Nedá mi to, abych se s odstupem času nevrátil k tzv. přestupkovému zákonu, který prezident republiky vrátil Poslanecké sněmovně. O tomto vetu se teprve bude hlasovat, věc je tedy pořád aktuální, i když na očích i v myslích naší publicistiky se nastolená témata udrží vždy tak tři dny a dost.
Prezident republiky Václav Klaus byl za tento svůj krok valnou částí mediální staré i mladé fronty chválen, což je úkaz velmi řídkého výskytu. Ale to samo o sobě není tak zajímavé jako „překvapení“, se kterým naši publicisté prezidentův krok uvítali.
Podle mnohých komentátorů to byl od prezidenta nečekaný úkrok od běžné praxe a jeho názorů. A to je právě veliká hloupost. Hloupost způsobená tím, že novináři o mnoha jevech a lidech klamou tak často a samozřejmě, že tím uvádějí v omyl sami sebe.
Ideovou, hodnotovou a myšlenkovou postatu lidí, jako jeVáclav Klaus, karikují hlavně proto, aby ji shodili a poškodili v očích čtenářů. Jenže časem svým bludům sami uvěří. Mnozí naši novináři se s vysvětlením názorové podstaty konzervativně smýšlejících lidí spokojí s plky staré Blažkové o baťůžku a vodě v plastové lahvi. Není pak divu, že je veto zákona, který má umožnit zákaz pobytu za pouhé přestupky, tak udivilo.
Mně neudivilo. Znám pana prezidenta jako člověka, pro kterého je hlavním životním tématem právě svoboda člověka a potřeba svobodu chránit před násilnými etatismy. Proto je úplně konzistentní a logické, že se mu nelíbilo, jak kdejaká soudružka na národním výboru (a nikoli soud) má tak zásadně zasahovat do práv a soukromí lidí. Jeho krok jsem očekával se samozřejmostí.
Ano, etatisté to mají jednoduché. Na každý problém mají jeden jediný recept: posílit roli státu a jeho různých orgánů. Dobro podle nich nevzniká jinak, než tím, že se napíše do zákona nebo vtělí do nějaké regulace či nové pravomoci erárních institucí.
Právě téma svobody je důvodem, proč se mnohým lidem nelíbí od zpětné vazby a demokratické kontroly utržené rozhodování v bruselském centru. Jejich kritici je ale označí za xenofoby, fašisty, nacisty či nacionalisty a důvody odporu k evropské centralizaci tak mají vyřešeny. Téma svobody jim zcela uniká. Přitom právě to a ne nějaké fangličkářství je důvodem obav z evropské unifikace.
Na míru svobody jednotlivce a na význam role erárních institucí, na míru regulace a přerozdělování, na toto vše lze mít různé legitimní názory. Vždyť o tom je celá politika. Ať je o tom i společenská diskuse. Ne o nálepkách, které nemají jiný cíl, než podstatu politického střetu zatemnit.
V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.
Spor o NATO
Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.
Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.
Prezident a Ústava
Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.
Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.
Mandát a odpovědnost
Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.
Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.
Napětí mezi Hradem a vládou
Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.
Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.
Celkové vyznění
Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.
Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.
