Taková otázka je na místě při pohledu na nedůstojné jednání obou sněmoven Parlamentu České republiky, jež předvedly 16. března. Na programu měly udělení mandátu vládě k jejímu souhlasu s přesunutím dalších pravomocí České republiky na nadstátní, ve skutečnosti německo-francouzskou, oficiálně bruselskou úroveň Evropské unie. Konkrétně šlo o souhlas vlády se Změnou smlouvy o fungování Evropské unie, jež má umožnit vznik závazného mechanismu soustavného dotování předlužených členských států eurozóny. V zásadě jde co do důsledků o souhlas České republiky s takto řízenou stagnací a postupným hospodářským úpadkem Evropské unie v zájmu udržení eura za každou, tedy právě tuto sebezničující cenu.
Takové otázky si ale ani moudrý Senát, ani Poslanecká sněmovna, tedy v první řadě zpravodajové předkládaného zákona, vůbec nepoložili, protože toho zjevně nebyli schopni. Zpravodaj Sefzig z ODS se například v Senátu hlavně oháněl slovními zaklínadly o stabilitě EU, aniž by si byl vůbec schopen položit otázku, zda je soustavné dotování předlužených států cestou k jejich dlouhodobé stabilitě, místo aby se tyto státy například vrátily ke svým původním měnám, a tak mohly pružněji reagovat na své hospodářské potíže.
A již vůbec nikdo z poslanců a senátorů si nebyl schopen za všechny občany, jež reprezentují, položit otázku, co takový souhlas s mandátem vlády může znamenat pro budoucnost České republiky. Poslanci a senátoři by ale měli vědět, že Česká republika nemá výjimku z eura, a že tedy o jejím vstupu do eura rozhodují podle článku 140 uvedené smlouvy členové eurozóny kvalifikovanou většinou, tedy o nás bez nás. Rozhodují tak i o tom, že Česká republika bude dotovat zadlužené státy eurozóny. Dát za těchto vazalských podmínek souhlas vládě k jejímu následnému souhlasu se vznikem dotačního mechanismu je holá nezodpovědnost, jež se neslučuje s existencí svrchovaného, svobodného demokratického státu, který si váží sám sebe. A oni svůj souhlas, a to bez jakékoli věcné debaty o tak závažném rozhodnutí, tedy bez uvážení dopadů, jež tím způsobují, jednoduše dali. Senát dokonce jednomyslně. To připomíná komunistickou éru. Takoví poslanci a senátoři nejsou lidmi na svém místě.
To hezky ilustrují dvě komické příhody, k nimž došlo při projednávání mandátu vládě v Senátu. Senátorka za ČSSD Gajdůšková si dovolila požádat o odklad projednání věci o jeden den kvůli nedostatku informací o vládním stanovisku. Podstata a dopad udělení mandátu vládě k souhlasu se vznikem dotačního euromechanismu jí tedy, tak jako zřejmě naprosté většině senátorů, nebyla vůbec jasná. Nato vystoupil za vládu ministr Vondra, aby opovážlivou, nebohou senátorku uzemnil. Místo zodpovědného vysvětlení závažných důsledků celého kroku skandálně zanedbaného zpravodajem Sefzigem prohlásil, že vláda ke svému stanovisku již nic dalšího nepřidá, a senátorčin návrh byl pak zamítnut. Vláda tedy vše, jak to zatím vypadá, v Bruselu 24. a 25. března poslušně odkývá…Anebo, že by alespoň premiéru Nečasovi došlo, co by to znamenalo, a co je tedy jeho povinností ? Spíše bláhová to naděje…
A aby senátní komiky nebylo dost, nakonec kajícně přicupital, jako třešnička na dortu, senátor Štětina. Aby se pokorně kál za to, že jakýmsi málem zločinným omylem zmáčkl tlačítko ne, přestože se vším tak rád souhlasí…
Zasloužíme si takové zákonodárce ? Pokud ano, nezasloužíme si svobodu.
Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
