Doktrína multikulturalismu vychází z principu rovnosti kultur, jejž mají zaručovat kolektivní skupinová, resp. menšinová práva a nároky ve vztahu k většině obyvatelstva daného státu.1 Obdobně jako postmodernismus, nebere ani teoretická a politická doktrína multikulturalismu v úvahu dva klíčové rysy kulturní plurality. Kromě nesporné diversity jednotlivých kulturních identit, jež tvoří východisko a rozhodující diskurz multikulturalismu, je totiž neméně evidentní souvislost mezi jednotlivými kulturami a jejich vývoj, který je nezřídka výsledkem prokazatelného vlivu jedněch kultur na kultury jiné. Tyto dvě podstatné skutečnosti a jejich vztah doktrína multikulturalismu zpravidla přehlíží, a tak se vystavuje oprávněné kritice.
V poslední době se multikulturalismus stal závažným politickým problémem, a to zejména v Evropě. Český prezident Václav Klaus2 již v r. 2005, a po něm německá kancléřka, francouzský prezident a britský ministerský předseda nedávno důrazně prohlásili, že multikulturalismus selhal.3 Je tedy na místě otázka, proč se nejen politické selhání multikulturalismu takto dramaticky konstatuje právě v Evropě.
Odmítnutí multikulturalismu vrcholnými představiteli tří nejvýznamnějších členských států Evropské unie je zjevnou reakcí na závažné vnitropolitické problémy, jež nejen v Německu, Francii a Velké Británii způsobuje neúspěšná integrace menšin, pocházejících z prostředí islámské kultury. Zjevnou příčinou této skutečnosti se stalo převzetí multikulturalistické ideové konstrukce uvedenými státy a její operacionalizace do závazných pravidel státní politiky uplatňované vůči občanům pocházejícím z jiných kulturních okruhů. To konkrétně znamenalo, že státní politika zaváděla a podporovala oddělování menšin od většinové populace na základě jejich chování a jednání, jež jsou běžná v zemích jejich původu. Na multikulturalismu založená státní doktrína tak nejen v uvedených třech členských státech Evropské unie závažným způsobem intenzifikovala výrazně konfliktní vztah islámských kulturních vzorců ke kulturním vzorcům evropským, jak se projevují v právně-politické rovině.
Státní doktríny multikulturalismu tím v jednotlivých evropských státech způsobily a souvisle podporovaly, resp. utvrzovaly vznik a posilování bikulturní společnosti. Právně-politická jednota ústavně demokratického státu se tak očividně narušila, rep. zpochybnila. Odmítnutí dosud vehementně uplatňované multikulturalistické doktríny vrcholnými představiteli tří nejvýznamnějších členských států Evropské unie bylo sebezáchovnou reakcí na závažnou a stupňující se krizi, kterou zavedení a dlouhodobé uplatňování multikulturalistické ideologie v konkrétní vnitropolitické praxi jejich států způsobilo.
Podstatou krize jsou závažné politické důsledky státním aparátem operacionalizované a prosazované multikulturalistické ideologie. Neznamenají nic menšího než popření obecné platnosti ústavně demokratické zákonnosti, tedy demokratické, ústavně definované spravedlnosti pro všechny občany státu. To konkrétně znamená, že ústavně zaručená občanská práva a svobody přestávají v daném státě platit pro každého občana bez výjimky, neboť se místy nahrazují ústavě protichůdnými právy a nároky kolektivní povahy. Tím se ruší platnost ústavy na celém státním území, a tak závažně narušuje a podlamuje státní svrchovanost, resp. státnost jako taková.
Hlavním problémem je multikulturalismem podporovaný a prosazovaný kolektivistický nárok islámských komunit na odmítání tolerovat ústavně zaručenou individuální svobodu projevu a kritiky, jež se může týkat islámského prostředí. Zde se propojení islámského prostředí evropských států s multikulturalismem jako státním politickým vodítkem přístupu k jinokulturnímu prostředí dostává do zásadního konfliktu s existencí ústavně demokratického základu existence státu, tedy s existencí demokratické civilizace jako takové.
Dosavadní státně politické prosazování multikulturalismu vládami členských států EU významně souvisí s důrazným převzetím multikulturalismu Evropskou unií. Konstrukce „multikulturní Evropy“ totiž vytváří jeden ze základních ideologických kamenů evropské integrace v podobě „teleologického naplnění, univerzálních nároků a jejího morálního lesku. Stanovuje univerzální rámec pro inkluzi a příznačně pro exkluzi.“4 A to prostřednictvím ideologické dogmatiky multikulturalismu, kde „se pojetí autenticity, vyjadřované skupinovou identitou, prezentuje jako nejzazší svoboda.“5 Myšlenková nedostatečnost multikulturalismu tak paradoxně způsobuje, že jím vynášená tolerance vede ke svému opaku.6
Netolerantní důsledky tolerantností se honosícího multikulturalismu se ve vztahu k islámským prostředím Evropy nicméně logicky dostávají do další paradoxní souvislosti. Zde se totiž příkré hranice mezi „my“ a „oni“ stávají v případě militantního islamismu hmatatelnou realitou, tedy skutečnou bikulturností, jež štěpí společnost, a tak výše uvedeným způsobem ohrožuje existenci ústavně demokratického státu jako takového. Ukazuje se tedy, že multikulturalistická ideologie uplatňovaná v politické praxi nejenže v případě slučitelných kultur vytváří umělé hranice mezi nimi, tedy mezi občany daného státu. Nadto ale, jak dokládá právě islámské prostředí v Evropě, multikulturalismus již existující výraznou kulturní disparátnost petrifikuje, resp. umocňuje. Multikulturalismus tím v jednotlivých členských státech Evropské unie účinně brání skutečnému řešení fakticky existující, a to kriticky konfliktní bikulturnosti společnosti.
