Ministr financí Miroslav Kalousek a jeho strana TOP09tvrdošíjně podporuje připojení České republiky k plánované Fiskální smlouvě, aniž by byl schopen racionálně vysvětlit důvody pro takový krok, který by jednoznačně znamenal předání národních pravomocí Evropské komisi.
Na zasedání ministrů financí 24. ledna pan Kalousek znevažoval postoj české vlády, která se vyslovila pro referendum ve věci smlouvy. Projevil tak neloajalitu ke své vlastní vládě i k České republice.
Ministr Kalousekby měl veřejnosti v této souvislosti odpovědět na několik otázek:
Proč chcete, aby se ČR vzdala svrchovanosti v oblasti rozpočtové politiky? Přistoupení ke smlouvě je zcela dobrovolné, za nepřipojení se nehrozí žádné sankce. V čem tedy vidíte výhody smlouvy pro ČR a její občany? Proč raději nenavrhnete český ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu?
Proč nectíte koaliční dohodu? Sami jste se v roce 2010 zavázali, že jakékoliv přenesení kompetencí nad rámec Lisabonské smlouvy bude předmětem referenda. Koaliční smlouva obsahuje i tuto deklaraci: „Schvalování národních rozpočtů musí zůstat výsadní pravomocí národních parlamentů členských států“. Co Vás motivuje k tak zásadní změně postoje?
V pořadu Události na ČT24 jste uvedl, že referendum není třeba, neboť i v roce 2003, kdy proběhlo referendum o přistoupení k EU, většina voličů neznala detaily fungování EU a drtivá většina voličů se stejně vyjádřila pro vstup. Takže tehdy se vám referendum hodilo a nyní ne? Referendum z roku 2003 považujete za „bianco šek“ pro jakékoliv další předávánínárodních pravomocí na Brusel?
V pořadu TV Česko vystoupila zdravotnice Adriana Čipižáková, která dlouhodobě komentuje téma očkování a kriticky se vyjadřuje k připravované Národní očkovací strategii. V rozhovoru popisuje, proč podle ní není správné stavět očkování jako „základní pilíř“ prevence a proč v dokumentu vidí riziko nepřímého nátlaku na veřejnost.
Čipižáková strategii označuje za komplexní plán, který podle ní detailně popisuje, „kam se očkování má ubírat“, co má být povinné a nepovinné a jaké má mít vazby a důsledky. Současně tvrdí, že dokument může v praxi vytvářet tlak směrem k „nepovinně povinnému“ očkování, protože jako cíl zmiňuje velmi vysokou proočkovanost – podle jejích slov až populace. Strategie je podle ní prezentována jako prevence, ale fakticky se soustředí téměř výhradně na vakcinaci.
Jedním z klíčových argumentů, který prezentuje je, že část veřejnosti si podle ní zjednodušila význam očkování a začala jej chápat jako záruku bezpečí. V ordinacích se prý setkává s představou, že po vakcinaci „se už nemůže nic stát“, což podle ní vede k podceňování dalších návyků a opatření. Kritizuje také výroky, které podle ní zaznívají ve veřejném prostoru ve smyslu, že „jiná prevence infekčních onemocnění, než očkování není“.
V další části rozhovoru vysvětluje, proč podporuje výzvu „stop“ Národní očkovací strategii. Jako zásadní uvádí dvě roviny: jednak obavu z donucovacích mechanismů, jednak podle ní nedostatečné a málo férové zacházení s problematikou nežádoucích účinků. Tvrdí, že nežádoucí účinky se v praxi často bagatelizují a lidé se mohou setkat s odmítnutím souvislosti ze strany části lékařů, i když potíže přijdou krátce po očkování. Zároveň připomíná, že informace o nežádoucích účincích jsou uvedené v příbalových letácích a že systém by podle ní měl jasněji řešit, jak budou lidé s vážnými následky případně podpořeni.
Rozhovor se věnuje i očkování dětí a těhotných. Čipižáková říká, že rodiče by podle ní měli dostávat srozumitelné informace nejen o deklarovaných přínosech, ale i o možných rizicích a nežádoucích účincích – a zejména vysvětlení „proč se očkuje“ a proč v určitém věku. Kriticky popisuje zkušenosti některých rodičů, kteří jí podle jejích slov píší o komunikaci v ordinacích, včetně strašení. Opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí má být dobrovolné a postavené na úplných informacích, a zmiňuje i alternativní přístupy k prevenci, jako je životní styl, spánek, strava a hygienické návyky.
Významná část vystoupení se vrací do období covidu. Čipižáková popisuje svou zkušenost ze zdravotnictví, rozpor mezi mediálním obrazem a tím, co dle jejího líčení viděla v praxi, a také situace spojené s tlakem na očkování a testování u zdravotníků. Navazuje tím na svůj podíl na aktivitě známé jako Deklarace sester, kterou prezentuje jako reakci na nátlak na povinné očkování profesí. Podle jejích slov se téma nyní vrací v jiné podobě právě skrze Národní očkovací strategii.
V závěru rozhovoru zve na besedy a přednášky, kde se má diskutovat Národní očkovací strategie i širší rámec tématu. Zmiňuje vlastní web a další informační stránky a popisuje snahu zvát na akce i lékaře, aby zazněly různé pohledy a lidé si mohli informace sami vyhodnotit. Zároveň vyzývá ke společenskému „kompromisu“: aby se lidé navzájem ne dehonestovali podle toho, jakou cestu prevence si zvolí.
