David Bartas: Historická šance konzervatismu

David Bartas: Historická šance konzervatismu

Britské volby dopadly silným vítězstvím Konzervativní strany, která získala 331 z 650 mandátů a bude moci pokračovat ve své vládě, tentokrát i bez koaličního partnera. David Cameron obhájil svou pozici premiéra a stal se tak prvním premiérem, který ve volbách posílil, od doby Margaret Thatcherové v roce 1983. Velký úspěch zaznamenaly i skotští nacionalisté. UKIP může brát jako satisfakci, že díky svému politickému působení donutily Camerona k tomu, že se uspořádání referenda o EU stalo jedním z hlavních bodů programu jeho kampaně a následně staronové konzervativní vlády. UKIP sice získal v důsledku většinového volebního systému jen jeden mandát, ale s téměř 13 % podporou a 120 druhými místy se etabluje jako třetí nejsilnější proud britské politické scény.

Kampaň konzervativců byla přímočará a její sdělení vcelku jednoduché: „Chcete pokračování politiky, která po překonání krize přinesla úspěšné období růstu a stability, nebo chcete zpět ty druhé, kteří nechali státní pokladnu prázdnou a ekonomiku v katastrofálním stavu?“ Při jedné příležitosti David Cameron, když obhajoval vizi stabilní a silné ekonomiky, řekl významnou myšlenku: „Chcete riskovat? Volte toho druhého. Ten pro vás má všechny risky, na které si jen vzpomenete. Vzal všechny myšlenky, které nikde nefungovaly, a dal je do jednoho dokumentu, který nazval labouristický program.“ To je velká pravda, která platí pro celý evropský socialismus. Jeho výsledky jsou katastrofické. Vlády levice vedou k nižšímu hospodářskému výkonu, k vyššímu nárůstu dluhů, k vyšším daním, nižší motivaci pracovat či podnikat, k vyšší státní kontrole, která komplikuje podnikání a odrazuje od zakládání firem. Logickým důsledkem je i růst nezaměstnanosti.

Pavel Kohout nedávno připomněl, že Velká Británie patřila v posledních letech pod vládou konzervativců k hospodářským tygrům Evropy. Podíváme-li se na HDP Británie v eurech (a tedy vezme-li v potaz i posilování kurzu libry vůči euru), tak jen mezi lety 2011 a 2014 Velká Británie vyrostla o mohutných 19,2 %. Nezaměstnanost se snížila z 8,5 % v roce 2012 na 5,5 % v roce 2015. Velká Británie po první vládě konzervativců patří mezi desítku zemí světa, kde je nejlepší podnikat. David Cameron navíc toto postavení chce ještě vylepšovat. Je jeho cílem, aby Británie patřila mezi tři nejatraktivnější místa k založení podnikání na světě.

David Cameron je člověk, který chápe, že pracovní místa vytváří soukromý sektor, a že úkolem vlády je se do trhu plést co nejméně. Stejně dobře rozumí i tomu, že lidé vědí lépe než stát, jak s vlastními penězi naložit. Je ekonomickým liberálem, a tak i velmi blízký politickým postojům Svobodných. Z Británie se může pod vládou Konzervativní strany stát opravdový ostrov svobody, kde je snadné založit firmu, kde je stabilní daňové i právní prostředí, kde je pružný trh práce, a kde lze najmout i experta z druhé strany světa a stát vám zbytečně neháže klacky pod nohy.

Pro liberalismus a konzervatismus je úspěch Konzervativní strany v Británii šancí dokázat, že jejich ideje a reálná řešení přináší vyšší životní úroveň pro všechny aktivní pracovité lidi. Stabilita, snižování výdajů i daní, omezení zásahů do ekonomiky vytvoří prostor pro působení tržních sil, které přináší prosperitu, ze které těží i ti s nejnižšími příjmy. Pokud svou šanci správně využijí, mohou se konzervativci v Británii udržet u vlády velmi dlouho a držet levici v opozici.

Liberálně-konzervativní politici v Evropě mají nyní velkou šanci na úspěch konzervativců v Británii navázat a přinést změny, které by kormidlo budování evropského socialismu a velkého státu otočily směrem k ponechání větší důvěry a prostoru trhu.

David Bartas,
člen Republikového výboru Svobodných a asistent Petra Macha

Vyšlo na osobním webu Davida Bartase

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31