Místo kontraproduktivní ideologie multikulturalismu je na místě vydat se alternativní, a to mnohem realističtější cestou, kterou dogmatická doktrína multikulturalismu neuznává. Mám na mysli interkulturní dialog založený na oslovitelnosti jedné kultury druhou, a na možném vývoji kultur, jenž s interkulturní oslovitelností často souvisí.
Že má taková alternativa reálnou oporu a opodstatnění, dokazují nyní probíhající, zdaleka neukončené dramatické změny a politické zvraty na území islámské severní Afriky a Blízkého východu, jež multikulturalistickou ideologii vyvracejí a znemožňují od základů. Jejich společným jmenovatelem je odhodlání zbavit se tamějších despotických vládců a režimů, a nahradit je demokratickou formou vlády. Iniciační uskupení těchto politických hnutí, revolt a revolucí představují účastníci sociálních internetových sítí, kteří hlavně z internetových zdrojů získali podstatné a poutavé informace o západních demokraciích. Na jejich základě, resp. pod jejich vlivem, tato uskupení mladších informovaných občanů nyní vehementně usilují o zavedení demokratických způsobů vládnutí ve svých státech. Výsledek jejich úsilí je každopádně nejistý. Zavádět demokracii v prostřední, jež samo od sebe demokratickým nikdy nebylo, a kde s rozdíly stát od státu působí a nesporně bude významně působit mnoho demokracii a individuální svobodě protichůdných, a to nikoli nevýznamných tradic a sil, je značně riskantním, a tím obdivuhodnějším příkladem politického jednání s nanejvýš otevřeným koncem. Přesto ale současné, Evropu z jihu více méně obklopující a s ní často sousedící převratné dění na severu Afriky a na Blízkém východě jednoznačně prokazuje významnou přitažlivost demokratické civilizace zejména pro mladší generace občanů tradičně islámských států.
Příčina tohoto jevu je rovněž zřejmá. Je jí masově se šířící informovanost o existujících západních demokraciích prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků a jejich vzrůstající dostupnosti. Jinými slovy, čím rozsáhlejší je globální komunikabilita, tím přitažlivější a účinnější je vliv demokratické civilizace na dosud tradičně nedemokratické civilizační okruhy. Z toho vyplývá, že diversita, resp.oddělenost jednotlivých kultur, jež utváří východisko a základní rámec multikulturalismu, je v konfrontaci s realitou přinejmenším severní Afriky a Blízkého, resp. Středního východu neudržitelným dogmatickým konstruktem ideologického rázu, popírajícím reálnou, ověřitelnou dynamiku fenoménu kulturní plurality. Ten je neoddělitelný od významných vlivů, a tím rovněž evolučního působení jedněch kultur na kultury jiné, v daném případě kultur západních demokracií na významný segment dnešních společností islámského civilizačního okruhu.
Selhání multikulturalismu lze proto konstatovat ve dvojím smyslu. Jednak je to již uvedená, stále zjevnější kontraproduktivnost prosazování multikulruralistických separačních dogmat, a to zejména v případě jejich státně administrativního praktikování ve vztahu demokratického státu k islámským menšinám. Taková politika je ve zpětném vztahu ke státu, v daných případech státu demokratického, principiálně sebedestruktivní, neboť systematicky podporuje, vytváří a utvrzuje bikulturní charakter dané společnosti.
Na druhé straně je v souvislosti s nynějšími pro-demokratickými revolucemi a revoltami islámské severní Afriky, a Blízkého a Středního východu očividné, že výchozí teze multikulturalismu, tedy dogma nepřekonatelnosti zásadních rozdílů mezi jednotlivými kulturami, je neudržitelné.
Evidentní selhání multikulturalismu je zároveň selháním jednoho z ideologických pilířů Evropské unie. Právě Evropská unie dosud vehementně prosazovala multikulturalistickou doktrínu, jež odpovídala její nanejvýš problematické koncepci lidských práv, jak je podává Charta základních práv Evropské unie. Tato listina, jež byla vyhlášena Evropský parlamentem, Evropskou radou Evropskou komisí 12. prosince 2007, má stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy Evropské unie. Charta mimo jiné obsahuje nápadně vágní, tedy pružně uplatňovatelný článek 22, který vyhlašuje, že „Unie respektuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost.“7
Problém obecného vyhlášení respektu ke kulturní rozmanitosti Chartou základních práv Evropské unie je zcela principiální. Nelze totiž vyloučit jeho zásadní protichůdnost přinejmenším právu na život a právu na svobodu. Obojí právo jisté civilizační okruhy, tedy kultury ve svém právu nerespektují, resp. závažně omezují v porovnání s právem na život a svobodu, jak se ustálila v demokratické civilizaci.
