Karel Zvára: Imigranti – jaké vlastně chceme?

Karel Zvára: Imigranti – jaké vlastně chceme?

Ve Středozemním moři se v minulých dnech potápěly lodě s běženci. Někdo plánuje záchranné akce, jiný by je zase opakovaně varoval a po neuposlechnutí bez milosti poslal ke dnu. Proč ale ti uprchlíci utíkají právě do zemí Evropské unie, když je to tak rizikové a jistě i drahé? Nemůže být v odpovědi na tuto otázku také náznak řešení?

Tři druhy imigrantů

A kdo jsou vlastně imigranti? S některými máme dlouhodobou zkušenost. Žijí mezi námi uprchlíci z Řecka, mezi jejich potomky údajně patří i pan Konvička. Žijí mezi námi lidé, kteří prchali před válkou v bývalé Jugoslávii. Žije u nás mnoho Vietnamců, i když především kvůli bývalému "socalistickému partnerství" mezi ČSSR a Vietnamskou socialistickou republikou. Asi každý zná nějakého Ukrajince, který pracoval na stavbě či opravě jeho domu či bytu. Někteří jmenovaní jsou uprchlíci, jiní gastarbeitři (pracovníci ze zahraničí). Ovšem mají jedno společné: Nejdou do České republiky za dávkami, ale za prací, po které je poptávka. Ať už jde o práce ve stavebnictví, o obchodování nebo o provozování stravovacích zařízení. Tyto imigranty řadím do skupiny lidí, kteří se zde chtějí usadit, dokáží se postarat o své živobytí a zapadnou do zdejší společnosti. Ať už jsou vyznáním pravoslavní, taoisté nebo třeba buddhisté – to je mi docela jedno.

Ovšem poslední zprávy jsou o jiných uprchlících. O uprchlících, kteří riskují své životy na chatrných lodích, kteří se tlačí mezi zbožím v kamionech a které občas odhalí policisté a celníci v České republice. Proč ale absolvují tak dlouhou a strastiplnou cestu? Pokud jsou např. ze Sýrie, proč nezůstanou třeba v Turecku? Proč se nesnaží dostat jen do České republiky, ale míří "dál na západ" či na sever? Nejspíš proto, že jiné země jim nabízejí víc. U nás nemají kromě základního živobytí v detenčním centru (po dobu posuzování žádosti) nárok na nic. Přitom pronásledovaní lidé (tedy ne "ekonomičtí uprchlíci"), kteří nezažádali o azyl v jiné zemi Schengenského prostoru, u nás naději na azyl mají. Sem patří oba zbývající druhy uprchlíků. Jedni jsou pronásledovaní a doma jim hrozí smrt nebo nějaká podobná velká hrozba. Ti se nemusejí mačkat v kamionu až do Německa. Vlastně nemusejí dojet ani k nám. Pokud pocházejí z arabských zemí, nejspíš jim bude lépe třeba ve zmíněném Turecku.

A ta poslední skupina? To jsou často nejspíš také nešťastní lidé. Lidé, kteří se buď chtějí živit sami nebo jejichž hladové břichno vidí v některých zemích EU zlaté prase nebo oslíčka "otřes se", který se o ně postará. A vyhlídka na získání azylu tam, kde rovnou získají nějakou dávku, je žene do Švédska či jiné podobné země. Těžko se však vlamovat do jiného kulturního prostředí, pokud nejsou ochotní se do něj začlenit. (například ti Číňané s tím, zdá se, problémy nemají)

Koho tedy chceme a co s tím?

Myslím si, že ty, kteří zapadnou do zdejšího kulturního prostředí a zároveň se nesnaží být těžkým batohem na záda místním, tu už máme a dveře mají aspoň pootevřené. Aspoň já jsem rád, že zde pracují Ukrajinci na stavbách (pokud je nedostihl mobilizační rozkaz), Ukrajinky např. v nemocnicích, Vietnamci a Číňané v různých obchodech a provozovnách s čínskými nudlemi. Jsme si vzájemně prospěšní. Stát by neměl nařizovat občanům komu mají pomáhat – povinná charita totiž už není charitou. A proto si myslím, že těmi "chtěnými" imigranty jsou ti, kteří ostatní nezatíží (postarají se o sebe) ani nebudou své okolí ohrožovat nějakými násilnými prvky své kultury.

Ty ostatní je zapotřebí přestat lákat. Žádné střílení na moři (pokud nejde o ozbrojené nájezdníky), ovšem ani letecký transport na trase potápějící se bárka -> dotovaný byt a přistěhovalcká penze. To není apel na představitele ČR, ale na představitele těch lákajících států. Zrušte "imigrační pobídky" a imigrace poklesne. Nevíte, co s uprchlíky a jste ochotni za pomoc zaplatit? Dohodněte se se spřátelenou zemí, která je uprchlíkům kulturně blízká (dokud ještě nějaká, která zrovna není v občanské válce, zůstala) na tom, že bude deportované přijímat a začlení je do své společnosti (ovšem asi to nebude zadarmo). Těší mne, že imigrační legislativa je další věcí (hned po zbraňové legislativě), za kterou mohu svoji rodnou zem pochválit.

Ani to však není dlouhodobým řešením. Proč se vlastně ti arabové a afričané snaží dostat do Evropy? Jak to, že u nich není práce? Vždyť v Africe je spousta nerostných surovin, kromě Sahary je i docela úrodná. Možná to bude tím, že se velký evropský trh navenek uzavřel. Uvnitř můžeme obchodovat relativně jednoduše (i když s těžkou byrokracií včetně položkového hlášení pohybu zboží napříč EU kvůli DPH), navenek je "jednotný trh" uzavřen silnými bariérami. Nejen cly a regulacemi, ale také vnitřními dotacemi, které bezdůvodně zvýhodňují domácí produkci (která je v důsledku dražší a to vše platí občané členských zemí EU, ať už jako spotřebitelé či jako daňoví poplatníci).

Zrušme dotace, zlikvidujme omezení a umožněme ostatním s námi obchodovat. My, obyvatelé Evropy, máme přece na víc. Nemusíme dělat levnou práci u výrobních pásů a obyvatelé Afriky a chudších arabských zemí za ni budou rádi. Pokud se nezbavíme byrokracie a svázaností regulacemi, skutečně nám v budoucnosti bude právem náležet místo levných montérů pro (třeba) čínské velkopodnikatele.

Karel Zvára,
místopředseda Svobodných
 

Bylo publikováno na osobním webu Karla Zváry

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.

Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.

Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.

Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.

Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.

Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.

Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.

K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.

Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31