Stínový ministr financí Jan Mládek z ČSSD ovládl na několik dní mediální prostor, když neslavně přirovnal osoby samostatně výdělečně činné k parazitům. Dotklo se mě to. Jsem také OSVČ a každoročně odvádím do veřejných rozpočtů šestimístné částky. Přesto jsem Mládkův výrok svým způsobem uvítal. Přišel totiž zrovna v době, kdy sám o cizopasnících hodně přemýšlím.
Nedávno jsme se přestěhovali do většího bytu. Ten původní, dvoupokojový, nám přestal po narození dcery stačit. Z jeho prodeje jsme státu odvedli daň z převodu nemovitosti (sic!) ve výši bezmála 80 000 Kč a také DPH 12,5 tisíce z provize realitní kanceláře. Skoro sto tisíc do státní kasy jen za to, že jsme prodali byt. To bude ta spravedlnost a solidarita, jak se o nich minulý víkend mluvilo v Ostravě.
Z nového bytu naštěstí daň z převodu platit nemusíme, ale neminula nás DPH. Byt je velký a leží v centru města nedaleko Prahy. Ceny tomu odpovídají. Daň z přidané hodnoty v – od ledna zvýšené – „snížené“ sazbě dosáhla téměř na korunu přesně půl milionu.
Daň z přestěhování
V souvislosti se zajištěním svých bytových potřeb jsme tedy nedobrovolně přispěli eráru částkou asi 600 000 Kč – částečně z naspořených, tedy už jednou zdaněných, a částečně z půjčených peněz. (Snad nemusím dodávat, že mladá rodina by takovou sumu jistě dovedla upotřebit jinak. Daří se nám zaplaťpánbůh slušně, ale milionáři nejsme.)
Nestěžoval jsem si. Když na mě přicházely sobecké myšlenky, představil jsem si všechny ty chudé, hendikepované a potřebné, kterým moje úspory pomohou v nelehké situaci. Jenže pak jsem pochopil, koho všeho ty peníze vybrané na daních opravdu živí. Po reálné změně bydliště totiž přišla na řadu ještě změna úřední.
V éře datových schránek, CzechPointů a elektronické státní správy to nebude problém, doufal jsem. Vždyť jsem se přestěhoval jen o pár ulic dál. Prostě někam nahlásím novou adresu a bude to.
Adresu jsem nahlásil, to ano. Na evidenci obyvatel místního obecního úřadu. A zaplatil za to padesát korun. Jenže to byl jenom začátek. S ustřiženou občankou mě poslali do jiné budovy, kde jsem si vzal ze strojku pořadové číslo, počkal slabou hodinku a nakonec byl vyfotografován pro nový doklad. Půjdu si pro něj za tři týdny. Další poplatek, další hodiny ztraceného času. Prý si můžu předem zavolat, ale někdy neberou telefon. Když toho mají hodně.
Ačkoliv máme rok 2013, centrální registr obyvatel a zákonnou povinnost používat datové schránky, jako OSVČ jsem povinen hlásit novou adresu rovněž na živnostenském odboru obecního úřadu. Ten sídlí opět v jiné budově – člověk při vyřizování formalit alespoň důkladně pozná různá zákoutí svého města. Nahlásil jsem novou adresu a zaplatil. Tentokrát stovku. Podnikatelé to holt mají dražší.
Ani návštěvou živnostenského odboru ovšem moje anabáze neskončila. Mám také dvě auta, jedno pro sebe a jedno pro manželku. Proto budu muset zajít i na evidenci vozidel a nechat zapsat změnu do technických průkazů. Samozřejmě i zde se hradí jakýsi správní poplatek. A pozor! Jedna žádost = jedno pořadové číslo, jak informuje cedule u dveří. To by tak hrálo, abych strčil úřednici oba techničáky najednou. Ještěže motorky jsem prodal už loni, když přišla malá na svět. Být stále jejich majitelem, to abych si zřídil na evidenci vozidel bydliště přechodné…
Celkem to dělá nejméně šest návštěv tří různých úřadů kvůli takové banalitě, jako je změna adresy v rámci jednoho města. S notnou dávkou smutné ironie bych tedy mohl konstatovat, že jeden úkon v mém případě vychází přesně na sto tisíc.
Vážně to tak musí být?
