MACH: Jak je to s odpovědností za amnestii

MACH: Jak je to s odpovědností za amnestii

Tento článek je o odpovědnosti v politice a speciálně o odpovědnosti v případě amnestie.

 

Politici jednají za nás. Mají pravomoc rozhodovat o zákonech, o našich penězích, o mezinárodních závazcích, apod. Jednotlivec je v soukromé sféře za své činy vždy odpovědný. (Předlužíte se, čeká vás exekuce, nebudete se dobře učit cizí jazyky, nedomluvíte se s cizinci, atp.)

Odpovědnost je obrovsky důležitým faktorem lidského chování. Kde odpovědnost chybí, přijde obvykle neštěstí. (Dítě, které by neneslo odpovědnost za své lumpárny, by zvlčilo. Zaměstnanec, který by nenesl hmotnou odpovědnost za svou činnost pro firmu, by nakonec mohl zničit nebo prohospodařit vše.)

Odpovědnost za své činy musí tedy nést i politici. Mnohdy vidíme, že odpovědnost politiků je nedostatečná. Chybí-li odpovědnost v politice, nastávají zhoubné důsledky, jako když někdy chybí odpovědnost v soukromé sféře. Když rovnice lidského chování neobsahuje odpovědnost, bude existovat tendence ke špatnému, „neodpovědnému“ chování. V politice je to ještě závažnější o to, že politici jednají za nás, za miliony lidí, kteří nesou důsledky jejich neodpovědnosti.

Jsem přesvědčen, že odpovědnost politiků v naší zemi je velmi slabá a je potřeba v tomto směru ústavu změnit. Nejprve ale pár slov k odpovědnosti za amnestii.

Kdo je komu odpovědný

Nežijeme v absolutistické monarchii a pravomoc prezidenta při vyhlašování amnestie se blíží nule. Odpovědná je vláda. Opravdu.

Podle české ústavy „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně“ (Čl. 68, odst. 1 Ústavy), zatímco „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný.“ (Čl. 54, odst. 3 Ústavy). Tato slova o odpovědnosti znamenají, že vládu jmenuje Poslanecká sněmovna, a ta ji může také kdykoliv odvolat vyslovením nedůvěry. Prezidenta nikdo odvolat nemůže.

Právě pro tuto absenci jasné odpovědnosti jsou pravomoci prezidenta ústavou omezené: Většina rozhodnutí prezidenta je závislých na tom, jestli k nim dostane souhlas dalšího orgánu.

V případě amnestie je to tak, že prezident ji „jen“ uděluje (podobně, jako např. vyhlašuje volby). Ústava současně jednoznačně říká, že odpovědnost nese vláda coby kontrasignátor. Vláda může kontrasignací pověřit kteréhokoliv člena, pokud tak neučiní, je to premiér.

Jak říká ústava, „Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.“ (Ústava, Čl. 63, odst. 4)

Kdyby se prezident zbláznil

Uveďme si hypotetický příklad: Nějaký prezident by se zbláznil a sepsal by návrh amnestie, která by propustila na svobodu všechny nebezpečné zločince. Šel by se svým návrhem za premiérem požádat jej o podpis. Premiér ví, že jeho vláda nese za amnestii podle ústavy odpovědnost a sdělí prezidentovi, že takovou amnestii nepodepíše: „To by mně nejspíš parlament druhý den vyslovil nedůvěru – a vůbec – musel bych to nejprve projednat s vládou,“ řekl by pravděpodobně prezidentovi.

Prezident za svůj podpis odpovědnost nenese, nezodpovídá se parlamentu. Proto mu nesvěřujeme pravomoc vyhlásit amnestii jen tak. Klíčový podpis na amnestii je podpis premiéra. Ten musí mít spočítané dopady – finanční, bezpečnostní, politické.

