Jan Polanecký: Potřebujeme si platit další čtyři tisíce policistů za 10 miliard?

Jan Polanecký: Potřebujeme si platit další čtyři tisíce policistů za 10 miliard?

Česká republika se v počtu policistů na obyvatele dlouhodobě pohybuje na evropské „špičce“. Potřebujeme si tedy platit další tisíce nových? Samozřejmě že ne, potřebujeme kvalitu a nikoliv kvantitu.

Před časem mi kolega z práce, původem z Pakistánu, nevědomky sdělil, že ani v jeho rodné zemi, kde stále v některých oblastech panuje latentní občanská válka, neviděl takové množství policistů v ulicích jako v České republice. A já jsem si tím vlastně jen uvědomil, že má pravdu. Pamatujete si, že byste v době předlistopadového socialismu tak často viděli na ulicích policejní auto nebo uniformovaného policistu?

Je to tím, že jsme si na postupný a zbytečný nárůst početních stavů už zvykli, neboť jsme neustále zásobováni falešnou politickou, policejní a mediální propagandou o nutnosti zvýšování bezpečnosti a tudíž nutnosti neustáleho přisypávání peněz a lidí do policejních složek. Nicméně, má snad někdo pocit, že se za posledních dvacet let bezpečnostní situace v našem státě zlepšila, i přes tento masivní nárůst?

Můžu s přesvědčením konstatovat, že policejní prezident, jeho náměstci či samotný ministr vnitra nebudou mít nikdy dost a budou neustále tlačit na posílení svého impéria. Je to pochopitelné, ovšem politická scéna a veřejnost by měly tyto nikdy nekončící požadavky krotit a neměly by podléhat mediální bezpečnostní hysterii, kterou se mnozí snaží roztáčet. Česká policie potřebuje masivně zefektivnit, zeštíhlit administrativní aparát a ušetřené peníze přerozdělit kvalitním policistům a důležitým oblastem. Nový kvantitativní nárůst nic neřeší, maximálně jen krátkodobě, než se opět rozmělní do zbytečných administrativních policejních procesů.

V číslech celá situace vypadá následovně. Podle posledních dostupných údajů má Česká republika pátý největší počet policistů na obyvatele v Evropě (1/240). Přesto však Ministerstvo vnitra a policejní vedení drze požaduje na období let 2016-2020 zmiňované posily za celkem 10,6 miliardy korun, přičemž na jejich hrubé platy vydá, při průměrné výši cca 23 000 měsíčně, okolo 4,4 miliardy korun. Každý občan, pracující v produktivní nestátní sféře (zhruba jedna třetina obyvatelstva), tak na tento zbytečný projekt „věnuje“ v uvedeném období ze svých daní zhruba 3000 Kč.

No řekněte, neuměli byste si představit efektivnější využití vašich peněz při vědomí, že toto další posilování policejních složek k žádnému reálnému zvýšení bezpečnosti nepovede, tak jako v minulosti? Naopak, zaplatíme si tím povětšinou jen více dohledu, represe, pokut a preventivního otravování.

Přeji nám všem zdravý nadhled, pevný postoj a silné nervy.

Jan Polanecký,
člen Republikového výboru Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.

Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.

Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.

V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.

Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.

K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31