Tedy jde, ale jen s takovým, který je na obrázku. Vypínač, o kterém píši, je podobenstvím společenského systému. Zjistil jsem totiž, že mi někteří lidé nerozumí a tímto článkem se jim snažím dát příležitost mé postoje pochopit. Někomu připadá divné, že se na jednu stranu prohlašuji za minarchistu (druh libertariána) a na druhou stranu zpochybňuji Schengenský systém, nevolám po zrušení hranic, dokonce mi nevadí znovuzavedení jejich fyzické ostrahy a dokonce nesouhlasím s okamžitým rušením celého přerozdělovacího systému. Proč?
Článek je docela dlouhý. Pokud spěcháte, zkuste číst jen tučně označená slova. Je to můj první experiment pro rychločtenáře.
Důsledky otočení vypínačem
Otočení vypínačem představuje okamžitou změnu. Třeba z polohy "zapnuto" do polohy "vypnuto" – jak je to na obrázku. Bez toho, že by si ti, kteří neustále žijí na světle (či ve tmě), dokázali představit opačný stav. Nikdy jej totiž nezažili a nejsou na něj připraveni. Takové "otočení vypínačem" do úplně nečekané polohy se občas stane. Ne nutně neočekávaně, ale stejně se na to nikdo nedokáže pořádně připravit. Jistě o tom vědí své obyvatelé opakovaně zbankrotované Argentiny, Ukrajinci, kteří se najednou ocitli na bitevním poli, obyvatelé území nyní ovládaném Islámským státem nebo i Řekové, kterým bankomaty zčista jasna přestávaly vyplácet hotovost z jejich účtů. Na rychlou změnu do neznámé a značně odlišné situace se totiž asi nikdo nedokáže pořádně připravit.
Jako minarchistovi by se mi nemělo líbit přerozdělování. A také se mi nelíbí. Přerozdělování ale nejsou jen dotace. Stát se dlouhodobě cpe do všech aspektů lidského života. Dotace, pobídky a státní zakázky způsobují, že ani nikdo neví, co služby a zboží skutečně stojí (po odečtení daňových, dotačních a dalších státních vlivů). Nedotovaný hoteliér musí platit na dotaci pro svého konkurenta. Zemědělec s běžnou plodinou nepřežije bez dotace na obdělávanou plochu a musí vynakládat nemalé prostředky, aby vyhověl státním požadavkům. Penzijní systém zase vytlačuje tradiční rodinnou výpomoc.
Představme si, co by se stalo, kdyby najednou došlo například k okamžitému zrušení zemědělských dotací. Spousta farmářů by zkrachovala – ale ne proto, že nejsou konkurenceschopní, ale jednoduše proto, že neměli čas se připravit na nové podmínky. Mají dlouhodobé kontrakty, zaměstnané zaměstnance, musejí plnit požadavky, které ne-EU producenti plnit nemusejí. Proto mají vyšší náklady. Nestačí tedy jen zrušit dotace, je nutné zrušit i ty nadstandardní EU-požadavky. A také učinit konkurenceschopnou pracovní sílu. Tu pracovní sílu, která odvede polovinu svých mzdových nákladů státu a zdravotním pojišťovnám (zdravotní pojištění, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, daň z příjmu).
Z prostého zrušení zemědělských dotací by se najednou stala vlna, která zasahuje další činnost státu – důchodový systém. Pokud by zemědělci měli trochu času se připravit, třeba by zrušili výrobu, která se jim za nových podmínek nevyplatí. A to nejde udělat ze dne na den. V zemědělství totiž nejde ze dne na den udělat skoro nic. Tím nevolám po zachování zemědělských dotací, jen říkám, že je nutné alespoň zohlednit hlavní důsledky a avizovat takovou změnu v dostatečném předstihu. I když je jasné, že ti, kteří mají v daném oboru "nainvestováno", se budou zlobit. Neměli by však spoléhat na dlouhodobé žití na úkor ostatních.
Co třeba důchody? Lidé, kteří dlouhodobě žijí v systému, kde jim stát pořád bral a sliboval, že jim dá slušný základ na živobytí, až budou staří a nebudou moci pracovat, se na důchod pochopitelně spoléhají. Přitom v době před státním důchodovým systémem a v zemích, kde takový povinný systém nemají, fungují jiné mechanismy. Tradičně se o starého či nemohoucího člověka postarají ostatní členové rodiny. O ty, kteří nikoho takového nemají, a kteří z nějakého důvodu místo živení a výchovy dětí nezvládli investovat, aby měli z čeho žít ve stáří, se postarají navzájem si konkurující charity. Po případném otočení vypínačem by ale nic takového nebylo. Vybudování charity a získání důvěry a tedy i pravidelných dárců nějakou chvíli trvá. Mnoho starých a nemohoucích by se ocitlo bez bydlení, bez jídla a v zimě bez topení. Právě s vědomím takových důsledků Svobodní navrhují transformaci důchodového systému a ne jeho zrušení. A právě proto mají Svobodní návrhy ve svém programu propočítané a tedy prakticky proveditelné.
