MACH: Dopis poslancům ve věci hlasování o smlouvě ESM

MACH: Dopis poslancům ve věci hlasování o smlouvě ESM

Vážený pane poslanče, Vážená paní poslankyně,

jsem předsedou dosud mimoparlamentní Strany svobodných občanů, píšu Vám proto jako občan ve sněmovně nezastoupený.

Píšu Vám ve věci vládního návrhu, podle kterého byste měli ve středu 9. května vyslovit souhlas se změnou Smlouvy o fungování EU (tisk 348-E).

Váš případný souhlas s vládním návrhem vystaví Českou republiku riziku podílet se částkou až 14 miliard eur (350 miliard korun) na Evropském stabilizačním mechanismu (ESM).

Dovoluji si zde upozornit, že Smlouva ESM již existuje, měli byste přinejmenším žádat vládu, aby vám poskytla její český překlad, protože o ní se ve skutečnosti jedná. Od vlády není fér, že vám smlouvu neposkytla. Tuto smlouvu můžeme bez nadsázky nazvat dluhovou unií, stručně vám její principy může přiblížit toto pětiminutové video.

Protože se otázkou dluhové krize eurozóny dlouhodobě zabývám, byl jsem loni pozván na jednání Ústavně právního výboru Senátu. Senátoři dostali od ministerstva zahraničí reakci na moji analýzu, kterou jsem senátorům poskytl. Ministerstvo ve své reakci uvádí, „Konečný závazek České republiky [ze smlouvy o ESM] bude činit cca 40 miliard korun splaceného kapitálu a povinnost v případě potřeby dodat dalších cca 310 miliard korun“. Ministerstvo tedy moje varování nikterak nevyvrátilo, ba naopak. Tyto platby se nás budou týkat, jakmile se staneme součástí eurozóny, o čemž rozhodne Evropská rada.

Česká republika sice není členem eurozóny, ale má ze smlouvy o přistoupení povinnost se členem eurozóny stát. Premiér Nečas odmítl výzvu prezidenta republiky sjednat pro Českou republiku trvalou výjimku ze zavedení eura. Situace je tedy taková, že jednak máme povinnost euro přijmout, a jednak o přijetí nebude rozhodovat Česká republika, ale Rada ministrů EU podle článku 140, odst. 2 Smlouvy o fungování EU kvalifikovanou většinou na návrh Komise, tedy i bez našeho souhlasu či žádosti.

ESM se má na Českou republiku vztahovat, jakmile se stane členem eurozóny. Dovolte, abych z vládního materiálu, který jste obdrželi, citoval: „V důsledku vstupu do eurozóny se členský stát stane členem ESM s veškerými právy a závazky z toho vyplývajícími.“ (str. 24 tisku 348-E– pozn. č. 4 pod čarou Závěrů Evropské rady z 25. 3. 2011)

Váš případný souhlas s nyní projednávanou změnou smlouvy o fungování EU neznamená bezprostřední účast České republiky v ESM, ale budoucí účast ČR na ní umožňuje. Senátor Jiří Pospíšil v debatě v Senátu toto hlasování o změně Smlouvy o fungování EU přirovnal k hlasování o tom, jestli do ústavy včleníme trest smrti. Tím také bezprostředně nikoho nezabijeme, ale umožňujeme zabití člověka příštím rozhodnutím, které už nebude v moci těch, kdo jej nyní umožňují.

Dosud smlouvy o EU stanovily, že členské státy neručí za dluhy jiných členských států. Předkládaná změna smlouvy to mění. Když nyní řeknete ano změně Smlouvy o fungování EU, bude moci jakákoliv příští nebo nynější politická reprezentace odsouhlasit náš vstup do ESM a k zavedení eura u nás ani EU nepotřebuje náš souhlas.

Jediný způsob, jak nyní zabránit tomu, aby kdokoliv v budoucnu rozhodl o začlenění ČR do dluhové unie ESM, je odmítnout změnu smlouvy o fungování EU, která zřízení ESM umožňuje.

Prosím Vás jako zástupce těch, kdo vás volili, i jako toho, kdo má právo rozhodovat o osudu těch, kteří vás nevolili, nezvedejte ruku pro vládní návrh na vyslovení souhlasu se změnou Smlouvy o fungování EU.

S úctou,

Ing. Petr Mach, Ph.D.
předseda
Strana svobodných občanů

 Posláno na emailové adresy poslanců: http://www.psp.cz/sqw/fsnem.sqw

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31