Jan Polanecký: Všichni jsou najednou euroskeptici

Jan Polanecký: Všichni jsou najednou euroskeptici

Je až neuvěřitelné, jak rychle většina etablovaných politiků a politických stran mění své programové priority podle toho, kolik jim to přinese politických bodů u voličů. Zřejmě již většina české společnosti je dnes kritická či dokonce silně skeptická k unijní politice a tak je velmi moderní se na této vlně lacině a pokrytecky svézt. To, že po volbách jednají zvolení politici často jinak nebo zcela v rozporu s proklamacemi a sliby z kampaně, běžný volič už vlastně jen rezignovaně akceptuje.

Ptám se tedy, kde byli všichni ti „bruselobijci“ v momentech, kdy se rozhodovalo o zásadních otázkách naší suverenity či ekonomických a jiných svobod? Drželi ústa, krok a v mnohých případech pobírali příjemné statisícové europoslanecké platy. Byli loajální či dokonce nadmíru servilní.

A tak nyní od ODS slýcháme obhajobu českých zájmů a české koruny, ač v minulosti její zástupci zvedali ruce pro jeden euronesmysl za druhým jak na běžícím pásu, opakovaně volili maoistu resp. postkomunistu Barrosa do čela rozhodujícího orgánu EU (Komise) či podepisovali Lisabonskou smlouvu. Také lidovci nám nyní z billboardů sdělují, jak hájí národní zájmy a dokonce i sociální demokraté o sobě pokrytecky prohlašují, že nejsou žádní eurohujeři.

Z řady snad vystupuje podnikatelský projekt Ano, který se k euroservilitě, maskované za dotační pragmatičnost, více méně hlásí či další projekt Úsvit, který bobošíkovským způsobem a bez hlubšího ideového zakotvení drnká na nacionalistickou populistickou strunu, opět ve snaze lacině obloudit voliče klouzající po povrchu předvolebních hesel.  

Osobně mám v tomto smyslu naprosto čisté svědomí, stejně tak jako všichni mí kolegové. Mé názory jsou od okamžiku prvního zájmu o politiku konstantní a konzistentní, podobně jako můj odpor k eurounijní byrokracii, dirigismu a likvidační socialistické ekonomické doktríně. Koneckonců, již v roce 2004 jsem (tehdy více méně intuitivně) hlasoval proti vstupu České republiky do Evropské unie. To vše bez špetky nezdravého nacionalismu, avšak s plnou dávkou odporu proti omezování osobní a ekonomické svobody, diktování životního stylu občanům, pozvolné likvidaci soukromí a proti státem řízenému dirigismu unijní přebujelé byrokracie. To je můj základ odporu k současné podobě evropské integrace – autentický, trvalý a opravdový.

Možná trochu naivně doufám, že pouze takto myšlenkově situované a konzistentní kandidáty budou voliči v nastávajících volbách do Evropského parlamentu volit, nikoliv laciné náhražky populisticky využívající současnou euroskeptickou vlnu. Velmi si přeji, aby v budoucím Evropském parlamentu byl zdravý odpor k pozvolné destrukci naší ekonomické existence, svobod a všemožným euronesmyslům mnohem více slyšet.

Jan Polanecký
člen Republikového výboru Svobodných a kandidát č. 7 v eurovolbách

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.

Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.

Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.

V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.

Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.

K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31