Součástí schengenského prostoru je 26 zemí včetně ČR. Kromě států EU s výjimkou Irska, Británie, Kypru, Bulharska a Rumunska ho tvoří Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Narůstající migrační vlny odhalují nejen nedostatky samotného schengenského systému, ale také bezradnost evropských elit potácejících se mezi tezemi o všeobecných lidských právech a důsledky nelegální migrace. „Hranice (Řecka) je otevřena jako vrata do stodoly“ říká rakouská ministryně vnitra Miklová-Leitnerová, „Evropa nesmí být otevřený prostor pro všechny vichry, Evropa se znovu musí stát ideálem“ říká v populistickém předvolebním projevu francouzský prezident Sarkozy. „Máme euro a reformovanou evropskou ekonomiku, chceme, aby se to samé dostalo Schengenu,“ přidává se Berlusconi. Je zřejmé, že všechna tato slova přicházejí ex post, v situaci, kdy se davy nelegálních uprchlíků valí zejména přes  laxně kontrolované jižní hranice. Problémem ale není pouze nelegální migrace, problémem je následné začlenění přistěhovalců do evropské společnosti. Jakkoli v ČR tyto otázky zatím řešit nemusíme, na mnoha místech Evropy vidíme ghetta, oddělené subkultury, často izolované od ostatního světa, vzbuzující xenofobii i rasismus. Měla by nás varovat před pomýleností multikulturní strategie.

Odpovědí na to, v čem tkví potíže současné Evropy, přináší známý italský politolog Giovanni Sartori v knize „Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci“. Je těžké vybrat z této eseje plné brilantních myšlenek to podstatné, ale stojí za to se alespoň o některé podělit.

Pluralismus versus multikulturalismus

Dobrá společnost má být otevřená. Východiskem je pluralismus obsažený v koncepci tolerance, prosazující se od 17. století s rozvojem liberálně demokratického modelu. Pluralismus je plodem tolerance a s jakoukoli identitou nakládá s respektem. Naproti tomu multikulturalismus je verzí antipluralitní sahající v podstatě až k marxismu. Americký multikulturalismus můžeme považovat za výsledek vlivu učení britských neomarxistů ovlivněných Foucaultem (s. 43)

Pluralismus a komunita

Jaký je smysl komunity v situaci ohroženého národního státu? Nezbytným doplňkem identity je její jinakost. Pokud nejsme obklopeni nějakým oni, žádné my nevznikne. Nemůžeme srovnávat Spojené státy americké ustavené jako „národ národů“ s evropskými státy, které v migračních vlnách přijímají příslušníky jiných národů. Otázka zní, do jaké míry se pluralitní tolerance musí podvolit i otevřeným a agresívním „kulturním nepřátelům“? Odpovědí je kritérium vzájemnosti: ten, komu je prokázáno dobrodiní se revanšuje tomu, kdo ho prokázal a prohlašuje se za dlužníka.(s. 38)

Politika uznání a preferenční přístup

Sartori polemizuje s názorem, že identita je charakterizována uznáním a neuznání může způsobit útlak, ublížení a narušený způsob existence. Ale copak chudý a neúspěšný bílý jedinec není frustrován? Politika uznání nebo preferenční přístup jsou tedy ve své podstatě diskriminační. Preferenční přístup uplatňují v USA například v případě černochů. Proč se ale jejich odlišnosti přikládá větší váha než odlišnosti například Poláků? Vysvětlení spočívá v tom, že tito lidé byli vystaveni větší diskriminaci. Jenomže zmíněný princip se rozšiřuje na další skupiny – na ženy, homosexuály, pacienty s AIDS …Příčiny preferenčního přístupu tkví v tom, že tito lidé se umí zmobilizovat, upozornit na sebe,  podpořit či ohrozit určité ekonomické nebo volební zájmy.(s. 57)

Univerzální pravidla

Zákon nás ochraňuje pouze tehdy, pokud nepovoluje výjimky. Výjimky nepovoluje pouze takový zákon, který je univerzální a tedy i pro všechny stejný. Člověk je svobodný pouze tehdy, pokud je podřízen neosobnosti univerzálních pravidel. Multikulturalisté ale ignorují všechny tři principy, o které se opírá liberální ústavnost, a to je neutralita státu, oddělení úřadu od osoby a univerzálnost zákonů. Nerovné přístupy, které porušují univerzálnost zákona jsou přijatelné jen do určité míry. (s. 64)

Diferencované občanství

„Prostoduchým mužům i ženám, kteří se na vysokých postech tímto problémem zabývají, připadá jeho řešení evidentní: imigrant musí být proměněn v občana, musí mu tedy být „uděleno občanství“. Prostoduché ženy (zdůrazňuji je, neboť jsou početnější než prostoduší muži) se domnívají, že občanství má integrační charakter, a že tudíž k integraci postačí přeměňovat v občany“. Taková politika je předem odsouzena k neúspěchu. Příkladem chybné praxe jsou Hispánci odolávající integraci ve Spojených státech a vytvářející kompaktní klientely dožadující se vlastní jazykové a kulturní nedotknutelnosti. Podobné problémy čekají i Evropu.(s. 75)

Všeobecná deklarace lidských práv

Mezi lidská práva patří také právo na azyl, které západní společnost přiznává politickým uprchlíkům a obětem represe. Ale kdo tvoří zmiňované uprchlíky a kolik by jich mohlo být? Ilegální imigrace je nazývána „neregulérní“ jako by zákon nebyl porušen. Běžná praxe ale vypadá tak, že četní „neregulérní“ uprchlíci brání své identifikaci, udávají falešné údaje nebo je odmítají uvádět vůbec. Sejmout otisky prstů je v Itálii považováno za diskriminaci. Humanitární práva v „humánních“ zemích tak vedou k utváření špatného práva. Vznikají jaksi „parapráva“, která mají na samotné právo neblahý účinek. (s. 122)

Etika dobrého smýšlení

Taková etika má své místo ve sféře individuální, tedy v individuální morálce a v náboženském hlásání. V politice jakožto sféře kolektivních rozhodnutí ale  dobré úmysly nestačí a mohou být zničující. Pohodlná rétorika úmyslu současného světa převládá nad obtížnějším ověřováním důsledků. Příčinou je rostoucí emocionalita našeho života. Není pravda, že většina světa je dnes soucitná. Většina světa je naopak nelítostná. Současný Západ ale nelítostný není, je obýván „ křehkými dušemi“, které všechno dojme a rozechvěje. Evidentní je souvislost mezi úspěchem etiky dobrého úmyslu a nevědomostí. Čím méně víme, tím více vítězí etika dobrých úmyslů bez znalosti faktů. Usilujeme o určité cíle, neznáme cestu a pocity převládají nad ratiem. Zbývá si položit otázku, jakého konce bez onoho zapomenutého ratia se dočkáme. (s. 129)

Iveta Kubová je místopředsedkyní jihomoravského krajského sdružení Svobodných

Zdroj: Giovanni Sartori: Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multikulturní společnosti. Praha, Dokořán 2011. 146 s.