Co ten člověk fňuká, říkáte si možná. Vždyť to tak má každý a udělat se to musí. Ale… Opravdu? Zamysleli jste se nad tím někdy? Já si občanský průkaz nevymyslel a už vůbec nechápu, proč na něm musí být uvedeno bydliště. Nevymyslel jsem si ani ten hloupý papír ze živnostenského úřadu, údajně mě opravňující poskytovat klientům své služby a nechávat si za ně platit. Vím jistě, že obě auta by byla plně provozuschopná, i kdyby v jejich dokladech chyběla moje aktuální adresa.
Každý jednotlivý z těch úkonů po mně požaduje stát, aby ospravedlnil svoji existenci. Vzápětí po tom, co mě připravil o našetřené statisíce, mě nutí běhat ode dveří ke dveřím, hradit směšné poplatky a marnit čas zbytečnými úkony, z nichž dobrou polovinu by bylo při troše dobré vůle možné vyřídit na dálku elektronicky – a druhou polovinu úplně vynechat.
Kolik já viděl za poslední dny snaživých tet, ťukajících do směšných formulářů ve svých počítačích tempem někoho, který už léta chodí do práce v osm a z práce ve tři. Snažil jsem se ně usmívat. Vždyť nejspíš vůbec nenahlížejí absurdnost svého počínání. Patrně by se hluboce urazily, kdybych dal najevo, jak málo si jejich činnosti cením. Ostatně je docela pravděpodobné, že svoji práci vykonávají pečlivě a svědomitě.
To ale nemění nic na tom, že ke kvalitě mého, vašeho, našich životů nijak nepřispívají. Nepotřebuji je k tomu, abych ráno koupil v krámě chleba, odpoledne udělal prezentaci pro klienta a večer se pomiloval se ženou. Jejich „služby“ jsem si neobjednal a pokud by to bylo možné, rád bych se z nich vyvázal. Jenže to nejde. Jsou tady odjakživa a budou tu nejspíš pořád. Tisíce úřednic, trávících život vykonáváním agendy, jejíž velmi podstatná část slouží jen sama sobě. A to je pouze první linie.
Za nimi stojí další armáda neviditelných byrokratů, kteří všechny ty nesmysly vymýšlejí a uvádějí v život. Zatěžují občany stále novými povinnostmi, předpisy a omezeními, aby si nepřipadali na světě zbyteční. Upřímně – věřím, že jednotliví úředníci to myslí dobře. Vidí jen svůj malý kousek reality, který dostali na starost, a neuvědomují si, že souhrnným výsledkem jejich individuálního snažení o lépe uspořádaný svět je zrůdnost. Byrokratická hydra, která vyžaduje pro svoje fungování čím dál více vstupů a produkuje čím dál méně užitečných výstupů. Kafkův Zámek. Absurditu toho všeho nevnímáme jen proto, že je jako vzduch – všude okolo nás.
Podle Wikipedie se výrazem parazit označuje „organismus, který se živí buďto tkáněmi samotného hostitele (aniž by ho sám o sobě zabíjel), nebo se přiživuje na jeho potravě či jinak profituje z hostitelova organismu nebo jeho činnosti a snižuje přitom jeho fitness (zdatnost)“.
Nesedí to na ty armády klotových rukávů naprosto dokonale?
Nezabíjejí nás, jen se přiživují na našem žvanci. Vyžadují po nás zbytečnou činnost a snižují naši zdatnost tím, že spotřebovávají náš čas a energii na samoúčelné úkony.
Tady je máte, ty naše cizopasníčky. Ne chudé „socky“, k nimž zhusta obrací svoji zášť elektorát Top 09; ne politici, za které si koneckonců můžeme sami; dokonce ani nenáviděný řepkový král Babiš, který nám alespoň upeče rohlík a zabalí mléko; to tahle masa zahřívačů židlí jsou praví příživníci. Ždímou vás, obtěžují, zdržují, nic užitečného vám za to nedají – a ještě od vás vyberou správní poplatek.
Místo doslovu
V polovině 30. let připadal jeden úředník na 143 obyvatel. Dnes připadá jeden úředník na pouhých 40 obyvatel – to je ale včetně dětí, důchodců a státních zaměstnanců. Lidí pracujících v soukromé sféře je asi 2,5 milionu. To znamená, že na každých 10 produktivních lidí vytvářejících zdanitelné hodnoty připadá jeden úředník. I proto dosahuje podíl veřejných výdajů na HDP historicky nevídaných 44 %.
Jiří Červenka je členem Svobodných ve Středočeském kraji
původně vyšlo na blogu autora
