Odpověď není úplně jednoduchá, ale jsem přesvědčený o tom, že se na současném stavu podepsaly následující faktory.
1/ Enormní nárůst zadlužení evropských zemí. Prakticky žádná země platící eurem nedodržuje Pakt stability a to včetně velkých hráčů jako je např. Francie. Deficitní rozpočty se financují tištěním ničím nekrytých peněz. Ne, že bych se chtěl rovnou vracet ke zlatému standardu, ale něco na tom bylo. Jsem poněkud starší ročník a ještě si pamatuji nápis na penězích: „Bankovky jsou kryté zlatem a ostatními aktivy Státní banky Československé“. Zjednodušeně řečeno, když je těch peněz v oběhu moc, tak někde to nakonec musí „vybublat na povrch“. Teď to jsou stavebniny, s tím souvisí cena nemovitostí, zdražují se auta, díky nesmyslnému „Green Dealu“ se očekává razantní nárůst cen energií a tepla, následovat bude prakticky jakákoliv další komodita. Inflace se vypočítává z tzv. spotřebního koše, kde jsou náklady na bydlení, potraviny atd. Tam se zdražování zatím moc neprojevuje, proto se čísla drží relativně při zemi. Ale to je jen otázkou času. V nejhorším případě se může stát, že se dožijeme hyperinflace a budeme platit milionovými bankovkami. V podstatě z toho plyne poučka: kdo má dluhy nebo hypotéku, tak je vítěz.
2/ Globalizace a přesun výroby mimo Evropu. Skutečný ekonomický přínos není v tom, že si mezi sebou vzájemně vyměňujeme služby, stříháme si hlavy a děláme trvalou, ale v tom, že něco vytváříme a vyvážíme do zbytku světa. Všechny ukazatele založené na HDP v tomto smyslu zkreslují a nebojím se říci, že přímo lžou. Tím, že se veškerá výroba přesouvá do Asie nebohatneme. Naopak, podporujeme transfer peněz z Evropy pryč. Stáváme se závislými na zdrojích surovin mimo EU, na přepravních kapacitách, na politickém vedení zahraničních mocností.
3/ Likvidace průmyslu má své kořeny v nekompetentním neomarxistickém vedení EU, které se drží hesla: „My vám tu růžovou budoucnost nadiktujeme ať chcete nebo ne“. Pokud se podíváte na životopisy jednotlivých eurokomisařů, tak mezi nimi není ani ekonom, ani nikdo s technickým vzděláním. Zato téměř všichni za sebou mají „levičáckou minulost“. Jako červená nit se táhne všemi nařízeními a směrnicemi EU snaha regulovat život v jednotlivých zemích, snaha čím dál více omezovat jejich suverenitu a rozhodovat o zdrojích a dalším směřování. A jak to souvisí se zdražováním? Třeba těch stavebnin? Tak si schválně zkuste postavit novou cementárnu, ocelárnu nebo betonárku na zelené louce. Zkuste si otevřít nový kamenolom, štěrkovnu nebo fabriku na zpracování plastů. Narazíte na tisíce razítek, petice místních obyvatel, na emisní povolenky a na stovky dalších překážek. Každý rozumný investor si takový krok hodně dobře rozmyslí a nakonec tu fabriku postaví třeba v Indii. Důsledek? Smozřejmě – odliv peněz mimo členské státy EU. To vše se zdůvodňuje nesmyslným bojem za snížení emisí, což by vydalo na samostatný blog.
A pak stačí, aby se pár podobných drobností dalo dohromady a divíme se, kolik stojí jedna jediná cihla (teda pokud jí seženete).
Jan Dočekal, místopředseda strany
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Zdroj: blog Idnes
