná, rasistická a xenofobní, a to bez ohledu na to, zda už existuje pravomocný verdikt. Vondráček proti tomu namítal, že plakát sám o sobě nenávist nevyvolává, a připomněl, že skutečné společenské napětí vzniká spíš ze systémového rasismu a z konkrétních příkladů násilí a selhání státu v západní Evropě.

Svoboda slova

Vondráček v debatě opakovaně rozšiřoval téma od konkrétního plakátu k širší obraně svobody slova. Když Michal Půr otevřel otázku, zda se SPD a její předseda kvůli plakátu nepouštějí na tenký led, Vondráček trval na tom, že každý má právo se proti rozsudku ohradit. Zároveň upozornil, že pokud se podobné případy začnou kriminalizovat, může to být precedent s dalekosáhlými důsledky pro veřejnou debatu.

V jedné z nejostřejších pasáží Vondráček varoval, že se nechce dostat do situace, kdy budou lidé trestáni za verbální výroky podobně jako v některých zemích západní Evropy. Připomněl, že česká justice už v minulosti řešila podobné spory a že Ústavní soud podle něj dokáže svobodu projevu chránit lépe než běžné soudy. V této souvislosti zmínil případ Ladislava Vrábela a vyslovil naději, že pokud by se kauza dostala k evropským soudům, česká ústavní ochrana projevu by SPD mohla nakonec pomoci.

Haas proti tomu argumentoval evropskou judikaturou. Upozornil, že existuje hranice mezi politickou soutěží a trestněprávní odpovědností za rasistické nebo xenofobní výroky, a že soudy mají postupovat restriktivně, ale zároveň nemohou ignorovat hrubé excesy. Vondráček sice připustil, že hranice existuje, ale trval na tom, že v tomto případě byla jeho strana kriminalizována za politický názor, nikoliv za nenávistný čin.

Migrace a Ukrajina

Velkou část rozhovoru zabral také spor o migraci a postoj SPD k ukrajinským běžencům. Vondráček uvedl, že SPD nechce pokračovat v tom, co označil za „ukrajinskou kartu“ předchozí vlády. Tvrdil, že současná vláda už v programovém prohlášení Ukrajinu téměř nezmiňuje, zatímco bývalý kabinet ji používal jako zástupné vysvětlení vlastních chyb.

Předseda Svobodných řekl, že SPD chce změnit pravidla ochrany Ukrajinců v Česku, zejména podmínky pro přístup k humanitární dávce. Podle něj není férové, aby lidé měli různá práva a aby část ukrajinských běženců dávky pobírala a část ne. Z jeho pohledu je zpřísnění podmínek na místě, protože stát musí být vůči vlastním občanům i příchozím spravedlivý a transparentní.

Současně ale zdůraznil, že problémem není samotná přítomnost Ukrajinců v Česku, ale to, že předchozí vlády vysvětlovaly všechna selhání válkou na Ukrajině. Podle Vondráčka to Ukrajincům ve výsledku škodí, protože stát si nepřiznává vlastní chyby. Haas tuto argumentaci odmítl a tvrdil, že SPD jen využívá jedno téma za druhým, ať už jde o migranty, Ukrajinu nebo kdysi sudetoněmecký sjezd, k šíření negativních emocí.

Referendum

Po kontroverzi kolem plakátů se debata přesunula k návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Vondráček připomněl, že SPD mělo referendum ve volebním programu dlouhodobě a že navržené parametry odpovídají jen výchozímu kompromisu, nikoli ideálu strany. Jako model označil Švýcarsko a řekl, že v ideálním případě by referendum mělo co nejnižší práh účasti a co největší důvěru v občany.

Vondráček vysvětloval, že referenda by se nemohla týkat členství v EU ani NATO, protože to je podle koaliční dohody předem vyloučeno. Naopak zdůraznil, že občané nejsou nesvéprávní a nemají být k důležitým otázkám přistupováni jinak než ve volbách. Připomněl i referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2003, které také nemělo žádný práh povinné účasti.

Když Michal Půr otevřel hypotézu, že by opozice mohla využít referendum k hlasování o přijetí eura, Vondráček se k tomu postavil jednoznačně odmítavě. Tvrdil, že euro je už fakticky zavedeno a kdo chce, může s ním podnikat, ale Česku by neměla být brána koruna. Podle něj prezident svými výroky o euru otevírá diskusi, která posiluje myšlenky na ztrátu práva veta a suverenity, a navíc podporuje politické směry, které jdou proti českému zájmu.

Euro a suverenita

V části o euru se Vondráček stal jedním z nejzřetelnějších kritiků integračního směřování EU. Prohlásil, že prezident svými postoji dává váhu myšlenkám, které vedou k „ztrátě suverenity“ a k modelu „Spojených států evropských“. Zmínil také, že podle průzkumů euro stále nemá podporu ani u podnikatelů, ani v dalších sociálních skupinách.

Haas reagoval střízlivěji. Připomněl, že v ODS se debata o euru vede a že otázka přijetí eura není zda, ale kdy. Uvedl, že osobně je nyní zhruba v poměru 60 ku 40 proti přijetí eura, ale připustil, že v ODS už není názor tak jednoznačně odmítavý jako dříve. Vondráček naopak neviděl důvod, proč by se Česko mělo zavedením eura vzdávat vlastní měny, když s eurem lze i tak účtovat a platit, a navrhl jednoduše: „neberte nám korunu“.

Úřad vlády a reorganizace

Závěrečná část debaty se věnovala reorganizaci Úřadu vlády a stávkové pohotovosti jeho odborů. Haas tvrdil, že protest je důsledkem špatně připraveného a necitlivě komunikovaného přesunu agend, zejména v oblasti protidrogové politiky. Podle něj byla přenosná agenda dlouhodobě funkční a byla chválena mezinárodními partnery, zatímco nová vláda zvolila spíš represivní přístup než prevenci.