MACH: Komunista nejsem, ale zákon o Palachovi nechci

MACH: Komunista nejsem, ale zákon o Palachovi nechci

Skupina poslanců navrhla zařadit den sebeupálení Jana Palacha na seznam „významných dnů“ prostřednictvím Zákona o státních svátcích. Komunistický poslanec Grebeníček zpochybnil výklad sebeupálení Jana Palacha jakožto protest proti okupaci a zapochyboval o Palachových motivech.

Grebeníčkova slova vyvolala rozhořčení. Komunisté by měli raději mlčet, když jde o připomínání tragédií, které byly důsledkem jejich ideologie. Nově zvolený prezident Zeman dokonce označil Grebeníčka za jeho kritiku zákona za neostalinistu.

Palachův čin byl významný, ale na to netřeba zákon

Grebeníček možná je neostalinista, ale ne kvůli tomu, že odmítá tento zákon.

Nezažil jsem čin Jana Palacha, ale z vyprávění a historických výkladů vím, že vybudil lidi a na jeho pohřbu se jich demonstrativně sešly desetitisíce protestovat mlčky proti okupaci. Jeho čin sice nedokázal pohnout lidi k tomu, aby se vzepřeli „normalizaci“ tedy návratu komunistické totality a akceptování sovětské okupace, ale zažil jsem, jak jeho odkaz vybudil lidi znovu po 19 letech k demonstracím 1988 v době tzv. Palachova týdnu, jichž jsem se osobně účastnil s cílem setřást konečně komunistickou totalitní vládu. Demonstrace na Palachův týden přiblížily pád komunistického vládního monopolu.

Přidání dne Palachova sebeupálení mezi významné dny do zákona o Státních svátcích nenese žádné povinnosti, zákazy, daně ani sankce. Zatímco dny státního svátku znamenají den pracovního volna s mnoha důsledky, pokud jde o náklady a výnosy zaměstnavatelů a zaměstnanců, termíny pro úřední úkony apod., seznam významných dnů nemá absolutně žádné důsledky.

Podobných deklaratorních zákonů existuje v našem právním řádu několik a považuji je za zbytečné. (Podobným příkladem je zákon z února 2012 obsahující dvě věty: „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii. Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.“)

K čemu takové zákony? Co třeba zákon, který by zněl: „Miroslav Kalousek se zasloužil o státní dluh a růst daní“? Nebo „Miroslav Kalousek je pokrytec“? Nebojujme s politickými soupeři tím, že něco napíšeme do sbírky zákonů, nesnažme se vykládat historii jediným správným způsobem.

Zákony by podle mě měly vymezovat, co mohou dělat politici a úředníci, případně zakazovat, co mohou dělat lidé. Co není zakázáno, mělo by být lidem dovoleno, a co není politikům a úředníkům povoleno, mělo by jim být zapovězeno.

Já komunista nejsem

Komunisté by měli raději mlčet, ale i Kalousek a spol. by měli raději mlčet. Já komunista nejsem, tak mlčet nemusím.

Kdybych byl ve sněmovně, hlasoval bych proti takovému zákonu. (Návrh poslanců Kalouska, Černochové a spol. je zde: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=13911.1) Řekl bych navrhovatelům – než se začnete prezentovat veřejnosti jako největší antikomunisté, nejprve sklopte hlavu a styďte se za všechny okamžiky, kdy zvedání vašich rukou zvýšilo daně a státní dluh.

Mlčet, pokud jde o jakékoliv antikomunistické připomínky, by měla i tzv. pravice, která si podobnými prázdnými gesty kompenzuje to, že pokud jde o reálnou politiku, je krutě levicová.

Když jsme zakládali Stranu svobodných občanů, jednou z věcí, která mi vadila na rádoby pravicových stranách ve sněmovně, bylo právě to, když se před voliči dělali pravicovými nahlas deklarovaným antikomunismem, zatímco jejich politika byla z podstaty socialistická – daně, dotace, regulace.

Na ustavujícím sněmu jsem řekl mj. toto:

Strany, které jsou nominálně pravicové, ale zároveň svým přesvědčením leží v širokém politickém středu, nahrazují absenci vlastního přesvědčení o nezbytnosti trvalé obhajoby svobody něčím, co bych nazval deklarovanou pravicovostí nebo nominálním antikomunismem. Oč méně svobody jsou schopni a ochotni prosazovat, o to více lpějí na formálních pravicových znacích – pomnících, památnících, ústavech, deklaratorních zákonech, rétorickém upozorňování na hrozby socialismu. My nebudeme tolik řečnit o hrozbě levicového nebezpečí. My budeme hájit svobodu. (zdroj: Ustavující projev, 14. únor 2009)

Stejné poselství má i písnička Carsona Robinsona „Já komunista nejsem“ z Ameriky 50. let 20. století.

