Svobodní bývají často obviňováni, že svým důrazem na vyrovnané rozpočty a preferencí jiných oblastí chtějí kulturu zlikvidovat. Podívejme se na příkladu financování divadel, jak tomu je, případně jak tomu být může. Položme si otázku, zda má stát povinnost jejich fungování zajistit, jak tomu bylo v minulosti a jaké možnosti se nabízí dnes.

Divadlo je skutečně významným a specifickým prvkem v české kultuře, hrálo roli v obrození českého jazyka i v politickém vývoji země. V minulosti ovšem divadla fungovala téměř výhradně na podnikatelském základě. I po roce 1918 zůstával v platnosti Divadelní řád z roku 1850. Stanovil možnost divadlo provozovat po splnění určitých požadavků na základě udělené „divadelní koncese“. Kromě Národního (jediného státního) existovala divadla zemská, městská, ale převažovala soukromá. Po válce komunisté koncese a produkční licence zrušili a provoz převedli pod závodní rady. V roce 1948 byla divadla znárodněna zákonem 32/1948 Sb., a to s cílem odstranit sféru soukromníků, která údajně žila z divadla na úkor jeho funkce. Tak vznikl státní monopol s posláním přispívat k socialistické výchově občanů.

Po roce 1989 sice sami divadelníci usilovali o odstátnění, nicméně zůstávala otázka financování. Na otázku, kdo by měl divadla platit, divadelníci odpovídali, že stát přece musí umění podporovat. V 90. letech začalo postupné přesouvání odpovědnosti za financování ze státu na samosprávné celky. V roce 2002 bylo prakticky dokončeno definitivní přesunutí odpovědnosti na územní samosprávu. Dnes tedy existuje státní sektor (zřizuje MŠ, MK), kraje, obce, města, dále neziskový sektor (o.p.s.) a komerční sektor, čili právnické osoby, s.r.o., případně akciové společnosti. Většina divadel byla ale předána obcím a městům jako příspěvkové organizace. Toto řešení není ideální a vykazuje řadu neduhů. Je to nezdravá závislost na příspěvcích, komplikace s vícezdrojovým financováním, obtížný přenos financí z kapitoly do kapitoly, vracení prostředků v případě zvýšení soběstačnosti, které vede k neekonomickému chování (utrácení peněz ke konci roku), tabulkové platy, provázanost kulturní instituce s aktuálním vedením obce apod.

Téměř 30 let po revoluci bychom si měli položit otázku, jak to, že existují země, kde fungují kulturní instituce bez většího přispívání státu. Inspirací může být systém financování divadel v USA. Zdrojem financí jsou tady vlastní příjmy, individuální dárci, nadace (komunitní, soukromé, firemní) nebo firmy (existují webové stránky se seznamy potencionálních dárců). Podpora z veřejných zdrojů činí cca 3 – 4%. Zásadní postavení má správní rada divadla, která je volena na určité období a je doslova cvičena ve fundraisingu, čili jak organizaci podporovat, propagovat, vyhledávat a oslovovat možné dárce. Její význam spočívá zejména ve zprostředkování kontaktů a hledání zajímavých příležitostí. Roční příspěvek člena správní rady divadlu z vlastních zdrojů má být samozřejmostí. Divadla také maximálně využívají profesní uplatnění rady. Členové správní rady využívají k oslovení dárců osobní kontakty, dopisy (až pět kampaní ročně na vybrané cílové skupiny), propracované dárcovské brožury, telefunding (význam emailů obecně slábne), dárcovství online (drobní dárci) či vysoce prestižní benefiční galavečery a aukce. Další možností je členství s určitými příspěvky a benefity, event. závěti (bez kampaně). O každé této skupině by bylo možné napsat jeden samostatný text. Zvláštní kapitolou jsou nadace firemní, které jsou věcí prestiže té které firmy. Divadla žádají o podporu také ze státních zdrojů a to prostřednictvím různých grantů. Tato podpora je ale ve srovnání s jinými podporami malá a ještě se zmenšuje. Proto jsou divadla dlouhodobě připravena vyhledávat zdroje jiné.

Jistě nelze jednoduše kopírovat systémy financování, které jsou produktem jiného vývoje a odlišných podmínek. Přesto lze v takovém systému najít inspiraci důležitou pro budoucí způsob fungování kulturních institucí u nás. Příspěvkové organizace by si měly na vícezdrojové financování postupně zvykat. Oddělení fundraisingu by mělo být běžnou součástí každé kulturní instituce. Zásadní je sdělení o významu a poslání kulturní instituce. Pouze s tímto vědomím a schopností předat své vize těm, kteří mohou přispět, je možné žádat o podporu. Žádost o podporu je tvrdá práce, která vyžaduje vizi, víru v poslání a schopnost budování propracovaného systému nabídek a benefitů pro nejrůznější cílové skupiny. Je zbytečné, aby kulturní instituce fungovaly výhradně díky státu či obci. Existuje poměrně široký a nevyužitý potenciál těch, kteří by tyto instituce rádi podporovali, ať již z dobré vůle či z důvodů čistě pragmatických. Pokusme se jim to umožnit.

Iveta Kubová
členka Republikového výboru Svobodných