Vláda České republiky společně s Ministerstvem financí krátce po svém ustavení deklarovala snahu zavést registrační pokladny (či obdobný systém), které by měly zefektivnit výběr daní. Ve hře byla a stále zůstává také možnost navázané účtenkové loterie po vzoru Slovenska. Jelikož Svobodní zásadně odmítají nekončící necitlivé státní zásahy do podnikatelského prostředí a převádění neschopnosti efektivního fungování státu do další regulace, iniciovali krátkou a úspěšnou petiční akci proti zavádění registračních pokladen.
Ministerstvo financí, do jehož dikce tato problematika spadá, celkem očekávaně výstup této petice odmítlo, ačkoliv se pod ní podepsalo téměř pět a půl tisíce nespokojených občanů. Hlavním argumentem následné reakce náměstkyně ministra financí Hornochové je konstatování, že Ministerstvo se nechystá zavádět registrační pokladny, ale údajně bezproblémovou a nenákladnou elektronickou evidenci tržeb (EET). Pojďme si tedy dále skutečné dopady zavádění systému EET podrobněji rozebrat.
Oproti klasickým registračním pokladnám se metoda EET technicky liší. Registrační pokladna zaznamenává všechny příjmy a tržby na paměťové médium. To je pak součástí daňového přiznání, ke kterému se přikládá a na základě údajů z tohoto média musí být daňové přiznání zpracováno. Data se zálohují a kontrolují i několik let zpětně. Elektronická evidence tržeb probíhá průběžně po celý rok. Pokladna je napojena na internet a informace o každé přijaté platbě jsou okamžitě k dispozici pracovníkům finančních úřadů. Transakce ze všech pokladních terminálů se zapisují do centrálního úložiště dat na ministerstvu financí. Tento modernější systém funguje například v Chorvatsku. Dopadem na ekonomické subjekty se však obě metody neodlišují. Pokud by návrh zasáhl dokonce nejmenší ekonomické subjekty, domnívám se, že nemálo takto dotčených živností raději ukončí svou činnost a nebude z ní nadále odvádět naprosto žádné daně. Nemalé praktické důsledky to může mít například v místech, kde je v současnosti takové podnikání klíčové pro danou lokalitu – např. odlehlé vesnice. Osobně si nedokážu představit situaci, kdy by všechny takto dotčené živnosti musely mít příslušné technické vybavení i internetové připojení a že by musely celý proces perfektně ovládat, aby na ně nedopadla sekyra daňové perzekuce.
Na samotném záměru zpřísnění dohledu nad výběrem daní (ať už jakýmkoliv způsobem) je však vadný především jeho základní princip. Všem dobře známé pravidlo, že stát si umí došlápnout na menší či slabší a zásadně jim komplikovat život, neboť se nedokážou efektivně bránit, je zde naplněno měrou vrchovatou. Pokud bude případně finální podoba EET aplikována na provozovatele maloobchodu a hostinské činnosti (ignorujíce velké firmy, oblast služeb apod.), bude se jednat o zjevnou diskriminaci vybrané skupiny ekonomických subjektů oproti druhým. Živnostníci za hlavními daňovými úniky nestojí.
Zamýšlená účtenková loterie je navíc úplně typický příklad, kdy stát ve své neschopnosti daňové represe přenáší odpovědnost či iniciativu na občany jako spolupachatele „morálního dobra“. Nemorální jsou podle státu totiž všichni ti obchodníci, kteří se zcela přirozeně snaží zcela neúměrné daňové zátěži alespoň částečně vyhnout. Jádro problému tedy úředníkům a politikům fatálně uniká. Pokud by byla daňová zátěž jednotlivců či firem nastavena na únosné míře, výběr daní by byl efektivní a ekonomické subjekty by měly minimální motivaci k daňovým únikům. Žádné registrační pokladny, evidence tržeb či účtenkové loterie by pak nebyly potřeba. Plánované další utahování šroubů ze strany státu jde bohužel zcela opačným směrem.
Proč je tedy elektronická evidence tržeb stejně tak škodlivá?
Krom intenzivních diskusí a dohadů neexistují žádné objektivní (státní administrativou neprodukované) analýzy, které by kvantifikovaly či v detailu popisovalyvýsledek těchto daňových opatření v jiných zemích (viz Slovensko). Pokud vlády či ministerstva financí uvádějí meziroční nárůst daňových výnosů, nelze prokázat, že ho nezapříčinily jiné faktory (např. růst ekonomiky).
Neexistují žádné analýzy, které by dopředu prokazovaly budoucí přínos (ani na základě zkušeností z jiných zemí). Lze pouze predikovat nákladový a administrativní dopad na podnikatele. Celý záměr by se tedy měl odehrávat metodou pokusu vlády na občanech resp. ekonomických subjektech.
I přes odlišnost výše nákladů na pořízení registrační pokladny od modulů EET, je zde stále nezanedbatelný výdaj, minimálně u části podnikatelů, který stát v rámci své neschopnosti přenese na podnikatele (ač jim pravděpodobně umožní paradoxní kompenzaci v daňovém základu).
Nezanedbatelná bude pochopitelně i administrativní zátěž a celkový navýšený „daňový balast“, který bude také tento systém doprovázet.
Mzdový resp. administrativní náklad pro kontrolu EET lze odhadovat obdobný ve srovnání se systémem registračních pokladen. Politici a úředníci si jistě nenechají ujít jedinou příležitost k posílení svých pravomocí či velikosti svého impéria. Např. podle šéfa Generálního finančního ředitelství ČR Jana Knížka by si povinné zavedení registračních pokladen v ČR vyžádalo vznik až 500 nových pracovních míst pro úředníky, kteří by chodili do terénu kontrolovat účtenky z těchto pokladen (při průměrné mzdě by se tak jednalo jen o mzdový náklad v hodnotě 150 mil Kč ročně).
Dále pak existuje možnost korupce na všech úrovních. Každá technika se dá nastavit tak, aby vykazovala žádoucí údaje. Odborně zdatný technik není veřejný činitel, nemá tedy zvýšenou trestní odpovědnost, a riziko odhalení je zde minimální (oproti tomu kolik odborně zdatných techniků bude mít k dispozici daňová správa je otázkou). Nezanedbatelný korupční potenciál, ředící státem kýžený efekt i smysl celé akce, dále představuje vztah obchodníka a dozorujícího daňového úředníka.
Nezanedbatelné jsou také „technické“ možnosti obcházení systému, jako je například metoda, kdy zvýšené tržby se „vymažou“ vyššími, byť fiktivními, ale těžko odhalitelnými, výdaji. A nelze opominout ani zcela obyčejnou metodu nezaregistrování obchodní transakce do zařízení, tedy nevydání účtenky zákazníkovi.
Jistě existují mnohé další argumenty, které dále vyvrací opodstatněnost, funkčnost a morálnost navrhované dodatečné regulace. Výše uvedené body však bez pochyb postačí jako důkaz vadnosti plánovaného konceptu stejně tak jako celého přístupu vlády k daňové problematice.
Jan Polanecký,
člen Republikového výboru Svobodných
