Zúčastnil jsem se pořadu Politické spektrum na téma Střet zájmů, jehož dalšími hosty byli místopředseda Pirátů Ivo Vašíček a pan Linek ze Strany soukromníků ČR. Jak je mým zvykem, doplňuji své vystoupení článkem.

Ublíží Andreji Babišovi u voličů kauza Čapí hnízdo?

Začali jsme aktuální kauzou prvního místopředsedy vlády a ministra financí Andreje Babiše. Měli jsme říci, zda si myslíme, že mu tato kauza u voličů uškodí, či nikoliv. Už před delší dobou jsem poznal, že politický úspěch závisí především na prezentaci – na uvěřitelnosti a na osobním postoji voliče k politikovi. Jsem přesvědčený, že kauza Čapí hnízdo Andreji Babišovi uškodí. Ne pro její samotnou existenci, ale pro postoj, který k ní zaujal ve svém projevu v Poslanecké sněmovně dne 23. března 2016.

Mohl si vybrat, jak k tématu přistoupí. Mohl si snadno udržet integritu a uvěřitelnost. Snad každý ví, že Andrej Babiš je dlouhodobě jedním z nejvlivnějších podnikatelů v republice a samotné Čapí hnízdo spadá do doby, kdy byl "jen podnikatelem". Pokud by přednesl krátký projev, jaký poté napsal pan Honzejk (viz Babišův projev, který nezazněl), vyrazil by svým oponentům karty z rukou. Najednou by ti, kteří mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny svolali, vypadali jako hlupáci.

Vybral si však jiný přístup. Pozici ublíženého, na kterého všichni okolo jen útočí. Pozici člověka, který ani nechtěl do politiky (jak řekl), kterého zplodili ostatní – ti, na které nadává. Svojí uvěřitelnost dále podrazil tím, že přiznal svůj střet zájmů a jedním dechem prohlásil, že ho nezneužívá. (Ano, mám střet zájmů. Ale já ho nezneužívám!) Jeho technické vysvětlování svého vztahu k Čapímu hnízdu připomíná dřívější kauzy, které mají voliči stále v dobré paměti – odklánění peněz při rozvodu nebo půjčka od strýčka Vika. (docela hezký přehled kdysi udělal časopis Týden) Představte si, že byste ve škole měli takového spolužáka. Nechali byste ho, aby za vás mluvil a rozhodoval?

Nevěřím, že mu ten projev připravili profesionálové. A pokud ho vůbec předem viděli, že mu jej doporučili přednést. Osobně nehodlám panu Babišovi jeho Čapí hnízdo vyčítat. Koneckonců v tom roce 2008, kdy farma požádala o dotaci, byl jen podnikatelem. Tehdy totiž neměl ani střet zájmů – měl svůj zájem, jako každý podnikatel. Proto nechápu, proč to tak prostě neřekl. Zůstal by uvěřitelný.

Co se střetem zájmů?

To, co se obvykle označuje jako střet zájmů, je vlastně takový střet zájmů, který je viditelný a snadno rozpoznatelný. Tedy (spolu)rozhodování o něčem, co je ve zjevném zájmu (spolu)rozhodujícího funkcionáře. Ve střetu zájmů, mírně řečeno, je však každý, kdo rozhoduje o cizím bez jeho dobrovolného souhlasu. Tedy každý, kdo rozhoduje o tom, jak se použijí prostředky, které stát získal daňovým výběrem. V současnosti jde o víc než o jeden bilion (tisíc miliard) korun ročně.

Dokud existuje možnost, že stát na úkor daňových poplatníků někoho zvýhodní nebo přímo dotuje, je dobře, že ti, kteří rozhodují, musejí své zjevné (zkontrolovatelné) střety zájmů hlásit. Jenomže střet zájmů se dá poměrně snadno skrýt. Zdálo by se, že existují jen dvě cesty, jak z toho ven. Ve skutečnosti existuje však jen jedna.

