Jean-Claude Juncker volá po vytvoření jednotné armády EU. Taková armáda by podle něj dokázala nejen odstrašit různé vyzyvatele, ale i efektivně řešit bezpečnostní problémy Evropy. Potřebujeme takovou instituci? Nebo bychom měli zajistit naši obranu jinak?
1. Více pozornosti pro Armádu České republiky
Pokud skutečně chceme pomoci řešení bezpečnostních problému Evropy, které se bezesporu v určitém časovém horizontu přesunou i k nám, pak musíme jednoznačně investovat více pozornosti i prostředků vlastnímu vojsku. Naše armáda i celková obranyschopnost se dostala za dvacet let do katastrofického stavu. Chybí nám lidé i vybavení, provádějí se neuvážené nákupy (letouny CASA), skvělé stroje se prodávají či leží zakonzervované (Aero L-159). V neposlední řadě panuje mezi politiky neznalost bezpečnostní problematiky, kde se do vedení ministerstva obrany dostávají lidé s minimálními vědomostmi pro svoji funkci. Daní politici pak nejsou schopni vysvětlit národu kroky, které na obraně provedli (zahraniční mise, povinné odvody). Česku zoufale chybí i „celonárodní“ bezpečnostní program, jež by definoval nepřítele a přístupy, jak mu čelit. Naše obrana není připravená na silný konveční útok, na boj proti terorismu či sociálním nepokojům… Prostě na žádnou hrozbu. Armáda ČR by měla uhájit naše území především vlastními silami, bohužel nyní se o ni vůbec nestaráme, takže toho není schopná. Ministr obrany nemusí být nutně bývalý voják, ale měl by aspoň trochu rozumět obraně státu, obyvatelstvu i mužům a ženám ve zbrani a především být schopný obhájit před občany své činy, tak aby lidé pochopili, proč intervenujeme v Afghánistánu či posíláme nemocnici na Ukrajinu.
2. Aktivní členství v NATO
V NATO se při rokování o možném vojenském úderu rozhoduje každý stát na svoji vlastní zodpovědnost a reprezentuje přitom zájmy svých obyvatel. Za tento stát pak jednají volení politici. Česko tak nemusí vysílat vojáky do každé války s účastí NATO, z nichž některé bývají dosti nesmyslné a z dlouhodobého strategického hlediska kontraproduktivní (druhá válka v Zálivu či svržení Kaddáfího režimu). Německo se neúčastnilo druhé války v Zálivu, Česko se neangažovalo v Libyi. Přesto jsme všichni rádi součástí kolektivního bezpečnostního systému, který je vystaven na společných hodnotách a volnosti jednání jednotlivých členů. Při vstupu do Aliance jsme se zavázali investovat do vlastního vojska minimálně 2 % HDP ročně. Bohužel to nedodržujeme. I do spojeneckých operací vysíláme oproti pobaltským republikám či Polsku méně vojáků. Patříme tak mezi nezodpovědné spojence. V momentě lámání chleba se tak od nás mohou alianční kolegové odvrátit s argumentem, že jsme jim dříve dostatečně nepomáhali a ani neinvestovali do vlastní obrany, tak proč bojovat za stát, který nedodržuje pravidla, ke kterým se zavázal.
3. Nepromyšlenost myšlenky eurovojska
Idea vytvoření evropské armády nepřišla z hlavy pana Junckera. V sedmdesátých letech se objevil francouzský nápad na vytvoření Evropského obranného společenství, který souvisel se znovuvyzbrojením západního Německa. V reakci na války v zemích bývalé Jugoslávie pak EU zavedla do primárního práva Bezpečnostní a obrannou politiku, která vychází ze širšího pojetí Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). V rámci SZBP nese hlavní slovo Rada, která většinou rozhoduje jednomyslně, tudíž zde mají členské státy dostatečný prostor se vyjádřit. Členské státy tak již v rámci bezpečnostní politiky spolupracují. Evropská armáda pak není promyšlený koncept, vždy s ním vyleze několik jedinců v době bezpečnostní krize. Hloubkově však propracován nebyl. Zatímco NATO již po několik desetiletí dobře funguje a vytváří dobrou vazbu mezi „starým kontinentem“ a „novým světem“, ačkoliv některé intervence působí kontroverzně. NATO je zárukou míru a spolupráce. Evropské státy v NATO řadí USA, jakožto hnací motor Aliance a ústřední stát západní civilizace, mezi své hlavní spojence a garanty státní suverenity. Stejný pohled na USA vidíme jak v Německu, tak Francii či Polsku. Kdo by měl, ale hlavní slovo v euroarmádě? Francie? Německo? Nebo snad instituce jako Rada či Komise? Budou s tím souhlasit obyvatelé všech členských států? Na tyto otázky nezná odpověď ani Jean-Claude Juncker, ani Miloš Zeman, dokonce nikdo na světě. Celý koncept evropské armády se zasekl ve fázi snění a debaty, která příliš nereflektuje současnou situaci ozbrojených složek jednotlivých států, potažmo jejich dějiny a národní identitu.
Před námi nyní leží tři důležité úkoly. Zaprvé, dostat do kondice Armádu České republiky, tak any se mohla i bez větší pomoci spojenců vypořádat s hrozbami konvenčního i nekonvenčního charakteru. Zadruhé, více a efektivně se angažovat v operacích pod hlavičkou NATO, které však musí být dlouhodobě strategicky promyšlené a nasazení vojáku obhajitelné před českou společností. Zatřetí, pomáhat v rámci bilaterálních vztahů i ostatním zemí na řešení jejich špatné bezpečnostní situace. Přičemž se nemusí vždy jednat o členy NATO či EU. Idea euroarmády je nereálná, neboť nezohledňuje fakt, že EU nemá jeden ústřední stát. Navíc vůbec nereflektuje ne zcela zamrzlé rozepře mezi evropskými národy. Například stále přetrvávající antiněmectví v české společnosti, jehož příklad jsme viděli v prezidentských volbách. Nejlepší zárukou bezpečnosti v Evropě budou silné národní armády, které spolupracují v rámci NATO a pomáhají zemím ležícím mimo Alianci a Unii.
DK
Komentáře členů nejsou oficiálním stanoviskem strany. Stanoviska strany naleznete pod tímto odkazem.
