Již řadu měsíců probíhá boj, a jinak to nazvat neumím, proti většinové společnosti. Proč? Komunita LGBT nabírá na síle, na pomoc spěchají neziskové organizace a všichni křičí, že společnost menšinám ubližuje. Máme se cítit vinni. Ale je takový tlak oprávněný?

Svým textem nebrojím proti menšinám, proč taky, pokusím se jen pojmenovat to, co vnímám kolem sebe i to, proč to budí takové vášně.

Homosexuálové, naprosto běžní lidé, kteří touží milovat a být milováni. Je to naprosto v pořádku a také jim v tom není nikterak bráněno. V zaměstnání to nikdo nezjišťuje. Proč by také měl? S kým uléhám večer do postele a s kým se budím, je čistě moje soukromá věc a nemá vliv na to, jestli umím svářet, prodávat, učit nebo okopávat záhony. Jenže tady to bohužel nekončí.

Aniž bych chtěla kohokoliv dehonestovat či urazit, dovolím si menšiny nazvat anomálií, anomálií ze statistického hlediska. Podíl homosexuálů se odhaduje na 4%, dalších queer menšin obvykle ještě na méně. Tedy ano, jde o statistickou anomálii. A co nyní pozorujeme, je tlak, aby se drtivá většina společnosti přizpůsobila anomálii. A když nechce, je okamžitě onálepkována termíny homofob, nenávistný člověk, rasista (vtipné) apod. Stále častěji slyším, že Overtonovo okno je zase více pootevřeno. Ano, postup tomu naprosto nasvědčuje (www.rodon.cz/pdf/clanek.php?id=3899)

Zastavme se tedy a nahlédněme do minulosti. Česká republika patřila k jedné z nejtolerantnějších zemí světa ve vztahu k homosexuálům. Když bylo v roce 2006 zavedeno registrované partnerství i do našeho právního systému, málokdo byl proti. Přesto se ale objevovaly obavy, kdy tento vstřícný krok přestane stejnopohlavním partnerům stačit. Odpovědí byly téměř přísahy, že stačit bude. Že nikdo netlačí na manželství, nikdo netlačí na adopce dětí. Uběhlo jedno desetiletí a vše je jinak.

Manželství

Nezastírejme, že registrované partnerství není naprosto plnohodnotným ekvivalentem manželství. Není. Ale mělo by být? Manželství je z historického i přirozeného hlediska svazkem muže a ženy. Vždycky říkám, že „příroda není debil“ a pokud nastavila, že k udržení našeho druhu je třeba samec a samice, jsou svazky muže a ženy naprosto logické. Jsou základní stavební jednotkou každé společnosti. Už teď slyším připomínky: „Ale proč by nemohli mít manželství i homosexuálové? Nikomu to neubližuje. Je to diskriminace!“ Ne, není to diskriminace. Každý, a „každý“ zdůrazňuji, může uzavřít manželství. Že jsou lidé, kteří se narodili s anomálií a takový svazek pro ně nemá smysl, přece není důvodem, abychom tento historický termín a svazek pokřivili a přizpůsobili ho právě oněm anomáliím. Židle nebude křeslem, i kdybychom se stavěli na hlavu a přejmenovali ji. Manželství je svazkem muže a ženy. Nikomu svéprávnému není bráněno do tohoto svazku vstoupit. Pro naprosto všechny občany jsou podmínky uzavření stejné. Nikdo není diskriminován a nedovolme si, aby v nás někdo vyvolával pocit viny, že nechceme z anomálie dělat normu.

Adopce

Velmi složité téma. Má vůbec běžný občan, politik, právník.. právo určovat, zda je homosexuální manželství pro dítě vhodné? Podle mě nemá. Takové věci mají rozhodovat výhradně odborníci na dětskou psychologii a to ještě případ od případu s přihlédnutím k aktuální situaci, podmínkám a psychice každého jednotlivého dítěte. A proč jen u homosexuálů a u heterosexuálů ne? Protože „příroda není debil“ a pokud to nastavila, jak nastavila, není třeba určovat, jestli je heterosexuální pár z obecného hlediska k výchově vhodný. Je naprosto v pořádku, že jsou při žádosti o adopci posuzování konkrétní lidé, konkrétní páry. Že je někdo hetero, neznamená, že je bez chyby. Ano, lze namítnout, že už tak jako tak spoustu dětí žije ve špatných rodinách. Je jim ubližováno, nemají jednoho rodiče, rodiče jsou špatní, je narušován jejich zdravý vývoj atd. atd. Ano, je to špatně. Ale to přeci není a nesmí být argumentem pro to, abychom rozšiřovali řady dětí, které jsou nuceny žít špatný život pro dobrý pocit někoho jiného a snažme se naopak, aby takových dětí bylo co nejméně.

Je lepší homosexuální rodina než ústav? Možná. Nevím. Proto opět apeluji, nechme toto téma odborníkům. Cloumají s námi emoce, oháníme se diskriminací na straně jedné a obrázky úchylů z Prague Pride na straně druhé. Nic z toho není pravda a nic z toho není podstatné. Podstatné je jen a jenom to dítě. Proč mnohým toto téma tak vadí, přestože nemají proti homosexuálům ani to nejmenší? Protože se dítě stalo předmětem cizího práva. NIKDO nemá právo na cizí dítě! Dítě není věc, dítě je živá bytost a je tím nejzranitelnějším člověkem, kterého znám. Má křehkou duši a každá chyba může zanechat na té dušičce hluboké rány. Nebudu se omlouvat, ale pro mě je jednoduše duše jediného dítěte mnohem podstatnější než zástup dospělých homosexuálů, kteří se cítí diskriminováni. Adopce homosexuálním párem? Možná. Ale jen a výhradně tehdy, pokud dítěti jakkoliv neublíží – diskriminace, nediskriminace.

Prague Pride

Proč vadí? Mně ne. Tedy v zásadě mi nevadí. To, co mi na tom vadí, je ono pozadí. V první řadě, že je tato akce štědře dotována. Pokud má někdo potřebu dávat na odiv svoji jinakost, ať si to klidně dělá, ale za své. Když se mi to nelíbí, nebudu se na to dívat. Jednoduché. To, co mi vadí, je ten politický podtext, zvyšování tlaku na většinovou společnost. Má taková akce pomoct vztahu většinové společnosti k menšinám? Pochybuji o tom. Vývoj, který pozoruji, je spíš opačný. Řada lidí roky zpátky homosexuály naprosto neřešila, byli jim jedno. Jejich věc, jejich život… Dnes ale tito lidé, kteří jsou znechucení ze všeho okolo, z tlaku na společnost, z umělého vytváření pocitu viny, obracejí svůj hněv právě proti této menšině. Je to špatně a je to škoda. A Prague Pride s maskami, které jsou mnohdy za hranou, jen nabíjí nenávisti ostrými náboji. Ne, Prague Pride neubližuje většinové společnosti, ubližuje té menšinové, protože přilévá olej do ohně a posiluje averzi, která začíná být u nás velmi citelná. Kromě toho Prague Pride vnímá negativně i většina homosexuálů, které znám. V žádném případě nic takového nechci zakazovat, ale nenalhávejme si, že takové akce jsou ku prospěchu menšin.

Ivana Burešová Marková,
členka Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.