Cesta pro potírání střetu zájmů, o které můžeme často slyšet, vede přes kriminalizaci, hlášení, dohled a tak podobně. Navenek se projevuje prohlášeními typu "vymýtíme korupci" nebo "zavedeme další a účinnější mechanismus proti střetu zájmů". To pochopitelně vede k tomu, že ti, kteří chtějí právě drženou moc využít ke svému prospěchu, prostě budou hledat další a sofistikovanější způsoby zakrytí svého střetu zájmů. Možností je bezpočet. Od transferů přes zahraniční společnosti se zakrytou vlastnickou strukturou přes "štěstí" při nákupu pozemků, které časem bude stát naléhavě potřebovat kvůli nějaké liniové stavbě (dálnici, železniční trati nebo třeba ropovodu) po naprosto neformální a nikde neevidované vztahy mezi tím, kdo prospěch bezprostředně získá a tím, kdo mu ho zajistil. Taková stále důkladnější kontrola povede k úplné ztrátě soukromí i svobody a v důsledku k centrálně řízené společnosti. Ovšem nezbaví nás střetu zájmů, který mají nepochybně i ti, kteří určí pravidla takové společnosti. Vládnout budou "hlídači hlídačů" – ti, kteří jsou příliš vysoko na to, aby na ně jím vytvořený bič nedosáhl. Stojí nám efektivita státu za novou totalitu? Mně tedy rozhodně ne.

Druhá cesta není příliš známá – nejspíš proto, že není přímo výhodná ani pro jejího prosazovatele. Pokud ji prosadíme, nemůžeme z ní na úkor ostatních nic mít, protože právě v tom spočívá její princip. Princip, že stát by měl zajišťovat pokud možno co nejméně věcí. Tedy, že by nemělo tolik záležet na úřednících (zaměstnaných či zvolených) co a kde se bude stavět, co se zrovna teď má vyrábět či jak se zajistit na horší časy. O tyto věci se nejlépe postarají lidé sami. Plavecký bazén nebo sportovní haly by měly vznikat a fungovat ze soukromých peněz – se soukromým rizikem investora. Ne proto, že starosta zrovna rád plave, nebo snad proto, že jeho švagr má firmu stavějící bazény. "Uplatit" soukromníka je sice také technicky možné, ale nejde o střet zájmů ve smyslu veřejných peněz. Pokud na tom někdo bude tratit, bude to soukromník. A je jeho úkolem ohlídat si své zaměstnance. Ze státního se "odklání" mnohem lépe, protože ač ty peníze kdysi měly vlastníka (před zdaněním), nyní už na ně žádný konkrétní vlastník nedohlíží – odepsal je totiž okamžikem, kdy je odeslal na účet finančního úřadu.

Takže – ubírejme z toho, co stát zajišťuje, a střet zájmů, i s ním spojené malé domů, budou mít o to menší prostor. Můžeme začít třeba dotacemi soukromým subjektům. Není nutné to přerozdělování hned zrušit, ale dejme ty dotace aspoň zpět lidem – třeba formou voucherů/poukázek, ať si za ně koupí, co uznají za vhodné. Někdo si koupí permanentku do bazénu, jiný na bowling, třetí si domů pořídí fitness konzoli. Pro začátek aspoň vraťme lidem možnost rozhodnout se, kam své peníze umístí – za co je utratí.

Mediální magnáti v politice

Dostali jsme se také k tématu mediálních magnátů v politice. Je správné, aby lidé, kteří mají velký vliv na veřejné mínění, rozhodovali o společných věcech? Podle mne platí to, co už jsem napsal k tématu střetu zájmů – čím méně toho může politik udělat na úkor ostatních, tím lépe. Kdysi byly některé noviny označeny příslušností k politické straně. Ovšem to není nutné nařizovat. Dnes snad každý ví, která méda komu patří. Zvláště MF Dnes (a iDNES), Lidové noviny (a lidovky.cz), Metro, rádio Impuls nebo třeba televizi Óčko – vše patří do majetkového porfolia prvního místopředsedy vlády. Ale protože to je obecně známé, lidé v tom kontextu mohou zprávy interpretovat.

