V Brně se minulý týden uskutečnila velice zajímavá a poučná přednáška vynikajícího ekonoma, historika, arabisty, bývalého kancléře, poradce prezidenta a nyní ředitele Institutu Václava Klause PhDr. Ing. Jiřího Weigla, CSc.

Prvním ze dvou témat, které se probíraly, byla Ukrajina a její oscilace mezi Evropou a Ruskem.

Krizi Ukrajiny Jiří Weigl vysvětlil na pozadí pravdivého přiznání historického vývoje území a státnosti.

Západní a východní část dnešní Ukrajiny měly po staletí odlišný vývoj. Východ a jih se dostal pod pravoslavnou carskou říši a byl z Ruska imperiálně kolonizován, žádné „ukrajinství“ zde neexistovalo. Na katolickém západě proběhl dynamický vývoj státních uspořádání a vládců a první pokusy o naplnění ukrajinské státnosti se zde datují až ke konci první světové války. Fakticky první „ukrajinský stát“ vznikl až jako výsledek stalinské politiky a s východním územím obývaným ruskojazyčným obyvatelstvem. Vývoj Ukrajiny se tedy naprosto liší třeba od vývoje tzv. Zemí Koruny české.

Jak tedy nahlížet na současné vyostření konfliktu, na hrozící dezintegraci Ukrajiny a na návrat atmosféry studené války?

Neměli bychom reagovat hystericky, ale brát v úvahu, že vztahy mezi velmocemi v Evropě mají staletou historii. Zatlačení Ruska do hranic ze 17. století po porážce Sovětského svazu ve studené válce proto vydrželo jen málo přes 20 let. Velmoci si dobře pamatují, příklad 1. světové války, kdy ponížení Německa vedlo jen k další válce. Proto udržení stability by mělo být prioritním zájmem, nikoliv vnitřní rozvrat a destabilizace nárazníkového území. Západ však učinil pravý opak a chybně nabízel Ukrajině členství v EU nebo NATO a Rusko tak vystrašil. Členství Ukrajiny v těchto strukturách je však pouze chimérou. Západ ve skutečnosti nacionalistické extrémisty financovat nebude, natož za jejich cíle bojovat. Krize tak pouze slouží jako dobrá zástěrka pro současné hluboké problémy uvnitř EU.

Tento pohled může vypadat poněkud cynicky a politicky nekorektně, ale umožňuje lépe pochopit podstatu konfliktu a předvídat další vývoj. I historická zkušenost našeho relativně mladého státu ukazuje, že v podobných konfliktech velmoci prostě „jen“ uplatňují svoje národní zájmy.

Ve druhé polovině přednášky se arabista Weigl věnoval fenoménu „islámské výzvy“.

Islám už při svém vzniku a ve své podstatě zakotvil prvky státní ideologie a také systém uspořádání věcí pozemských včetně práva a soudnictví.

Odpovědi na otázky současnosti hledá v minulosti – u autority proroka a jeho vykladačů. Pro kolektivistické fundamentalisty je současná nadvláda demokratického a individualistického Západu  dočasným a nežádoucím stavem.

Islám byl dříve vnímám v povědomí křesťanské Evropy jako hrozba a nepřítel. Přesto dokázal po dlouhá staletí v Evropě a jejím okolí celkem mírumilovně koexistovat. Od raného středověku přispíval k obohacení evropské vzdělanosti a kultury.

Nynější strach z islámu má ale zcela jinou povahu. Podstatou „islámské hrozby“ není islám samotný, ale masová imigrace z rozvojových muslimských států do vyspělých evropských zemí – my se mezi ně zatím nepočítáme.

Evropa nedokáže těmto, většinou nízko kvalifikovaným lidem, nabídnout plnohodnotnou, ekonomickou asimilaci. Přes veškerou antidiskriminační rétoriku jsou přistěhovalci ve skutečnosti separováni. Zejména ve druhé generaci imigrantů to pak vede k frustraci a někdy až agresivitě.

Pokud Evropa není schopna takovému velkému množství imigrantů nabídnout práci a přirozené  začlenění, měla by tento problém řešit. Nikoliv však administrativním přerozdělováním migrantů, ale opuštěním modelu sociálního státu, který poptávku levných pracovních silách ze zahraničí vyvolává.

Zapsal: Petr Pořízek

Přednáška byla inspirována a tento text vznikl na základě a s pomocí citací z knihy

Weigl, Jiří. Bez iluzí o světě kolem nás. Praha: Fragment, 2014

Knihu doporučujeme! Lze objednat na www.institutvk.cz