Nejvíce se diskutuje o tom, že ony děti by ve skutečnosti neměly být dětmi, ale sedmnáctiletými mladými muži. Tímto argumentem se zaštiťuje i premiér Babiš, který nechce přijmout ani jedno dítě. Jde o jednoznačné překroucení faktů, které má jen podpořit jeho postoj.
Europoslankyně Šojdrová totiž navrhovala, aby byly děti přijaty z táborů v Řecku, kde je nejčastější věkové složení dětí od 12 do 17 let. To však neznamená, že by se tam nevyskytovaly i mladší děti. Přijetí 50 syrských dětí by byla naše národní iniciativa a bylo by na nás, které děti bychom vybrali. Není proto problém přijmout právě děti mladší. Stejně tak není problém přijmout děti z táborů v Libanonu, kde je malých dětí ještě mnohem více. Nevoláme po péči o plnoleté mladíky, prosíme o šanci pro malé osiřelé děti z uprchlických táborů.
Odpůrci přijetí dětí velmi rádi používali argument, ať si sirotky vezme domů ten, kdo je chce, ale ať se o ně nestará stát (protože by nás to něco stálo). Podle médií se přihlásilo už více jak 50 rodin, které si chtějí děti vzít. Samozřejmě, že tento model je úplně nejlepší ze všech a my máme velkou radost, že se tihle lidé zmobilizovali a jsou ochotni pomoct. Na dobrovolnosti postavená pomoc nezávislá na státu je i pro nás hlavní stavební kámen charity. Jenže vzít si do rodiny cizí dítě prostě bez státní účasti nejde.
Lidé, kteří nechtějí děti přijmout, se také často obávají o bezpečnost v naší zemi. Tady se ale nebavíme o zavedení štědrého sociálního systému, který láká do země desetitisíce neznámých lidí. Jde o děti. Jde o vystrašené děti, které zůstaly na světě samy, bez rodičů. A v cizí zemi. Kdo ví, čeho všeho byli svědky a co všechno musí v uprchlických táborech prožívat. Nejsou to žádní teroristé. Jsou to děti. Ti nejzranitelnější z nás.
Ano jsou to muslimové. To ale snad není žádný důvod je nepřijmout. Reálně se tady jedná o začlenění 50 dětí do skupiny 22 tisíců u nás již žijících muslimů. Proč předpokládat, že nebudou žít poklidně? Navíc jde o děti. Pokud budou vyrůstat v rodinách, kde se islám nepraktikuje, pravděpodobně k němu samy nebudou inklinovat, pokud k němu vůbec kdy inklinovaly. Jde o děti, a ty náboženství většinou moc neřeší. Řeší ho jejich rodiče. Tyto děti o své rodiče přišly.
Ukažme světu, že i my v sobě máme lidskost a hrdost. Dokažme, že patříme mezi civilizované země, které pomáhají nevinným obětem války.
Rodiče těch osiřelých dětí prchali před válkou a zemřeli. Nejspíš s nadějí, že svět je pořád více dobré místo než zlé. S nadějí, že existují laskaví lidé, kteří se postarají o to nejcennější, co kdy v životě měli. Dejme jejich dětem naději na lepší život.
Tomáš Pajonk, předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje
Alois Sečkár, místopředseda Svobodných
Jiří Zapletal, místopředseda Svobodných
Radim Smetka, místopředseda Svobodných
Terézia Mlýnková Išková, členka Republikového výboru, zastupitelka města Hodonín
Zuzana Haberlová, členka Republikového výboru, zastupitelka Prahy 9
Jaroslav Marsa, člen Republikového výboru
Jiří Kubíček, člen Republikového výboru
Jaroslav Suchánek, člen Republikového výboru
Jan Děd, člen Republikového výboru
David Pokorný, předseda jihomoravského krajského sdružení Svobodných a člen Republikového výboru
Lucie Komárková, místopředsedkyně olomouckého krajské sdružení Svobodných
Marek Šoška, místopředseda jihomoravského krajského sdružení Svobodných
Roman Bartolšic, místopředseda jihomoravského krajského sdružení Svobodných
Lukáš Indra, místopředseda krajského sdružení Svobodných na Vysočině
Jiří Filip, místopředseda moravskoslezského krajského sdružení Svobodných
Hynek Pangrác
Michael Kopecký
Jan Bouša
Roman Kříž
Oldřich Peprla
Hugo Trkal
Jan Mikula
Tobiáš Štěpánek
Marek Stříhavka
Jakub Janata
Lucie Zapletalová
Jan Tichý
Pavel Ovesný
Tomáš Božek
Tomáš Pařík
Tomáš Lejsek
Martin Marek
Jaroslav Král
Marek Rýc
David Forbelský
Martin Novák
Vítězslav Stanovský
Tomáš Michalička
Jan Maria Matějka
Jan Bečev
Jan Werner
Josef Káles, přiznivec Svobodných a zastupitel Chrudimi
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.