"Tak ať jedí koláče," prohlásila údajně královna Francie někdy r. 1789, když se jí doneslo, že lidé nemají chléb. Zatímco rozmařile utrácela, poddaní platili stále vyšší daně a ekonomika Francie nebyla schopna utáhnout nákladný život šlechty ve Versailles. Když došla poddaným trpělivost, hlad a bída je vyhnaly do ulic, padla Bastila a s ní v r. 1792 král Ludvík XVI. Byl to definitivní konec pro starý režim.
Tehdejší Francie, se potácela na pokraji státního bankrotu. Hospodářská situace se výrazně zhoršila a k hospodářským problémům se přidala i nepřízeň počasí, která byla zapříčiněna erupcí islandské sopky Laki. Kdy v roce 1783, během mohutné sopečné erupce se dostalo do atmosféry velké množství sopečného popela a sopečných plynů, zastiňujících sluneční záření. To vedlo k poklesu teplot v Evropě po několik následujících let. Změna klimatu se projevila v neúrodě zemědělských plodin a následném strádání populace. Tyto problémy se však královského dvora netýkaly. Dál se vesele zadlužovalo, utrácelo a žilo na dluh. V r. 1793, po svržení monarchie, nastala vláda jakobínů, která vešla ve známost jako Teror. Odhaduje se, že díky ní přišlo o život 16 až 40 tisíc Francouzů. V této nepřehledné situaci a všeobecné nestabilitě se v roce 1799 uchopil moci bývalý dělostřelec Napoleon Bonaparte. A Evropa permanentně válčila až do r. 1815. Ztráty na majetcích a životech byly nesmírné.
Proč takový exkurz do všeobecně známé historie? Jak se ukazuje, neschopnost vládnoucích elit, kombinovaná s nepřízní přírody může zapříčinit velké společenské katastrofy. Podobně jako v tehdejší Francii, tak se dnešní hospodářství EU potýká s velkými problémy a podobně jako francouzský král si dnešní král, Evropská komise myslí, že ekonomiku uchlácholí nějakými kosmetickými změnami. Roční deficit státních rozpočtů většiny zemí EU se pohybuje v milionových částkách. Hlavní břímě daní nese na svých bedrech, jako tenkrát, produktivní část obyvatelstva. Místo reforem uvolňujících podnikání přitahuje EU šrouby zákazů, příkazů a doporučení, zrovna tak jako v tehdejší Francii A. R. J. Turgot neprosadil tvrdou linii reforem státní ekonomiky, žádné zvyšování daní, žádné další půjčky, nekompromisní úsporná opatření, zrovna tak se to nedaří opozici v EP. Zvyšuje se finanční zátěž podniků i jednotlivců, berou se jim peníze, které následně rozdává EU v nepřehledném, byrokratickém a ekonomicky nesmyslném systému evropských dotací. Místo snížení finanční zátěže jednotlivce nařizuje EU jakou elektřinu smí kupovat, jaký štítek energetické náročnosti musí mít na bytě, jak má měřit spotřebované teplo, kolika litry smí spláchnout na WC. Podnikatelům nařizuje, kolik žen musí mít ve vedení svých firem, dokonce se zabývá tím, jak má zaměstnavatel zaměstnancům sdělit, které dny jsou pracovní, a kdy mají přijít do práce. Tak jako tenkrát ve Versilles bylo nejdůležitější, jakou kdo bude mít róbu na plese, kolik peněz může prohrát v kartách, tak je dnes v Bruselu nejdůležitější, kolik se může utratit za kterou pitomost. Jen za vlastní propagandu, od obrázkových knížek pro nejmenší, až po infiltraci vysokého školství profesory placenými z rozpočtu EU, kteří přednáší o neexistujících výhodách EU, utrácí EK ročně víc jak 2,5 miliardy eur, což je daleko víc, než kolik utratí za celosvětovou propagaci např. firma Coca Cola. Všechna ta opatření jsou navržena nikoliv k tomu, aby se vypořádala s nějakým specifickým problémem, nýbrž k tomu, aby vzbudila dojem, že se něco děje, že EK je akční. Mnoho menších podniků, které už si nemohou dovolit takové náklady na hlídání a aplikování pravidel, je přejímáno mamutími firmami. Podniky, které nejsou nadnárodními firmami vyrábějícími kdesi v dálné cizině, kde neplatí EU předpisy o zelené energii, o emisích, o pracovních podmínkách, o životním prostředí, přestávají být konkurenceschopné, o čemž svědčí i míra nezaměstnanosti. Navíc musí platit vysoké daně, které nadnárodní kooperace v takové výši neplatí, protože zisk zdaňují kdesi v daňových rájích a své filiálky v EU nechávají jen v daňově optimálním zisku.
V řadě zemí vznikají organizace ukazující na špatné fungování EU, kdy se řeší pseudoproblém. Čím dál tím víc ekonomů poukazuje na nesmyslnost unijních opatření, na neudržitelnost systému dotací. Čím dál tím víc vědců ukazuje na špatná nařízení, která ačkoliv měla zlepšit životní prostředí, tak jej zhoršuje, jako například biosložky v naftě. Vznikají i občanské společnosti i politické strany požadující změnu fungování EU, případně rovnou vystoupení z EU. Nespokojnost obyvatel roste.
Ovšem v bruselské centrále se „tančí“. Vesele se utrácí, řeší problémy typu velikost splachovače, kolik si smí vydělat bankéř, vliv klimatických změn na rovnost žen, zákaz nošení šperků a vysokých podpatků pro kadeřnice, právo na bankovní účet a podobné pseudoproblémy. Namísto úsporných opatření se zvyšuje rozpočet EU, skupují se dluhopisy předlužených států, tisknou se další a další peníze.
A tak lze jenom očekávat, kdy dojde k tomu, že předseda EK prohlásí: "Nemají chléb? Tak ať jedí koláče." Co se potom může stát, to ukazuje historie.
Josef Ledbuška,
člen Svobodných
