Dočekal: Máme svobodu? Nebo jen její část?

Dočekal: Máme svobodu? Nebo jen její část?

Svoboda není binární hodnota ve smyslu je nebo není, máme ji nebo nemáme. Je to něco jako 50 odstínů šedi na škále pohybující se mezi bílou a černou. Svoboda je mozaika.

Svoboda je mozaika, která sestává z tisíců kamínků z nichž některé máme a některé bohužel ne.

Nemohu říct, že nežijeme v nesvobodné zemi. S určitými výhradami máme svobodu slova, shromažďovací svobodu, svobodně cestujeme, navazujeme obchodní i jiné vztahy, …. ano, jsou desítky zemí, kde jsou jednotlivci různé svobody, z nichž se u nás těšíme, upírány. Jsou země, které jsou na tom daleko hůř. Ale …. znamená to snad, že bychom měli rezignovat na boj za větší svobodu? Argument: „buďme rádi za to, co je – jinde jsou na tom hůř“ je zcela lichý.

Ale jak jsem již psal, tak svoboda je složená ze spousty střípků. Chtěl bych naprosto namátkou zmínit některé svobody, které u nás nemáme (nebo jsou pomalé, omezené apod.) a které jsou jinde k dispozici. A aby nedošlo k omylu, tak nesrovnávám ze zeměmi typu Burkina Faso, Zimbabwe, Somálsko apod. Budu srovnávat s vyspělými zeměmi typu USA, Anglie, Německo apod. Ano – jsou to maličkosti, ale každý střípek do skládačky svobodného života má význam. Všiměte si, že veškeré níže uvedené svobody neomezují svobody někoho jiného.

Takže jdeme na to – co se jinde smí a v ČR nepochopitelně ne?

– Omezování rychlosti motorových vozidel (je jedno zda v obci na 30km/h, na dálnicích apod.). Existuje spousta studií, které korelaci „nízká rychlest = méně nehod“ popírají. V Německu je na dálnicích rychost zpravidla neomezená, v Rakousku se na vybraných úsecích testuje 140km/h apod.

– Reverse charge. Stát neumí kontrolovat výběr DPH, tak tuto povinnost přenáší na odběratelské firmy. Ty ručí za odvod DPH od svých dodavatelů – je to spravedlivé?

– EET. To samé. Stát se na každého podnikatele dívá prizmatem: Ty jsi zloděj a dokaž svoji nevinu! Místo, aby zde byla v první řadě důvěra a až v dalším kroku represe.

– STK motorových vozidel. Proč by nemohly být kontroly dobrovolné? Klidně v návaznosti na pojistné podmínky. Nemáš STK – tak Ti bude kráceno pojistné plnění apod.

– Prodej určitých léků. Spousta léčiv je v zahraničí k dispozici bez receptu. Tam totiž věří, že jejich občané jsou svéprávní a dokážou si přečíst příbalový leták.

– Rychlost založení firmy. ČR je na 115. místě ve světě (před námi je např. Ghana a Burkina Faso). Je to složité a stát do toho moc strká rypák (živnost volná, vázaná, koncesovaná, odpovědní zástupci atd.)

– Alkohol za volantem, na kole a na šlapadle na rybníku. Úplný zákaz alkoholu je snad jen v muslimských zemích a v zemích bývalého východního bloku – jinde ne.

– Svoboda projevu. Na jedné straně je trestně stíhaná bláznivá ženská, která na nějakém koncertu hajlovala a na druhé straně se může prodávat hrnek s Hitlerem, Mein Kampf a můžou se nosit trika s Marxem.

– Pěstování trávy. Nechápu, proč policie a státní zastupitelství popotahují člověka s rozstroušenou sklerózou za 4 kytky, když např. v Holandsku si můžu koupit pytel hulení v každém coffee shopu.

– Svoboda dělat si na svém pozemku co chci. Ano – můžu si pozemek oplotit do výše 2 metrů, ale pak si na něm nesmím vybetonovat podezdívku na boudu, kde budu mít sekačku bez souhlasu stavebního odboru.

– Kouření v restauracích. To je evergreen. My vám ten zdravej způsob života vnutíme, ať chcete nebo ne, a to i ve vašem vlastním majetku.

– A třeba i svoboda zaparkovat si ve městě kde chci bez placení výpalného typu zóny, svoboda koupit si jaké chci auto bez rádobyekologických pokut – pardon, poplatků …

– Referendum. Proč se bojíme zeptat se lidí napřímo, co si o jakém problému myslí? Jsou snad poslanci a zastupitelé nějací lepšolidi, kteří mají patent na rozum?

– Rychlost, s jakou se schvaluje stavební povolení. Desítky vyjádření, razítek apod. Proč to jinde jde rychleji?

Už slyším námitky typu: Povolíme 1 pivo za volantem a každej bude jezdit nalitej, povolíme rychlost 150km/h na dálnici a každej bude jezdit 200, český národ nemá disciplínu, není schopen se rozhodovat atd. Na autory podobných komentů se dívám pohledem: podle sebe soudím Tebe. Nemluvte za všechny. Nevěřím, že jsme národ nesvéprávných idiotů, které stát musí vodit za ručičku. Nevěřím, že jsme méně inteligentní a zodpovědní než angličan, němec, švýcar nebo američan.

 

Jan Dočekal

Zastupitel Prahy 6, místopředseda Strany

Převzato z blogu autora: https://jandocekal.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=739121

 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jan Dočekal

Jan Dočekal

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Jan Dočekal

Jan Dočekal

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31