Někteří z nich to vědí, jiní tuší, a proto obviňují druhé, jen ne sebe, další to ještě nevědí, ale zúčtování se nevyhnou. Byl to pro mnoho z nich každopádně dlouhý a skvělý mejdan a byznys, žít ze šíření tak skvěle placené ohlupující propagandy teď již prý konečně a jednou provždy nastupujícího eurounijního ráje. S Evropskou unií na věčné časy, a nikdy jinak! A když se tak dařilo, proč tomu tedy nevěřit? Kategorie eurofanatiků se liší, přestože mají společného dogmatického jmenovatele. Od konce první poloviny devadesátých let, kdy jsem začal veřejně vystupovat proti vstupu České republiky do Evropské unie, kterou jsem předtím mohl v Bruselu naštěstí hodně zblízka poznat, se mi postupně vrývali do paměti.

Jedni z nich se podobali a podobají mně samotnému z oné naštěstí jen krátké, naivní a neinformované doby, kdy jsem v Evropském společenství, z nějž později vznikla EU, ještě viděl něco jako téměř druhé NATO, tedy solidní západní záruku před dalším zničením naší svobody a demokracie Ruskem a komunisty, nebo kýmkoliv jiným. Přesto i u nich je rozhodující vliv nyní již letité dogmatické, nekritické víry v jednou zvoleného spasitele. Jsou to typičtí intelektuálové, jež pádně až na dřeň kritizoval Jan Patočka. Vyznačují se myšlenkovou pohodlností a tyranským sklonem řídit ostatní, kterými pohrdají. A vůbec z pozice domnělé vyvolenosti po inženýrsku a byrokraticku ovládat a určovat přítomnost i budoucnost. Samozřejmě jim jde o světlé zítřky nás všech, i proti naší vůli, a to jako vždy jednou pro vždy. Mají se za skvěle uvažující osvícené vizionáře, jimž se proto nesluší odporovat. Demokracii svobodných občanů proto považují za otravnou přítěž.

Dnešní evropskou krizi například odbývají jako údajný import z USA. Když něco takového tvrdí známý ekonom Tomáš Sedláček, je to docela na pováženou. Z USA pocházející krize z let 2007-2008, mimochodem primárně způsobená tamějšími politickými sociálními inženýry, a nikoli kapitalismem, ukázala, že Evropská unie stojí na neudržitelných, od evropské reality nebezpečně odtržených základech.. Jinak a konkrétněji řečeno, pokud by neexistovala eurozóna, evropské státy se svými samostatnými měnami by náraz z USA vzešlé krize měly v zásadě za sebou. Místo toho původně americká krize nastartovala sice zdravý, ale protože přišla pozdě, a nadto za vyloženě nekompetentního rozhodování EU, nevyhnutelně zničující pohyb ke zhroucení nerealisticky, čistě politicky, přesněji ale antipoliticky, antidemokraticky vykonstruované eurozóny, a odtud Evropské unie jako takové.

Další typ eurofanatiků pochází z komunistické a s ní u nás silně spjaté sociálně demokratické líhně. Tvrdé, původně nebo někdy i dosud stále komunistické (dnešní komunisté se v názorech na EU štěpí) a postkomunistické jádro vyměnilo Moskvu za Brusel. Jejich nenávist, nebo alespoň výslovná,či faktická nevraživost ke svobodě, demokracii, a vůbec politice se shoduje s názorem hlavního ideologického a „politického“ proudu Evropské unie. Jeho zastánci např. neveřejně hlásali, že na EU je nejlepší, že v ní již neexistuje opozice…

Zastáncům tohoto českého, většinou antiamerického proudu se rovněž líbí, že Evropská unie je stále zjevněji antiamerickou organizací usilující o strategickou, a to nejen energetickou kooperaci s Ruskem proti USA.

Jiné uskupení našich eurofanatiků je původu katolického a lidoveckého, často i germanofilního, resp. austrofilního (mám na mysli nekritické obdivovatele Rakousko-Uherska). V Evropské unii dost právem vidí jakýsi návrat k epoše velkých, Německem vedených euroříší, kde se musí s demokracií a státní demokratickou svobodou co nejvíce šetřit. Jejich zásadní omyl spočívá ve víře, že takový útvar je projevem západní civilizace. Jde místo toho o protizápadní, tedy v politickém smyslu východní antidemokratickou tendenci této nejen středoevropské, znečně nekritické ideologie.

Společným jmenovatelem všech českých eurofanatiků je nekritická víra ve spasitelskou podstatu Evropské unie a přednost diktátorských, domněle osvícených způsobů vlády před svobodou jednotlivých občanů a na ní založenými ústavně demokratickými vládami.

Uvedené členění eurofanatické scény v ČR je ideální typologií. Empiricky se nezřídka vyskytují rozmanité mutace a směsice načrtnutých ideálních typů. Například v žurnalistice. Mediální tvůrcové veřejného mínění patří k politické třídě, a proto s ní rovněž sdílejí politickou odpovědnost. Ta se nepochybně týká dlouhodobého, soustavného a nekritického ovlivňování a masírování veřejnosti českou žurnalistickou a z valné většiny politickou scénou jak před referendem o vstupu České republiky do Evropské unie v r. 2003, tak v následujícím období do nedávných dnů. Nyní se v mediálním prostředí pro změnu nosí kritičnost k EU, přestože tomu donedávna bylo naopak. Typickým případem za mnoho jiných je Václav Moravec z České televize. Není tomu tak dávno, kdy ve svém dodnes každou neděli vysílaném pořadu Otázky Václava Moravce na českých politicích nápadně agresivně požadoval, aby mu oznámili termín přistoupení České republiky k euru. A zpravidla je peskoval, když se jim do toho nechtělo. Až předseda vlády Petr Nečas nedávno na jeho rituální otázku konečně na rovinu řekl, že vymáhání takové odpovědi je ekonomický a politický nesmysl.

Evropská unie se kvůli dlouhodobě nadutému odmítání brát vážně jako východisko smysluplné evropské jednoty po tisíce let se vyvíjející rozdílné politické a ekonomické tradice jednotlivých evropských národů a nyní demokratických států dostala do pohybu, který nemůže skončit jinak než tvrdým nárazem na zem, jejž zřejmě nelze přežít. Zachraňovat Evropu po ohlupujícím eurounijním dobrodružství, jehož viníci jsou dobře známi, budou opět nakonec muset i Spojené státy americké. Škoda, že americká finančně-ekonomická krize nepřišla dříve. Náraz by nebyl tak zničující.

Je v tom ale spravedlivá ironie. Zaprvé, největším nepřítelem Evropské unie je Evropa. Zadruhé, největším ohrožením znovuzvolení Baracka Obamy americkým prezidentem v příštím roce je Angela Merkelová, jež jako vůdkyně Německa a Evropské unie ztělesňuje neschopnost EU podívat se sobě samotné a dnešní evropské krizi, tedy její podstatě, do očí a podle toho jednat.

Viníci Evropskou unií a Německom s Francií způsobeného, nyní se již dost nezadržitelně blížícího evropského úpadku a strádání nesou před svými občany za své jednání morální, politickou, a vůbec veřejnou odpovědnost, z níž se nelze vymanit. Totéž platí pro jejich obdobu v České republice. Účet jim bude tak či onak brzy vystaven adresně a neodvratně.        

Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných