Již po staletí se užívá možnost přenesení výkonu státní správy na samosprávu. Známe dva základní případy, kdy se tak činí. Buď je přenesená správa organizována územně, jako v případě obecní samosprávy, nebo profesně, jako v případě komor.
Hlavním úkolem profesních komor je stanovit standardy pro výkon profese a dohlížet na jejich dodržování. Předpisy upravující komory odjakživa a na rozdíl od dneška především obsahovaly rozsáhlý řád, který se používal k řešení sporů. Dalo by se říci, že důstojné profese dávaly přednost vyřešit si v rámci profesní komunity mezi sebou případné selhání nějakého člena, raději než aby došlo k soudnímu sporu, který by poškodil dobré jméno celého stavu. Hlavním úkolem komory bylo jakési mimosoudní narovnání. Možnost soudního přezkoumání samozřejmě zůstávala zachována.
Proč vlastně stát přenáší správu na komory? V některých profesích by státní odborný dohled byl v rozporu s etikou dané profese: kdyby například státní inspektor dohlížel na to, jak advokáti hájí své klienty, došlo by právě k tomu, co advokát udělat nesmí – došlo by k prozrazení důvěrných informací státní moci. Kdyby státní úředník dohlížel na to, jak lékaři léčí, došlo by k porušení lékařského tajemství. V případě územní samosprávy se ukázalo, že je pro stát výhodnější a hlavně úspornější přenést agendu na obecní úřad.
Podívejme se v tomto světle na to, jaké postavení mají u nás soudní exekutoři. Jsou to podnikatelé, kteří pro soudy vykonávají soudní rozhodnutí v majetkových záležitostech. Česká republika, údajně proto, aby zvýšila vymahatelnost práva, přenesla výkon rozhodnutí na exekutory (Ministr Jiří Pospíšil: „Já bych chtěl nejprve říci, a to zdůrazňuji, že považuji zřízení exekutorů jako takových za mimořádně důležitý krok pro vymahatelnost práva v ČR.“). Brzy se ukázalo, že dohled nad nimi je dost náročná záležitost, kterou soudy nezvládají, takže byla záhy exekutorům zákonem přikázána stavovská komora. Protože však příliš nefungovala (ministr Pospíšil jednu dobu dokonce navrhoval její zrušení), zůstala vedle komory určitá kontrolní funkce na ministrovi spravedlnosti a povinnost kontroly mají ze zákona i okresní soudy. Nyní se uvažuje o zřízení 86 okresních inspektorů jako o nové, čtvrté, kontrolní instituci.
To je zvláštní situace, protože existence profesní samosprávy má smysl jen tehdy, pokud už nemusejí existovat žádné jiné kontrolní mechanismy, než je soudní přezkoumání rozhodnutí komory. Máme-li takto nezvladatelný a nekontrolovatelný systém soudních exekucí, patrně je fatální chyba v samotném systému.
Zřízení soudních exekutorů bylo odůvodňováno potřebou zvýšení vymahatelnosti práva. České soudy potřebují k projednání kauzy rekordně dlouhé lhůty. Zřízení exekutorů mělo napomoci lhůty zkrátit. Jenomže privátní exekutoři vymahatelnosti práva příliš nepomohli, protože průměrná délka exekuce je u nás přibližně dva roky. A jsou známy případy, že se exekuce táhne i pět let. Zamýšleného cíle prostě nebylo dosaženo.
Soudní moc se u nás vymkla veřejné kontrole, i když Ústava deklaruje, že i soudní moc je odvozená od občanů. A nekontrolovaná moc má za následek nefunkčnost soudů. Soudci si pletou nezávislost s nezodpovědností. Domnívají se, že nejsou nikomu odpovědní. Místo, aby se tato nefunkčnost veřejně řešila, abychom podle Ústavy přiměli soudy respektovat spravedlnost, jak ji vnímají občané, abychom přiměli soudy jednat ve lhůtách, které lze považovat za spravedlivé, zřídili se privátní exekutoři.
Například v sousedním Německu je jakýkoliv pokus o privatizaci exekutorské profese výslovně zakázán nálezem soudu. Možná by stálo za přezkoumání, zda náš systém exekučních podnikatelů neodporuje Ústavě. Podle Ústavy totiž musí být soudní jednání veřejné, což exekuce prováděná soukromým subjektem zásadně nesplňuje. Možná je také porušen princip rovnosti, když v některých případech platí výkon stání správy stát a v jiných občan.
Absurdní systém exekucí, kterých máme ročně zhruba necelý milion, postihuje neuvěřitelně velkou část populace. Je totiž nutné uvážit, že exekuce postihuje kromě dlužníka celou jeho rodinu. V důsledku exekucí se tedy téměř třetina našich obyvatel potýká s exekucí nebo s jejími důsledky, místo aby pracovali. Troufnu si tvrdit, že to má zásadní vliv na produktivitu práce a na českou ekonomiku. Žádný stát na světě nemá nastavené systémové parametry tak, aby třetinu produktivní populace postavil do postavení, kdy jejich majetková práva, která má stát chránit, jsou vydána napospas soukromým subjektům. Je sice jisté, že část dlužníků se skutečně vyhýbá zaplacení, ale v mnoha a mnoha případech se do exekuce dostávají lidé právě v důsledku toho, že stát neplní, co má plnit.
Bylo by možné navrhnout celou škálu různých alternativ, které by představovaly slušně fungující systém. Náš stávající stav je ale v každém případě nutné považovat za neudržitelný.
Jednou z možností by bylo zrušení privátních exekutorů a přenesení agendy na soudní úředníky, kteří by vykonávali soudní rozhodnutí. K jejich povinnostem by mělo patřit také doručování soudních písemností. V mnoha případech je totiž příčinou vzniku složité situace právě nesmyslné pojetí fikce doručení obsílky. Stát a soudy si prostě usnadňují život tím, že za nedoručení zásilky potrestají adresáta. Umí-li exekutor dohledat majetek, asi by uměl vyhledat i adresáta obsílky. Výhodou takového systému by bylo to, že by existovala jedna jediná osoba odpovědná za celý případ: soudce. Kontrolovatelnost systému by se výrazně zjednodušila.
Lze si představit, že by tito soudní úředníci plnili pro soud i další úkoly, například související s domácím násilím a podobně. Úředníci vykonávající rozhodnutí soudu by byli přímo podřízeni soudci. Ten by za jejich činnost nesl plnou odpovědnost. Nepotřebovali bychom 86 soudních ombudsmanů, nepotřebovali bychom úředníky na ministerstvu, kteří mají za úkol věnovat se této problematice, ministr spravedlnosti by nemusel exekutory kontrolovat, protože je nepřípustné, aby výkonná moc přímo zasahovala do provádění moci soudní. Nemusela by existovat exekutorská komora, jejíž činnost se v podstatě také platí z exekucí.
Mělo by se také zvážit, kdo má platit náklady na exekuci. Například ve Švýcarsku platí náklady věřitel. Má to určitou logiku – protože on se chce dostat k dlužným penězům a když se k nim dostane, peníze na zaplacení nákladů exekuce má. Lze si možná představit, že by žádost o exekuci doprovázelo zaplacení soudních poplatků podle stanovené tarifní tabulky, podobně jako tomu je u jednání soudů v občanskoprávních věcech. Dalo by se také uvažovat o tom, že dlužník by přispíval na náklady řízení stejnou částkou po provedení exekuce. Občanskoprávní spor dvou soukromoprávních subjektů by se řešil rovným dílem na náklady obou z nich. Je skoro jisté, že by počet exekucí v takovém případě výrazně poklesnul.
Dovedeme si představit desítky alternativ ke stávajícímu nefunkčnímu systému. Nejde nyní o to prosadit kteroukoli z těchto variant, jde o to, aby se neprodleně začalo diskutovat o nalezení všeobecného konsenzu o zavedení systému, který by na rozdíl od stávajícího stavu nepotřeboval zoufalé čtyři kontrolní mechanismy, který by byl zasazen do našeho ústavního pořádku a který by hlavně vyjasnil odpovědnost a povinnosti. Jde o nalezení systému, který by fungoval.
V Praze dne 4. března 2015
Jiří Payne
místopředseda Svobodných
