BEDNÁŘ: Viníci evropské krize budou pykat

BEDNÁŘ: Viníci evropské krize budou pykat

Někteří z nich to vědí, jiní tuší, a proto obviňují druhé, jen ne sebe, další to ještě nevědí, ale zúčtování se nevyhnou. Byl to pro mnoho z nich každopádně dlouhý a skvělý mejdan a byznys, žít ze šíření tak skvěle placené ohlupující propagandy teď již prý konečně a jednou provždy nastupujícího eurounijního ráje. S Evropskou unií na věčné časy, a nikdy jinak! A když se tak dařilo, proč tomu tedy nevěřit? Kategorie eurofanatiků se liší, přestože mají společného dogmatického jmenovatele. Od konce první poloviny devadesátých let, kdy jsem začal veřejně vystupovat proti vstupu České republiky do Evropské unie, kterou jsem předtím mohl v Bruselu naštěstí hodně zblízka poznat, se mi postupně vrývali do paměti.

Jedni z nich se podobali a podobají mně samotnému z oné naštěstí jen krátké, naivní a neinformované doby, kdy jsem v Evropském společenství, z nějž později vznikla EU, ještě viděl něco jako téměř druhé NATO, tedy solidní západní záruku před dalším zničením naší svobody a demokracie Ruskem a komunisty, nebo kýmkoliv jiným. Přesto i u nich je rozhodující vliv nyní již letité dogmatické, nekritické víry v jednou zvoleného spasitele. Jsou to typičtí intelektuálové, jež pádně až na dřeň kritizoval Jan Patočka. Vyznačují se myšlenkovou pohodlností a tyranským sklonem řídit ostatní, kterými pohrdají. A vůbec z pozice domnělé vyvolenosti po inženýrsku a byrokraticku ovládat a určovat přítomnost i budoucnost. Samozřejmě jim jde o světlé zítřky nás všech, i proti naší vůli, a to jako vždy jednou pro vždy. Mají se za skvěle uvažující osvícené vizionáře, jimž se proto nesluší odporovat. Demokracii svobodných občanů proto považují za otravnou přítěž.

Dnešní evropskou krizi například odbývají jako údajný import z USA. Když něco takového tvrdí známý ekonom Tomáš Sedláček, je to docela na pováženou. Z USA pocházející krize z let 2007-2008, mimochodem primárně způsobená tamějšími politickými sociálními inženýry, a nikoli kapitalismem, ukázala, že Evropská unie stojí na neudržitelných, od evropské reality nebezpečně odtržených základech.. Jinak a konkrétněji řečeno, pokud by neexistovala eurozóna, evropské státy se svými samostatnými měnami by náraz z USA vzešlé krize měly v zásadě za sebou. Místo toho původně americká krize nastartovala sice zdravý, ale protože přišla pozdě, a nadto za vyloženě nekompetentního rozhodování EU, nevyhnutelně zničující pohyb ke zhroucení nerealisticky, čistě politicky, přesněji ale antipoliticky, antidemokraticky vykonstruované eurozóny, a odtud Evropské unie jako takové.

Další typ eurofanatiků pochází z komunistické a s ní u nás silně spjaté sociálně demokratické líhně. Tvrdé, původně nebo někdy i dosud stále komunistické (dnešní komunisté se v názorech na EU štěpí) a postkomunistické jádro vyměnilo Moskvu za Brusel. Jejich nenávist, nebo alespoň výslovná,či faktická nevraživost ke svobodě, demokracii, a vůbec politice se shoduje s názorem hlavního ideologického a „politického“ proudu Evropské unie. Jeho zastánci např. neveřejně hlásali, že na EU je nejlepší, že v ní již neexistuje opozice…

Zastáncům tohoto českého, většinou antiamerického proudu se rovněž líbí, že Evropská unie je stále zjevněji antiamerickou organizací usilující o strategickou, a to nejen energetickou kooperaci s Ruskem proti USA.

Jiné uskupení našich eurofanatiků je původu katolického a lidoveckého, často i germanofilního, resp. austrofilního (mám na mysli nekritické obdivovatele Rakousko-Uherska). V Evropské unii dost právem vidí jakýsi návrat k epoše velkých, Německem vedených euroříší, kde se musí s demokracií a státní demokratickou svobodou co nejvíce šetřit. Jejich zásadní omyl spočívá ve víře, že takový útvar je projevem západní civilizace. Jde místo toho o protizápadní, tedy v politickém smyslu východní antidemokratickou tendenci této nejen středoevropské, znečně nekritické ideologie.

Společným jmenovatelem všech českých eurofanatiků je nekritická víra ve spasitelskou podstatu Evropské unie a přednost diktátorských, domněle osvícených způsobů vlády před svobodou jednotlivých občanů a na ní založenými ústavně demokratickými vládami.

Uvedené členění eurofanatické scény v ČR je ideální typologií. Empiricky se nezřídka vyskytují rozmanité mutace a směsice načrtnutých ideálních typů. Například v žurnalistice. Mediální tvůrcové veřejného mínění patří k politické třídě, a proto s ní rovněž sdílejí politickou odpovědnost. Ta se nepochybně týká dlouhodobého, soustavného a nekritického ovlivňování a masírování veřejnosti českou žurnalistickou a z valné většiny politickou scénou jak před referendem o vstupu České republiky do Evropské unie v r. 2003, tak v následujícím období do nedávných dnů. Nyní se v mediálním prostředí pro změnu nosí kritičnost k EU, přestože tomu donedávna bylo naopak. Typickým případem za mnoho jiných je Václav Moravec z České televize. Není tomu tak dávno, kdy ve svém dodnes každou neděli vysílaném pořadu Otázky Václava Moravce na českých politicích nápadně agresivně požadoval, aby mu oznámili termín přistoupení České republiky k euru. A zpravidla je peskoval, když se jim do toho nechtělo. Až předseda vlády Petr Nečas nedávno na jeho rituální otázku konečně na rovinu řekl, že vymáhání takové odpovědi je ekonomický a politický nesmysl.

Evropská unie se kvůli dlouhodobě nadutému odmítání brát vážně jako východisko smysluplné evropské jednoty po tisíce let se vyvíjející rozdílné politické a ekonomické tradice jednotlivých evropských národů a nyní demokratických států dostala do pohybu, který nemůže skončit jinak než tvrdým nárazem na zem, jejž zřejmě nelze přežít. Zachraňovat Evropu po ohlupujícím eurounijním dobrodružství, jehož viníci jsou dobře známi, budou opět nakonec muset i Spojené státy americké. Škoda, že americká finančně-ekonomická krize nepřišla dříve. Náraz by nebyl tak zničující.

Je v tom ale spravedlivá ironie. Zaprvé, největším nepřítelem Evropské unie je Evropa. Zadruhé, největším ohrožením znovuzvolení Baracka Obamy americkým prezidentem v příštím roce je Angela Merkelová, jež jako vůdkyně Německa a Evropské unie ztělesňuje neschopnost EU podívat se sobě samotné a dnešní evropské krizi, tedy její podstatě, do očí a podle toho jednat.

Viníci Evropskou unií a Německom s Francií způsobeného, nyní se již dost nezadržitelně blížícího evropského úpadku a strádání nesou před svými občany za své jednání morální, politickou, a vůbec veřejnou odpovědnost, z níž se nelze vymanit. Totéž platí pro jejich obdobu v České republice. Účet jim bude tak či onak brzy vystaven adresně a neodvratně.        

Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31