Schengen a ochrana hranic
V úvodu jsem psal o tom, že zpochybňuji Schengenský systém. Schengen, který byl v ČR propagován vládou pod značkou "Evropou volnou cestou", má totiž dvě hlavní složky. Tou příjemnou je možnost pohybovat se víceméně volně napříč členskými státy Schengenského systému. Nepříjemnou vlastností je to, že v souvislosti se Schengenem byly posílené represivní složky, že jsme byli začleněni do systému Velkého bratra SIS II (druhá verze Schengenského informačního systému). Ten slouží ke sdílení údajů o občanech členských zemí a o dalších lidech na území Schengenu. Na tomto sdílení údajů je také založena Dublinská dohoda (ve své druhé verzi má formu nařízení), která stanovuje postupy, jak postupovat u žadatelů o azyl. Potíž je v tom, že se v praxi nedodržuje, protože některé státy nezvládají plnit své povinnosti. Nejen Řecko, ale například také Německo. Takže místo toho, abychom pomáhali Slovákům s přílivem válkou zničených Ukrajinců, se u nás objevují Afričané a blízkovýchodní Arabové, kteří nejspíš přiletěli na kluzácích – nemají totiž Schengenská víza a nejsou evidováni ani jako žadatelé o azyl v některé hraniční zemi Schengenského prostoru.
Tím se od Schengenu dostáváme k ochraně hranic. Ty totiž stále existují, jen tam obvykle nestojí pohraničníci v budce, aby vás zastavili, zkontrolovali doklady a pozeptali se na důvod překročení státní hranice. Proč jsou hranice? Protože jsou státy. Jedním z důvodu, pročnechceme Evropskou unii jaká je dnes, je právě likvidace mezistátní konkurence. Především té legislativní, ze které vychází i konkurence daňová. Jeden stát může přijmout chybný zákon. Skutečnost, že různé státy mají různou legislativu, působí jako automatický opravný prostředek. Žádný stát si nemůže dovolit exces, protože by ztratil právě v soutěži s jinými státy. Pokud zvolí příliš vysoké zdanění, budou mu odcházet investoři i výjimeční lidé – jinam, kde jim z jejich výdělku stát tolik nesebere. Pokud zvolí sociální systém, který bude motivovat ekonomickou imigraci sociálními dávkami, přijdou do toho státu lidé snažící se žít na úkor ostatních. To dnes dobře vidíme na příkladu Švédska či Německa. Ostatní takovou chybu uvidí a nebudou ji opakovat. A ti, kteří ji udělali – třeba Dánsko – se poučí. Jak trefně řekl před několika lety Petr Mach, aby Evropská komise věděla nejlépe co je pro každého dobré, musela by být nadána nadpřirozenou inteligencí – a tak tomu zřejmě není.
Minarchista není totéž jako anarchokapitalista proto, že uznává stát jako nositele základních funkcí státu – zejména obrany území. Pokud by hranice neexistovaly a neměli bychom územní obranu, mohla by na naše území přijít třeba jen dvě procenta ze všech Číňanů nebo ze všech Indů a rázem by počtem překonali současné obyvatelstvo. Při absenci castle doctrine by k tomu asi ani nepotřebovali žádné zbraně; stačilo by dojít na Pražský hrad a vyvěsit novou vlajku.
Dnešní společnost má k minarchismu dost daleko. Mnohem blíže má bohužel ke komunismu, i když místo Státní plánovací komise máme direktoráty (generální ředitelství Evropské komise), které určují obsah dotačních programů.
Ochranu hranic považuji za jeden ze základních atributů státu. Přitom jsem přesvědčen, že stát by neměl při překračování hranic dělat nikomu problémy, pokud není důvodná obava o bezpečnost státu (součást územní ochrany), zvlášť pokud ta osoba má dobrý důvod pro překročení hranice. Třeba pozvání od přátel, turistický záměr nebo na území vlastní nemovitost, firmu či něco jiného. Kontrola na státních hranicích nemá být šikanou, ale rutinní součástí zajištění územní svrchovanosti.
Ono totiž i zrušení hranic má své předpoklady. Třeba úplnou privatizaci veřejného prostoru a s ní spojený úplný přesun územní obrany od armády k obyvatelstvu. V takové společnosti bych se asi se sousedy dohadoval o tom, jestli máme koupit dva tanky a jedno protiletadlové dělo nebo jeden tank a třeba třicet řízených střel země-vzduch. Záměrně píši celý tento odstavec kurzívou, protože mi je jasné, že to čtenářům bude připadat v kontextu dnešní společnosti naprosto nereálné nebo "ujeté". Aspoň mně to tak připadá. Proto pro mne takové téma není na pořadu dne.
Pár slov závěrem
Mám jasné názory a tedy i představu o státě, ve kterém bych rád jednou žil. Je to však moje představa a sám žádnou změnu neprosadím. Do politické strany jsem vstoupil právě proto, abych našel podobně smýšlející lidi a společně s nimi se pokusil prosadit aspoň posun ve správném směru. Nechci nikomu vnucovat své ideály, i když některé z nich jsou dobře známé. Třeba "krást se nemá" zná asi každý.
Jsem však také praktik. Byl bych docela rád, kdybych se dožil praktických výsledků a posunu blíž ke svobodě. Nebo alespoň mé děti. Proto, když se mne ptáte na věci, které podle mne nejsou na pořadu dne – třeba na "zrušení hranic" nebo "zrušení všech daní", uslyšíte ode mne buď "to není na pořadu dne" nebo negativní stanovisko.
Je podle mne nesmysl navrhovat konkrétní změny, které nejsou promyšlené a které nemají výhled na prosaditelnost. Přinejmenším se tím efektivně ztíží možnost prosadit to ostatní. Dává ale smysl opakovat zásadní ideje a uvádět zavádějící výrazy na pravou míru. Třeba "zdravotní pojištění je daň a ne pojištění" nebo "povinné přimíchávání biopaliv je vynucený nákup něčeho, co nejspíš nechcete" (pokud byste chtěli, nemuselo by to být povinné).
Karel Zvára
místopředseda Svobodných