Neurčitý, v principu blíže nikterak nevymezený právní smysl takto vágně formulovaného unijního respektování kulturní rozmanitosti nadto v zásadě umožňuje legalizaci její právní specifikace ve smyslu multikulturalistické ideologie, tedy i v podobě administrativní legalizace zvykově právní odlišnosti menšinového uskupení od většinové právně kodifikované kultury daného státu.
Proti tomu se staví již zmíněná nedávná obecná prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, a nakonec 5. února letošního roku britského ministerského předsedy Davida Camerona o selhání multikulturalismu v jejich státech, tedy ve třech nejvýznamnějších členských státech Evropské unie.
Proti jimi požadovanému odstranění dosavadního multikulturalistického statu quo ofenzivně postupují např. britští islamisté. Tamějším muslimům tvrdí, že ministerský předseda David Cameron hodlá změnit jejich náboženství.8 Takto reagují na Cameronovo prohlášení, že multikulturalistický status quo „povzbuzoval odlišné kultury žít oddělené životy“ a „toleroval způsoby chování těchto segregovaných společenství, jež postupují zcela proti našim hodnotám.“9 Smyslem Cameronova prohlášení očividně bylo důrazně poukázat na nezbytnost ukončit zdomácňování muslimských specifik a nutnost nahradit je primátem zákonů, standardů a kulturní (nikoli ale náboženské) identity, sdílené většinou hostitelského státu.10
Britská situace je v evropském kontextu značně kritická. Úroveň islámského extremismu se zde v evropském srovnání pokládá za vyšší. A ve Velké Británii je obhajoba muslimské výjimečnosti, tedy např.užívání islámského práva Šaríja, jak ji provádí Muslimská Rada Británie, zřetelně výraznějším hlavním proudem, než jak je tomu v jiných zemích Evropské unie.11 Podle šetření provedeného agenturou Ipsos MORI 70 procent britské mládeže ve věkovém rozpětí blízko před dvacátým rokem a v prvních letech po dvacítce, tedy ve věku, jenž se pokládá za názorově nejpružnější, považuje imigraci za problém. S tím zřejmě souvisí zjištění zveřejněné nizozemským sociologem Paulem Schefferem, autorem práce „Imigrantské národy,“jež má vyjít letos v červnu. Scheffer konstatuje, že multikulturalismus se vedle Kanady nejvíce etabloval ve Velké Británii. A podle Olivera Roye, francouzského odborníka na Střední východ, se po nástupu „post-islámské generace“ v povstáních v Egyptě a Tunisku oblasti nejvypjatějšího mezinárodního džihadismu přesunuly jinam, a to do severoafrické pouště v prostředí Al-Kájdy, do Pákistánu, „nebo na předměstí Londýna.“12
Souhrnně lze souhlasit s konstatováním, že německá kancléřka Merkelová, francouzský prezident Sarkozy, ani britský ministerský předseda Cameron, tedy představitelé nejvýznamnějších členských států Evropské unie, zatím po svých silných prohlášeních o selhání multikulturalismu nepředložili nic dostatečně obsažného a působivého, co by účinně znemožnilo a eliminovalo zjevně neudržitelné multikulturalistické koncepty, a přesvědčivě zvládlo nanejvýš závažný problém muslimského přistěhovalectví. 13
Očekávat něco takového od Evropské rady, Evropské komise, nebo Evropského parlamentu, tedy k tomuto úkolu formálně a oficiálně příslušných vrcholných institucí Evropské unie, je zjevně nerealistický, resp. naivní předpoklad.
Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
________________________________________
1 Srv. např. Will Kymlicka, Multicultural Citizenship: A Liberal Theory of Minority Rights, Oxford University Press, Oxford 1995, s. 113
2 Srv. MfDnes, 16. 7. 2005
3 Srv. http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-11559451., http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-4027258,00.html., http://www.nytimes.com/2011/02/06/world/europe/06britain.html
4 Sami Zemi, Christopher Parker, European Union, Islam &the Challenges of Multiculturalism: Rethinking the Problematique, Centrum voor Islam in Europa, http://www.flw.ugent.be/cie/CIE/zemni_parker_1.htm, s. 2
5 Tamtéž, s. 12
6 Srv. tamtéž
7 http://www.europarl.europa.eu/charter/pdf/text_en.pdf, s. C 364//13
8 John Vinocur, British Shift on Muslims is Ominous, http://www.nytimes.com/2011/03/01/world/europe/01iht-politicus01…
9 Tamtéž
10 Srv. tamtéž
11 Srv. tamtéž
12 Tamtéž
13 Srv. Tamtéž