Prezident nese jen velmi pofiderní „politickou odpovědnost“ v tom smyslu, že když udělá něco, co se veřejnosti nebude líbit, nebude už příště zvolen. Současný prezident ovšem už znovu kandidovat ani nemůže, takže jeho politická odpovědnost je ještě slabší. Nanejvýš riskuje, že ho lidé nezvolí do Evropského parlamentu.

Žádejme posílení odpovědnosti

Co mají dělat nyní ti, kterým se aktuální amnestie nelíbí? Mohou žádat své poslance, aby vyslovili nedůvěru vládě, která je za amnestii prostřednictvím svého spolupodpisu odpovědná.

To říkám proto, že vidím všude možně na internetu, že řada odpůrců současné amnestie obrací svůj hněv vůči prezidentovi. Tím se může někomu psychicky ulevit, ale věcně vzato tito lidé pláčou na špatném hrobě.

Vysloví sněmovna vládě kvůli amnestii nedůvěru? Nevím. Ale premiér se zodpovídat musí. Podle Ústavy „Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, jen je-li podán písemně nejméně padesáti poslanci.“ Není tedy problém, aby opozice vyvolala toto hlasování – ať již v hlasování uspěje či ne, musí se premiér zodpovídat.

Nedovedu si představit, že premiér řekne sněmovně: „Prezident mě na Silvestra požádal, tak jsem mu tam dal podpis. Ani jsem to nečetl. Ani jsem si neověřil, kolika lidí se bude týkat, ani jsem nepřemýšlel, jaké to bude mít důsledky.“ Předpokládám, že řekne, že text s prezidentem ladil, že mu nakonec plně vyhovoval a že měl přesně rozvážené důsledky. A připojí poslancům racionální argumenty ve prospěch udělené amnestie. Jestli toto neudělá, a řekne, že to podepsal bez rozmyslu, byl by blázen a sněmovna by jeho vládě měla okamžitě vyslovit nedůvěru.

Lidové veto

Strana svobodných občanů prosazuje ústavní zákon o lidovém vetu. Každý zákon přijatý parlamentem by vešel v platnost až po té, co by nebyl vetován referendem. Občané by měli u každičkého zákona možnost pokusit se stanoveným způsobem (např. sesbíráním 50 tisíc podpisů pod petici během 50 dnů) vyvolat referendum. Kdyby občané v referendu zákon zamítli, ukázalo by se tím, že Poslanecká sněmovna již nereprezentuje zájmy voličů a musela by být rozpuštěna a vypsány nové volby. Politici by tak nesli odpovědnost za své činy.

Mělo by takové lidové veto platit i pro amnestii?  V některých zemích je amnestie vyhlašována zákonem. Tak by to mohlo být i u nás. (Nezpochybňuji účelnost amnestie jako takové.) Nebo by zákon o lidovém vetu byl dle ústavy explicitně aplikován na zákony, plus jmenovitě na amnestii. Ta by pak také neplatila okamžitě, ale až případně po lhůtě, v níž by se lidé mohli proti ní postavit.

Prošla by letošní amnestie testem lidového veta? Soudě podle aktuálního mediálního odporu asi ne. To by ale byl povrchní soud. Žádné „Kdyby“ nemůžeme posuzovat „ceteris paribus“. Kdyby existoval v naší ústavě institut lidového veta, museli by si politici dát práci s obhajobou svého návrhu. Třeba by jej racionálními argumenty dokázali obhájit.

Každopádně potřebujeme více odpovědnosti v politice. Prezidenta můžeme za letošní amnestii nenávidět i uznávat jeho argumenty. Ale bude to pláč nad špatným hrobem. Žádejme, aby se za aktuální amnestii zodpovídali ti, kdo jsou za ni podle ústavy odpovědní. A nezatracujme je předem. Třeba ji v parlamentu skvěle obhájí.

Petr Mach je předsedou Strany svobodných občanů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.

Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.

Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.

Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.

Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.

Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.

Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.

K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.

Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31