Rozpočet Evropské unie ve výši přes sto miliard eur byl v roce 2007 opět plný nesrovnalostí, nejasností a defraudací, oznámil v listopadu 2008 Evropský účetní dvůr (ECA). Oproti předešlým třinácti rokům (od roku 1994 auditoři neschválili jediný rozpočet EU) se prý vedení účtů mírně zlepšilo, ale stále jsou v něm miliardy eur nevysvětlených úniků.
„Auditní názory účetního dvora na EU a její transakce jsou podobné jako v předchozích letech,“ píší auditoři. „Odhadovaná procenta chyb v některých výdajích poklesla, nikoli však natolik, aby ovlivnila celkový obraz.“ Zemědělské výdaje jsou podle auditorů „postižené podstatnou výší chyb legálnosti“, což je auditorský eufemismus pro nepochybnou defraudaci. Ze 196 namátkově auditovaných zemědělských grantů bylo 61 chybných – z toho 40 „povážlivě“. Což by v průměru vycházelo na chyby ve zhruba třetině grantů a podvodů v pětině. U strukturálních fondů se chyby našly v 54 procentech auditovaných transakcí.
To jsou, rozumějme, jen chyby zjištěné u institucí EU. Podobné „chyby“ (obecný auditorský eufemismus nerozlišující mezi chybami z nedbalosti a defraudací) u příjemců auditorský dvůr nezapočítává. Jen tu a tam namátkovými kontrolami zjišťuje a zaznamenává. Zda někdo proti nim vede trestní stíhání, už není auditorským úkolem zjišťovat. Ve většině případů se stíhání nekoná. Třeba by se ještě přišlo na to, jak se defraudantům (pardon, chybujícím) podařilo peníze od konkrétního úředníka získat. V předchozích případech hlášených podvodů to většinou skončilo propuštěním toho, kdo je nahlásil.
Ve vysvětlených a řádně proúčtovaných a dokonce i poctivě přijatých grantech se zase nacházejí nesmyslné projekty, které se nikdy neuskutečnily nebo se z nich staly absurdní komedie. Mezi nejkomičtější patří veřejný záchodek v anglickém městě Hull subvencovaný z Fondu regionálního rozvoje EU a oslavovaný jako „poctěný vítěznou cenou“. Nebo čtyřmetrová socha subvencované skupiny keramiků v jižním Švédsku, nejprve uplácaná, pak usušená a poté spálená geniálně vymyšleným vnitřním vznícením. Pro publikum vzácný umělecký zážitek: „Jak jsme tam tak stáli a socha zářila a my na ni přihazovali piliny, dav se zajíkal úžasem.“ Nebo bordýlek zvaný Sedmé nebe, který si ve španělském městečku Chirivel pořídil jeho bývalý starosta Romera z 54tisícového grantu EU v eurech na projekt „jezdecké školy“. A 68 tisíc eur šlo na oficiální bruselskou studii „pracovních podmínek profesionálních basketbalistů v EU“.
Finanční cetky a tretky, řekneme si. Jen ať se lid na náš účet baví. Trochu víc, už sto tisíc eur, dostal dánský podnikatel Ole Harild na vytvoření lyžařského svahu na ostrově Bornholm, kde není jediný kopec a nikdy tam nesněží. Žádost o grant prý podal jako fór. „Nikdy mě nenapadlo, že by to ti magoři mohli schválit,“ vyprávěl, když na placaté louce uspořádal pro ostrovany jednodenní show rozfoukávání umělého sněhu. Dalších sto tisíc eur dostal projekt „zmezinárodnění finského tanga“. Ten si ve Finsku založil na výuku tanga u místní mládeže umělec uváděný jako „člen buenosaireské tangové akademie“. Nový dům si jako „centrum pro poutníky“ za 120 tisíc eur postavili konšelé španělského městečka Santuario dela Armada, kudy „nikdy žádní poutníci nechodí“, jak potvrdili hlavou kroutící místní občané. Za 150 tisíc eur se šest rakouských městeček na několik víkendů proměnilo v „města tance“.
Už čistý milionek eur si od EU vysloužil mladý dánský podnikatel na založení krokodýlího zoo v městečku Norre Alslev. Jeden a čtvrt milionu eur dostala neapolská škola pro modelky, v níž podle jejího ředitele „krása je hlavní kriteriem pro přijetí“. Za 224 tisíc eur provedla Mezinárodní federace profesionálních fotbalistů studii Jak zavést společenský dialog v evropském fotbalovém průmyslu. Za 300 tisíc eur z EU si starostové měst v italské Kampanii udělali se ženami a dětmi (celkem 160 osob) významnou kulturní akci návštěvy New Yorku na oslavy Kolumbova dne. Lombardská jezdecká škola Laury Giorgettiové, ženy místního politika Ligy severu, získala 400 tisíc eur na trénink asi deseti žáků.