Za důležitější považuji možnost vstoupit na mediální trh a roli České televize a Českého rozhlasu. Možná bych měl být rád, že máme veřejnoprávní televizi, která musí dbát na politickou vyváženost a proto nás zve do pořadů jako je Politické spektrum a našeho předsedu a poslance EP Petra Macha i do významnějších pořadů. Ale budu nevděčný, nenechám se uplatit touto možností a nadále budu existenci veřejnoprávních médií kritizovat. Tím, že nejsou podřízená vládě (a potom by bylo zřejmé, že reprezentují vládní stanoviska) ani nemají soukromého vlastníka, vzniká prázdný mocenský prostor, který za peníze poplatníků koncesionářských poplatků zaplňují jiní lidé. Principiálně je to opět stejné jako v odstavci o střetu zájmů.

Je důležité, aby každý mohl vstoupit na mediální trh a soupeřit se zavedenými značkami. Zmenšeme roli, kterou vysoká politika hraje v životě každého jednotlivce a masmédia už nebudou pro ovlivňování mas tak výhodná. Ať podnikatelé usilují o diváka, posluchače a čtenáře. Na své náklady a na své riziko.

Jak vnímat střet zájmů u politika?

Pokud zvolený politik poruší zákon, musí samozřejmě počítat s důsledky ve formě trestního stíhání, pokuty či podobně. Druhou věcí je vztah k voličům – tedy politikova uvěřitelnost a jeho důvěryhodnost. Politik a politická strana mají voličům skládat účty u příštích voleb. Nemyslím si, že je vhodné vymáhat po politikovi odstoupení či vzdání se mandátu při podezření ze střetu zájmů. Ovšem pokud to má silný vliv na voliče daného politika nebo jeho strany, setrvání ve funkci může mít značný vliv na úspěch v následujících volbách. Jde o věc mezi zvoleným politikem/jeho stranou a voliči. Každá situace je jiná.

Presumpce (ne)viny

Ve vztahu mezi občanem – a je jedno, zda je politikem, či nikoliv – a trestající funkcí státu, musí vždy platit presumpce neviny. Jak to bude mezi politikem a voliči, to je na nich. Pro někoho může být nepřijatelné, když je politik vyšetřován, pro jiného, že je obviněn, a pro někoho je důvod politika nevolit třeba proto, že sám nenavrhl sněmovně, aby ho vydala k trestnímu stíhání. V tomto vztahu nedává pravidlo presumce čehokoliv žádný smysl. Každý ať se rozhodne podle sebe.

"Zachraňovat" koalici?

Říká se, že kampaň pro příští parlamentní volby začíná s ukončením voleb právě proběhlých. Začíná komunikace politických stran i jednotlivých osobností a dalším důležitým milníkem jsou právě příští volby. Povolební koalice nejsou z principu jen rozhodnutím účastníků. Jde o způsob, jakým se zvolené strany popasují s výsledkem voleb.

Aby měla vláda většinu, musí získat většinu hlasů poslanců – tedy 101 hlasů. V současné sněmovně si nedokážu představit jinou funkční kombinaci, při které by si účastníci nové koalice zachovali tvář. Zachraňování nebo bourání koalice bývá politickým kalkulem, obvykle s cílením na příští volby. Historie navíc ukazuje, že ten, kdo je veřejností vnímán jako bořící vládu, obvykle v následujících volbách ztratí. Zachraňování koalice bývá jen vzkaz voličům "jestli se to rozpadne, tak ne kvůli nám".

2. dubna 2016

Karel Zvára
místopředseda Svobodných