Brusel. Zase mrtví, zase zranění, zase masivní „opatření“. A znovu jalová politická prohlášení. Jak dlouho ještě budou evropští politici čekat, než začnou skutečně účinně jednat?
Opět se nám opakuje stejný scénář. Evropa jen sbírá mrtvé a nastavuje „opatření“. Zcela neúčinná a zbytečná opatření. Jediným jejich výsledkem bude ztráta svobod a soukromí občanů, proti kterým je teror veden. Vlády a EU se díky tomu na nich vyřádí podruhé. A vnímám, že to v této sebevražedné hře může být pro mnohé politiky i jistý postranní účel. Jak lépe a snadněji získat další a silnější pravomoci k dirigování životů poddaných, než bezprostředně po takové události? Vždyť kdo by odmítal „oprávněná“ opatření dalšího špiclování, dozoru a všelijakých nařízení v tak kritické situaci? Jaký opovážlivec by si dovolil zpochybnit kroky v zájmu všeobecné bezpečnosti občanů?
Po útocích 11. září kdosi napsal, že teroristé vyhráli především proto, že nastavili atmosféru strachu a opatření, která jsou naprosto k ničemu, ale zásadně otravují život běžným lidem (viz např. křečovité kontroly na letištích, všeobecný růst policejního státu atp.). Nemůžu s tím nesouhlasit.
Občas také v různých diskusích slýchám větu, že vlastně žádný kulturní střet neexistuje. Nevím, jaký lepší důkaz o jeho přítomnosti můžeme ještě dostat. Proč všelijací „vítači migrantů“ ignorují neúnosnou situaci v bezpočtu evropských měst? Proč stále nechápou nekompatibilitu kultur a programový nerespekt příchozích k místním hodnotám?
Nejsem ten, který by házel všechny do jednoho pytle podle náboženského, rasového, sociálního či jiného klíče. A nejsem ani ten, který by snadno podléhal hysterii sociálních sítí ohledně jednoduchých či zkratkovitých řešení současné situace. Preventivní obrana je ovšem něco, co evropské státy naprosto trestuhodně a dlouhodobě zanedbávají. Není pozdě začít se skutečnými opatřeními, která by alespoň zastavila další nárůst této kolektivní sebevraždy. Důsledná hraniční kontrola příchozích, nekompromisní vracení osob s nejasným původem, ale i pouhých ekonomických migrantů (představujících neúnosnou ekonomickou zátěž), vyhošťování či důsledné trestání lidí směřujících nebo podporujících terorismus. A důsledné lpění na akceptování „domácích“ pravidel hry a asimilaci příchozích. To jsou všechno jen součásti celkového řešení, bez kterých se prostě neobejdeme.
Ještě není úplně pozdě, ale pomalu už začíná být…
Jan Polanecký
člen Republikového výboru Svobodných
