Budování Evropského svazu pomalu ale jistě přechází do další fáze. Proces urychluje nevyřešitelná tragédie Řecka v eurozóně. Nárůst dluhů, hospodářských problémů a obav o osud dalších jižních států jako jsou Španělsko, Portugalsko, Itálie a Francie. V neposlední řadě má silný vliv i nedávný úspěch konzervativců v Británii, kteří v rámci EU vytahují pro evropské občany v mnoha zemích atraktivní reformní agendu, která by z EU měla udělat flexibilnější, racionálnější a méně škodící projekt.

Cameronovi konzervativci se nechtějí účastnit budování stále těsnější unie. Pokud nebudou schopní vyjednat volnější vztah s EU a jejím hlavním integračním proudem, budou hledat racionální vztah s EU mimo její struktury.

V současné době je zřejmé, že se nacházíme v momentu změny, kdy již není únosné jen držet status quo. Britové hrozí vystoupením z EU, které by posílilo euroskeptiky napříč kontinentem. Řecko hrozí, že nezaplatí splátky svých závazků vůči mezinárodním věřitelům. Řešení jejich situace v rámci eurozóny a bez bankrotu se zdá v podstatě nemožné.

V této době se nejprve francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron rozhodl přijít s popisem přání, jak by se EU měla dále vyvíjet. Pro francouzský list Le Journal du Dimanche se vyjádřil pro dvourychlostní EU, jejímž jádrem bude „avantgardní a těsněji propojená eurozóna“. Mluvil o rozdílném příběhu „devatenáctky“ (eurozóny) a „osmadvacítky (zbytku EU). „Avantgardní eurozóna musí postoupit dále v solidaritě a v integraci: společný rozpočet, společná schopnost půjčovat a fiskální konvergence," vyložil své představy. Sladit by se podle něj měla i sociální politika s vytvořením společné pojišťovny proti nezaměstnanosti.  Připustil, že změna unijní smlouvy vyžaduje čas; pokud by tato otázka byla nyní nastolena, lidé by odpověděli záporně, čili nejprve "musíme smířit Evropany s Evropou".[1]

Řečeno jinými slovy, Evropané se podle francouzského socialistického ministra hospodářství musí smířit s centralizovanou Evropou vybudovanou po vzoru socialistických snů. Špatnou zprávou pro Evropu je, že se zdá se, na celé agendě dohodl se svým německým protějškem Sigmarem Gabrielem, sociálně-demokratickým ministrem energetiky a hospodářství. Země eurozóny by měly mít společný rozpočet, úřad, který by mohl nezávisle na národních parlamentech zvyšovat daně, a pokud možno jednotnou minimální mzdu. Uvedli to ve společném komentáři, který ve čtvrtek přetisklo několik hlavních evropských deníků.[2]

Už dlouho tvrdím a spousta ekonomů se mnou, že eurozóna nemůže existovat bez socialistického přerozdělování napříč státy a je to pro nás liberální ekonomy nepřijatelná vize. Je to pro nás jeden z pilířů našeho liberálního euroskepticismu. Z pohledu socialistů ale takový postup dává logiku. Všechny argumenty v podstatě byly známé již v době debat o Maastrichtské smlouvě, která jako první obsahovala jednotnou měnu euro. Zájemci si mohou přečíst třeba dobový článek Wynne Godleyho z roku 1992 „Maastricht and all that“, kde se mluví o nutnosti společného rozpočtu a jeho redistributivní role.[3]

Jestli ještě nějaká pravice v  Evropě existuje, měla by se proti těmto plánům francouzských a německých levicových politiků postavit, jinak budou nejen ekonomické náklady na realizaci těchto plánů obrovské, především budeme žít v centralizovaném superstátě řízeném technokratickými byrokraty a odbornými komisemi již velmi brzy.

Zeman, socialisté, lidovci i TOPáci nás budou chtít do této avantgardní unie, co nejdříve dostat. Možná jim v tom nakonec pomohou i komunisté, kteří si uvědomí, že ten centrálně řízený monolit bez demokracie, splňující všechna socialistická přání na počkání, je vlastně i jejich snem. Budování eurosocialismu postoupí do zcela nové fáze, kdy postdemokratická Evropa dostane svou konečnou tvář. Nedopusťme to, jinak jsme na dvě generace ztraceni, tak jako v roce 1948.

David Bartas,
člen Republikového výboru Svobodných a asistent Petra Macha