Děsí mě s jakou lehkostí vytvářejí média a reklamní kampaně ze dne na den politické „osobnosti“. Během několika dní z průměrně oblíbeného předsedy neoblíbené strany udělají „cool“ celebritu, idola mládeže a kulturní fronty. Během několika dní zamlží řadě lidí paměť. Církevní restituce, školné na vysokých školách, zvyšování daní, Kalousek, Bakala a vše spojené s nepopulární vládou, to všechno se podaří vytěsnit a zůstává jen usměvavý, dobrácký, elegantní kníže s motýlkem a fajfkou. Ještě mnohem horší na tom všem je snaha o démonizaci a totální diskreditaci protivníka, ve které se předhánějí zvlášť MF Dnes, Lidové noviny a Hospodářské noviny a stále stejná skvadra vyvolených, ale nevolených hlasatelů dobra a mravokárců.
Nevím, kolik lidí se těmito masážemi nechá ovlivnit. Co ale vím, že mezi ně rozhodně nepatřím a nehodlám patřit. Domnívám se, že hlavu státu by měl člověk volit na základě dlouholeté zkušenosti, nikoli chvilkových dojmů z předvolební kampaně. Pro svého kandidáta jsem se rozhodnul na základě sledování jeho počínání po předchozích 23 let.
Byl jsem v první třídě, když přišla sametová revoluce. Bylo mi teprve sedm, ale politika mě okamžitě chytla. Sledoval jsem milionové demonstrace na Letné v televizi, poslouchal proslovy. Jedním z řečníků, který tenkrát lidi velmi zaujal, byl nekonformní, protirežimní ekonom Miloš Zeman. Nedlouho předtím se proslavil velmi odvážným kritickým článkem o přestavbě, za který byl vyhozen ze zaměstnání.
Chodil jsem ještě pořád na základní. Zeman se vyprofiloval jako významný politik. Právě budoval svou ČSSD, kterou během několika let vytáhnul ode dna až na vrchol. Byli jsme pravicová rodina, voliči ODS, takže Zeman nám svými názory na ekonomickou transformaci rozhodně blízký nebyl. Ani jeho pověstné hulvátství a drsný slovník nás příliš neoslovoval. Chtěl jít vládě „po krku“, mluvil o spálené zemi, tunelářích, kritizoval kupónovou privatizaci apod. Vlastně jsme v něm tehdy viděli hlavní nebezpečí pro nastoupený reformní kurz. Jestli mi na něm něco bylo sympatické už v tu dobu, byl to snad jen jeho úžasný smysl pro humor.
To už jsem nastoupil na gymnázium, když nastala přesmyčka. Po volbách v roce 1996 dosavadní koalice ODS, ODA a KDU-ČSL ztratila většinu. Díky konstruktivnímu přístupu Zemana byla tehdy dojednána jakási první „opoziční smlouva“ pod patronátem Havla – tehdy nikomu nevadila – a vláda mohla po nějaký čas fungovat. ČSSD v těch časech projevila kus konstruktivního, státnického přístupu.
V roce 1997 po „Sarajevu“ Klausova vláda padla. Bylo kolem toho hodně emocí. Vzpomínám hlavně na Havlovy jedovaté výroky (zejm. při rudolfinském projevu), na podivně slepenou Tošovského vládu a na to, jak všichni najednou nacházeli odvahu kopnout si do Klause. Zeman mě ovšem právě krátce po pádu vlády mile překvapil. Pamatuji si jako dnes, když v televizi v rozhovoru řekl, že se k těm, co do jeho soupeře kopou, nepřidá. Jeho noblesa a serióznost z té vzrušené doby se hodně podepsala na mém nazírání na něj.
Asi právě tehdy jsem si začal více všímat jeho kladných vlastností a přiznávám, že po lidské stránce – nikoliv co se týče politického programu – mi brzy začal být mnohem bližší než politici z programově spřízněných stran.
Když se po volbách 1998 ODS, Unie svobody a lidovci nedokázali dohodnout na vládě (s křehkou většinou 102 hlasů), a když menší strany odmítli vytvořit koalici s ČSSD, opoziční smlouva představovala inovativní řešení. Dodnes si myslím, že byla za stávající situace naprosto legitimním tahem a ani jedna ze stran se za ni nemusí stydět. Samozřejmě, že se taky rozdělovaly různé posty (politické, dozorčí rady ve veřejných podnicích atd., ale děje se dnes něco jiného?). Celý mýtus ďábelské opoziční smlouvy úspěšně vytvořili ti, kteří tenkrát ostrouhali a kteří našli své mocné spojence v mnoha mainstreamových médiích a na kulturní scéně. Právě tehdy se tu vyprofilovala skupina lidi, kterým se později začalo říkat „pravdoláskaři“.
Nešlo ani zdaleka o období největší korupce a zločinu obecně v politice. Za této vlády se kauzy stíhaly (jeden ministr dokonce skončil ve vězení). Ve skutečnosti se největší gauneři v politice objevili až v dalších vládách po roce 2002.
