Vyrovnání s téměř dvaačtyřicetiletým, pružně se vyvíjejícím komunistickým totalitním režimem se jako zdaleka nezvládnutý problém ukazuje nejen na skandálních událostech kolem Ústavu pro studium totalitních režimů. Neméně se tento zásadní problém projevuje u komunistickým režimem hluboce poznamenaných antikomunistů.

Příkladem za mnohé ostatní čistokrevné strážce roztodivných postkomunistických svatých grálů je pan Bohumil Doležal.  Po minimálně dvacet let tvrdošíjně opakuje totéž sudetoněmecké novohenleinovské dogma: Zrušte, vy nemožně nemravní čeští barbaři, své československé zákony, jež umožnily spojenecké rozhodnutí o přesunu značné části československé německé menšiny do Německa. Pan Doležal tak podle zásad Sudetoněmeckého landsmanšaftu ignoruje opakovaná prohlášení válečných Spojenců o neměnné platnosti jejich suverénního rozhodnutí o přesunu německých menšin ze států na východ od Německa do Německa v zájmu evropského míru a obnovy mezinárodního práva po druhé světové válce. 

V komické provinciální poloze tak nepřekonané dědictví nejen české komunistické éry obnovuje válečnou protiněmeckou koalici. To je vskutku pozoruhodné a varovné. Vypovídá to v první řadě o tom, že dějiny jak naštěstí, tak naneštěstí nikdy nekončí. Nevyrovnat se s minulostí je vcelku běžný jev. A je zřejmě hlavní příčinou zvratů dějinného pohybu k nesvobodě. Platí to jak pro hitlerovské Německo, tak pro nynější Rusko, a u nás jak pro komunisty, tak v Německu například pro Sudetoněmecký landsmanšaft a jemu u nás tak blízkého nejen pana Doležala.

Jak je snad zřejmé, nezvládnutý komunismus pana Doležala není na české scéně zdaleka ojedinělým jevem. Ten se nejen u něj projevuje i v ustrašeném panikaření, jež po vzoru komunistického Gottwaldova hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy, a nikdy jinak!“ nyní vykřikuje: „Bez Evropské unie staneme se pacholky Ruska!“ Komunistické škrtnutí reality a její nahrazení ideologií se tímto opakovaným dogmatickým pokřikem jen obnovuje. Existuje-li pro Českou republiku jako demokratický stát záruka bezpečnosti, je jí Severoatlantická aliance, a ne bezpečnost demokratických států nezaručující, a kvůli komunismus v mnohém připomínající nekritické víře pozvolna se hroutící Evropská unie.

Je to právě zásada suverenity demokratického státu, jež zastáncům poručníkování místo svobodné úmluvy svobodných občanů svobodného státu tak nepřekonatelně vadí. Její zastánci operují, jak říká nejen pan Doležal, „pitomými frázemi o ,suverenitě.´ “ ( Most přes železnou oponu, LN 25.5.) A tím prý usilují o obnovu železné opony. „Už panikáři jedou,“ zazpíval by možná znovu Jan Werich…

Svoboda a svobodná demokratická státní suverenita jako principy existence států svobodných občanů a jejich spojenectví nikdy v dějinách neznamenaly konec svobody, ale naopak její záruku. Údajně osvícená vrchnost jí ale nikdy nebyla. Kdo si nyní myslí, že je to naopak právě osvícená vrchnost, a že ona je Západ, patří stále do komunismu, tedy na odpudivou stranu jím vytvořené železné opony.

Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných. Vyšlo ve zkrácené podobě v Lidových novinách.