MACH: Komunista nejsem, ale zákon o Palachovi nechci

MACH: Komunista nejsem, ale zákon o Palachovi nechci

Skupina poslanců navrhla zařadit den sebeupálení Jana Palacha na seznam „významných dnů“ prostřednictvím Zákona o státních svátcích. Komunistický poslanec Grebeníček zpochybnil výklad sebeupálení Jana Palacha jakožto protest proti okupaci a zapochyboval o Palachových motivech.

Grebeníčkova slova vyvolala rozhořčení. Komunisté by měli raději mlčet, když jde o připomínání tragédií, které byly důsledkem jejich ideologie. Nově zvolený prezident Zeman dokonce označil Grebeníčka za jeho kritiku zákona za neostalinistu.

Palachův čin byl významný, ale na to netřeba zákon

Grebeníček možná je neostalinista, ale ne kvůli tomu, že odmítá tento zákon.

Nezažil jsem čin Jana Palacha, ale z vyprávění a historických výkladů vím, že vybudil lidi a na jeho pohřbu se jich demonstrativně sešly desetitisíce protestovat mlčky proti okupaci. Jeho čin sice nedokázal pohnout lidi k tomu, aby se vzepřeli „normalizaci“ tedy návratu komunistické totality a akceptování sovětské okupace, ale zažil jsem, jak jeho odkaz vybudil lidi znovu po 19 letech k demonstracím 1988 v době tzv. Palachova týdnu, jichž jsem se osobně účastnil s cílem setřást konečně komunistickou totalitní vládu. Demonstrace na Palachův týden přiblížily pád komunistického vládního monopolu.

Přidání dne Palachova sebeupálení mezi významné dny do zákona o Státních svátcích nenese žádné povinnosti, zákazy, daně ani sankce. Zatímco dny státního svátku znamenají den pracovního volna s mnoha důsledky, pokud jde o náklady a výnosy zaměstnavatelů a zaměstnanců, termíny pro úřední úkony apod., seznam významných dnů nemá absolutně žádné důsledky.

Podobných deklaratorních zákonů existuje v našem právním řádu několik a považuji je za zbytečné. (Podobným příkladem je zákon z února 2012 obsahující dvě věty: „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii. Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.“)

K čemu takové zákony? Co třeba zákon, který by zněl: „Miroslav Kalousek se zasloužil o státní dluh a růst daní“? Nebo „Miroslav Kalousek je pokrytec“? Nebojujme s politickými soupeři tím, že něco napíšeme do sbírky zákonů, nesnažme se vykládat historii jediným správným způsobem.

Zákony by podle mě měly vymezovat, co mohou dělat politici a úředníci, případně zakazovat, co mohou dělat lidé. Co není zakázáno, mělo by být lidem dovoleno, a co není politikům a úředníkům povoleno, mělo by jim být zapovězeno.

Já komunista nejsem

Komunisté by měli raději mlčet, ale i Kalousek a spol. by měli raději mlčet. Já komunista nejsem, tak mlčet nemusím.

Kdybych byl ve sněmovně, hlasoval bych proti takovému zákonu. (Návrh poslanců Kalouska, Černochové a spol. je zde: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=13911.1) Řekl bych navrhovatelům – než se začnete prezentovat veřejnosti jako největší antikomunisté, nejprve sklopte hlavu a styďte se za všechny okamžiky, kdy zvedání vašich rukou zvýšilo daně a státní dluh.

Mlčet, pokud jde o jakékoliv antikomunistické připomínky, by měla i tzv. pravice, která si podobnými prázdnými gesty kompenzuje to, že pokud jde o reálnou politiku, je krutě levicová.

Když jsme zakládali Stranu svobodných občanů, jednou z věcí, která mi vadila na rádoby pravicových stranách ve sněmovně, bylo právě to, když se před voliči dělali pravicovými nahlas deklarovaným antikomunismem, zatímco jejich politika byla z podstaty socialistická – daně, dotace, regulace.

Na ustavujícím sněmu jsem řekl mj. toto:

Strany, které jsou nominálně pravicové, ale zároveň svým přesvědčením leží v širokém politickém středu, nahrazují absenci vlastního přesvědčení o nezbytnosti trvalé obhajoby svobody něčím, co bych nazval deklarovanou pravicovostí nebo nominálním antikomunismem. Oč méně svobody jsou schopni a ochotni prosazovat, o to více lpějí na formálních pravicových znacích – pomnících, památnících, ústavech, deklaratorních zákonech, rétorickém upozorňování na hrozby socialismu. My nebudeme tolik řečnit o hrozbě levicového nebezpečí. My budeme hájit svobodu. (zdroj: Ustavující projev, 14. únor 2009)

Stejné poselství má i písnička Carsona Robinsona „Já komunista nejsem“ z Ameriky 50. let 20. století.

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=vQZxwe548R0

Já komunista nejsem

Já komunista nejsem, to vám povídám
Věřím, že člověku má patřit jeho dům, jeho auto, jeho stáj
Vlastnictví soukromý je, co já uznávám – a chci jen nechat bejt
Ať vláda dělá co dělat má, a ať nás nechá bejt.

Naše vláda je teď větší, než co kdy byla dřív
A čím víc lidí zaměstnává, tím víc i utrácí
Každej státní úředník – snad hrdej a čestnej aby byl
Místo braní úplatků k nákupům drahejch aut a vil

Daně stále zvyšují – na to nedá se říct nic
Ale ani tak jim nestačí – na výdaje co rostou ještě víc
Náš státní dluh je obrovskej a roste každej den
Děti našich dětí – co ještě nejsou na světě – ty ho zaplatěj

Náš dolar pevnej byl – a zdravou měnou byl
A dnes si za něj koupíme věcí sotva půl co dřív
Jestli kazit nepřestanem měnu inflací, a daně, dluhy když porostou nám dál
I bez výstřelu jedinýho můžou tady komunisti jednou vládnout nám

Petr Mach je předsedou Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31