Že nás stát okrádá na důchodech jsem psal už před pár měsíci zde. V jaké pozici je důchodce zastávajícího systému, kdy poníženě líbá ruku vládě, která mu chce valorizovat důchod o dvě stovky? Víme – v předklonu. Jak by to však vypadalo, kdyby nám stát nebral oněch 28% z hrubé mzdy na důchodové pojištění a my si mohli spořit či investovat?
Nejprve modelová situace…. jste člověk s průměrným platem (30 tisíc), průměrnou délkou dožití (79 let), pracujete od 20 do 65 let (45 let). Nebudeme počítat inflaci, která mění čísla, nemění však poměry (starobní důchod je stále kolem 42% průměrné mzdy). 45 let je 540 měsíců. Každý měsíc vám stát vezme 8.400 Kč (28% z hrubé mzdy). 4.536.000 Kč vám tedy stát dnes vezme.
V důchodu pobudete 14 let, tedy 168 měsíců. Průměrný důchod činí dlouhodobě cca 42% z průměrné mzdy, aktuálně by to mělo být kolem 12.600 Kč (dnes jsou na tom důchodci o cca 1% lépe ve srovnání s dlouhodobým průměrem). 168 měsíců po 12.600 je 2.116.800 Kč. Statisticky tedy dostanete ani nepolovinu z toho, co vám stát vzal. Na to, co dostanete reálně jako důchod si tedy vyděláte za 252 měsíců, tedy za 21 let. Zbytek živíte někoho jiného.
Už cítíte, že s vámi někdo hraje levou? Ještě chvilku počkejte… Představte si, že oněch 8.400 měsíčněm vám stát nevezme, ale vy je pokaždé investujete. Do nemovitostí, do akcií… řekněme s ročním výnosem 5%*. Po 45 letech pravidelného investování částky 8.400 měsíčně byste odcházeli do důchodu se sumičkou přesahující 17.000.000. Za to už by se skoro dalo vyžít, nemyslíte? Tím spíš, že by vám stále naskakoval z oné částky 5% úrok, tedy hezkých 850 tisíc ročně. To by lidi možná ani nehledali slevové letáky v supermarketu a mohli si dovolit párky obsahující maso.
Ještě pro jistotu zopakuju – dnešní systém vás stojí stejně a dostanete necelých 13 tisíc měsíčně. Kalkulačku, kam si můžete zadat 28% z vaší hrubé měsíční mzdy (to je to, co vám stát vezme na důchody), počet let, které vám zbývají do 65 let, a očekávaný výnos, najdete ZDE.
Závěrem mi dovolte, abych vám jménem průběžného systému financování důchodů poděkoval za trpělivost, se kterou snášíte chudobu, ve které vás drží.
Roman Kříž člen Republikového výboru Svobodných, kandidát do EP
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