Kroky Zemanovy vládu mě jako pravicově smýšlejícího pochopitelně často vůbec netěšily, na druhou stranu při zpětném pohledu šlo o jistě nejlepší ze všech levicových, resp. středolevých vlád, které se od té doby vystřídaly. ODS držela svoje partnery aspoň v počátcích docela pod kontrolou. Navíc sám Zeman nebyl nezřízený populista, jako byli později jeho nástupci. Byly zde i mnohé nepopiratelné úspěchy – privatizace bank, vytvoření krajů, intenzivní příprava na vstup do EU (který si tehdy drtivá většina lidí přála).
Právě v době opoziční smlouvy jsem začal vnímat i další vlastnosti Zemana, které mi byly velmi sympatické. Je to předně jeho patriotismus, i když strižený eurofederalistickými ideály. Vždy měl pevné postoje, pokud jde o výklad národní historie, mj. odsunu sudetských Němců. Zamlouvaly se mi též jeho postoje v oblasti mezinárodní politiky – např. zdrženlivost ve vztahu k bombardování Jugoslávie v roce 1999, dále názory na Izrael či na islám.
Také se mi zalíbil jeho přístup k zeleným aktivistům a osnovačům všelijakých direktivních zásahů do lidského života mimo ekonomickou sféru (viz kouření v restauracích, kvóty na zastoupení žen atd.).
Sympatické na Zemanovi mi bylo, že se rozhodl, že jedno volební období mu stačí a předal štafetu dále – bohužel dost nešťastně Špidlovi, ale to už je jiná věc.
Co byl vždycky Zemanův problém, to je personální politika. Spletl se se Špidlou i s Grossem a dalších případů je celá řada. Pohybovalo se kolem něj taky pár obecně problematických lidí jako Šlouf, Zbytek apod. – ale tak už to v politice chodí. I politik s čistými úmysly potřebuje lidi na „špinavou práci“. Můžeme nad tím ohrnovat nos, ale to je tak všechno. Žádný politik není černobílý. TOP 09 by o tom mohla něco povídat.
Už jako student na vysoké škole jsem sledoval prezidentskou volbu v roce 2003. Tehdy Zeman nebyl mým preferovaným kandidátem, nicméně už tehdy jsem si ho dovedl v čele státu představit. I když jsem byl rád, že zvolen byl Klaus, soucítil jsem tehdy trochu se Zemanem, když ho při volbě potopili lidé z vlastní strany (v tzv. „Operaci Důchodce“) a poslali ho předčasně na odpočinek.
Z dalších let o něm zas tolik slyšet nebylo. Vzpomínám si na knihu Jak jsem se mýlil v politice, na půtky v ČSSD, kterou nakonec za dob Paroubka opustil, na vznik strany SPOZ a dál na občasné glosy k politickému dění. Např. v počátečním období uznal, že Klaus je dobrý prezident.
Co byl ale můj hlavní dojem z těch let, že ve vedení ČSSD už nikdy nestál člověk jeho formátu. Nikdy nenašel důstojného nástupce. Politická kultura v naší zemi po odchodu zakladatelských osobností – včetně Zemana – značně upadla a myšlenkově se vyprázdnila.
Už jsem byl ze školy dávno venku a nastoupil do zaměstnání, když se začalo chýlit ke konci úřadování Václava Klause (koho by tehdy napadlo, že bude korunováno nepochopitelnou a nešťastnou amnestií). Když jsem sám pro sebe uvažoval o Klausově nástupci, jako jeden z nejvhodnějších kandidátů mi připadal už dávno, než se vyprofilovali kandidáti, právě Zeman.
Nikdy jsem nebyl volič ČSSD, SPOZ nebo jiné levicové strany při parlamentních volbách. Jsem pravičák jako poleno a tím taky zůstanu. Prezidentská funkce je ale o něčem jiném. Prezidenta nevolíme kvůli tomu, jaký má pohled na onu každodenní politiku, zejména na ekonomiku. To jsou věci, kde bych se Zemanem nikdy nemohl shodnout.
Pro prezidentskou funkci vnímám jako zásadní, že Zeman je jedním ze zakladatelů demokratické polistopadové politiky v ČR, že je to patriot, člověk s ideály, který se snažil po dvě desetiletí pracovat ve prospěch ČR (ano někdy i za spolupráce problematických lidí a ne zcela v rukavičkách), a člověk, za kterým stojí ve většině pozitivní výsledky.
Všem postpubertálním studentíkům, telátkům se žlutou plackou, kteří mě na Facebooku bombardují odkazy na stránky „Víte koho volíte?“ a podobné, říkám tohle: Já, na rozdíl od vás, vím, koho volím. Můj názor vychází ze zkušenosti s ním trvající 23 let. On je pořád stejný – v dobrém i zlém – ne jako onen odněkud se vynořivší cool hrdina „Karel“, o kterém jste před 14 dny možná nevěděli skoro nic a rozhodně vás dříve ničím nezaujal.To byl totiž ještě jen předsedou TOP09, vicepremiérem Nečasovy vlády, ministrem zahraničí a především Kalouskovou prodlouženou rukou a maskotem. „Karel“ je typický marketingový produkt a past.
Tomáš Břicháček je členem Svobodných