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=vQZxwe548R0

Já komunista nejsem

Já komunista nejsem, to vám povídám
Věřím, že člověku má patřit jeho dům, jeho auto, jeho stáj
Vlastnictví soukromý je, co já uznávám – a chci jen nechat bejt
Ať vláda dělá co dělat má, a ať nás nechá bejt.

Naše vláda je teď větší, než co kdy byla dřív
A čím víc lidí zaměstnává, tím víc i utrácí
Každej státní úředník – snad hrdej a čestnej aby byl
Místo braní úplatků k nákupům drahejch aut a vil

Daně stále zvyšují – na to nedá se říct nic
Ale ani tak jim nestačí – na výdaje co rostou ještě víc
Náš státní dluh je obrovskej a roste každej den
Děti našich dětí – co ještě nejsou na světě – ty ho zaplatěj

Náš dolar pevnej byl – a zdravou měnou byl
A dnes si za něj koupíme věcí sotva půl co dřív
Jestli kazit nepřestanem měnu inflací, a daně, dluhy když porostou nám dál
I bez výstřelu jedinýho můžou tady komunisti jednou vládnout nám

Petr Mach je předsedou Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

V pořadu TV Česko vystoupila zdravotnice Adriana Čipižáková, která dlouhodobě komentuje téma očkování a kriticky se vyjadřuje k připravované Národní očkovací strategii. V rozhovoru popisuje, proč podle ní není správné stavět očkování jako „základní pilíř“ prevence a proč v dokumentu vidí riziko nepřímého nátlaku na veřejnost.

Čipižáková strategii označuje za komplexní plán, který podle ní detailně popisuje, „kam se očkování má ubírat“, co má být povinné a nepovinné a jaké má mít vazby a důsledky. Současně tvrdí, že dokument může v praxi vytvářet tlak směrem k „nepovinně povinnému“ očkování, protože jako cíl zmiňuje velmi vysokou proočkovanost – podle jejích slov až  populace. Strategie je podle ní prezentována jako prevence, ale fakticky se soustředí téměř výhradně na vakcinaci.

Jedním z klíčových argumentů, který prezentuje je, že část veřejnosti si podle ní zjednodušila význam očkování a začala jej chápat jako záruku bezpečí. V ordinacích se prý setkává s představou, že po vakcinaci „se už nemůže nic stát“, což podle ní vede k podceňování dalších návyků a opatření. Kritizuje také výroky, které podle ní zaznívají ve veřejném prostoru ve smyslu, že „jiná prevence infekčních onemocnění, než očkování není“.

V další části rozhovoru vysvětluje, proč podporuje výzvu „stop“ Národní očkovací strategii. Jako zásadní uvádí dvě roviny: jednak obavu z donucovacích mechanismů, jednak podle ní nedostatečné a málo férové zacházení s problematikou nežádoucích účinků. Tvrdí, že nežádoucí účinky se v praxi často bagatelizují a lidé se mohou setkat s odmítnutím souvislosti ze strany části lékařů, i když potíže přijdou krátce po očkování. Zároveň připomíná, že informace o nežádoucích účincích jsou uvedené v příbalových letácích a že systém by podle ní měl jasněji řešit, jak budou lidé s vážnými následky případně podpořeni.

Rozhovor se věnuje i očkování dětí a těhotných. Čipižáková říká, že rodiče by podle ní měli dostávat srozumitelné informace nejen o deklarovaných přínosech, ale i o možných rizicích a nežádoucích účincích – a zejména vysvětlení „proč se očkuje“ a proč v určitém věku. Kriticky popisuje zkušenosti některých rodičů, kteří jí podle jejích slov píší o komunikaci v ordinacích, včetně strašení. Opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí má být dobrovolné a postavené na úplných informacích, a zmiňuje i alternativní přístupy k prevenci, jako je životní styl, spánek, strava a hygienické návyky.

Významná část vystoupení se vrací do období covidu. Čipižáková popisuje svou zkušenost ze zdravotnictví, rozpor mezi mediálním obrazem a tím, co dle jejího líčení viděla v praxi, a také situace spojené s tlakem na očkování a testování u zdravotníků. Navazuje tím na svůj podíl na aktivitě známé jako Deklarace sester, kterou prezentuje jako reakci na nátlak na povinné očkování profesí. Podle jejích slov se téma nyní vrací v jiné podobě právě skrze Národní očkovací strategii.

V závěru rozhovoru zve na besedy a přednášky, kde se má diskutovat Národní očkovací strategie i širší rámec tématu. Zmiňuje vlastní web a další informační stránky a popisuje snahu zvát na akce i lékaře, aby zazněly různé pohledy a lidé si mohli informace sami vyhodnotit. Zároveň vyzývá ke společenskému „kompromisu“: aby se lidé navzájem ne dehonestovali podle toho, jakou cestu prevence si zvolí.

Redakce

Oblíbené štítky

Svobodni-31