Anglické město Bristol dostalo 475 tisíc eur na projekt Vyrovnání rozvoje a udržitelnosti v městech a regionech Jadranu (ano, toho středomořského, žádný překlep). Badatelům v Irsku a Walesu daroval Strukturální fond EU 700 tisíc eur na vědecký projekt, jak medúzy ovlivňují turistický ruch. Na „hudební fontánu“, která nikdy nefungovala, dostalo anglické město Oldham 900 tisíc eur.
Dva miliony eur si z Fondu regionálního rozvoje EU vybralo „komunitní centrum“ v anglickém Newcastlu na „zimní festival“, který sestával z indické masáže hlavy, výuky výroby mašliček a přelézání zdi k tomu účelu postavené. Italské město Avellino si vybralo čtyři miliony eur na založení centra pro léčbu rakoviny u dětí, které nikdy nedalo do provozu.—. Italský region Kalábrie si z šesti milionů eur, původně získaných na rozvoj několika přístavů, zafinancoval fotbalový tým – a přístavy jsou stále na spadnutí. V Miláně si zase deset malých firem vymyslelo za šest milionů eur z EU projekt „prosazování rovných příležitostí a psychofyzického blaha“, který se nestačil ani rozjet, protože si jej jejich ředitelé vytunelovali na stavbu bytů a nákup aut. Skupinka italských filmařů si za devět milionů eur založila školu „dokufikce“ pro dvanáct studentů. A dvanáct milionů eur si z grantů EU vytunelovali radní socialistické strany belgického města Charleroi na tajné konto, z něhož si zaplatili lovecké výlety do Běloruska a opulentní oslavy svého volebního vítězství.
Stačí? Kdepak. Největší „chyby“ se nalézají uvnitř instituční struktury EU. Činitelé a úředníci Evropské komise zfalšovali kontrakt s jednou bruselskou firmou na úklid kanceláří. Od roku 2003 s jeho pomocí vytunelovali z rozpočtu komise 44 milionů eur. Kam, kudy a jak se dosud nezjistilo a možná ani nezjistí. Přišlo se na to úplně náhodou pitomostí mluvčího komise Maxmiliana Strotmana. Ten někde veřejně plácl, že úklidový rozpočet komise je půl milionu eur ročně. Nějakých 98 milionů eur za jeden rok zase zpronevěřili europoslanci na falešné faktury za „poskytování služeb“ rádoby účetních či právníků, kteří nikdy neexistovali – peníze šly vesměs zaměstnancům EU. Jestli takhle švindlují všichni europoslanci, vydělal by každý extra sobě a svým zaměstnancům 125 tisíc eur ročně. Protože je ale docela možné, že polovina se jich ještě švindlovat nenaučila, té druhé by to vyšlo na čtvrt milionu.
Pak jsou tu všelijaké unijní výbory, které se scházejí na schůzích a sepisují sáhodlouhé dokumenty na utrácení peněz evropských daňových poplatníků. Regionální výbor dostává 140 milionů eur ročně. Další takový výbor se jmenuje Pracujeme v Evropě: Sociální dialog a mobilita. Ten dostává jen 70 milionů eur. Výbor Sociální solidarita a rovnost pohlaví spotřebuje 120 milionů eur. Dalších 120 milionů eur má Ekonomický a sociální výbor, který podává náměty strukturálním fondům.
A abychom to všichni brali s nadšením, „komunikační politika a získávání srdcí a myslí“, jak se dnes v euspeaku nazývá propaganda, měla v roce 2007 dvoumiliardový rozpočet, který se roce 2008 zvýšil na 2,4 miliardy eur. Na Lisabonskou smlouvu – jak je skvělá. To je, jak spočítali britští komentátoři, víc než celosvětový propagační rozpočet Coca-Coly. A co nám za něj EU nabízí? Fakta? Nechme se vysmát. Jak své pracovníky poučují instruktážní skripta Evropské komise: „Opravdová komunikace EU se nemůže omezovat na pouhé poskytování informací.“
Ale co. Jen ať utrácí. Vždyť si na to vydělá. Z našich daní. A jednou přece nějaký ten drobeček musí dát i nám.
(Vyšlo v týdeníku Euro, 2.2.2009)
